Vnitrozemí ostrova Viti Levu 2 - Fidži

Vstali jsme už v 5:30, abychom se vytratili brzo a více toho stihli. Přes den tudy projede pár těch pickupů převážejících lidi nahoru a dolů.Žádný ale nejezdí v 6:00.Vyrazili jsme tedy na 15 km túru zpět do města.Z Lautoky na západním pobřeží jsme plánovali vyrazit autobusem na sever ostrova a jít do vnitrozemí z města Raki Raki, což nám pár domorodců poradilo jako lepší alternativu.

19. září 2004

Cestou zpět do města jsme si ještě uřízli pár papayaí ze stromu u cesty a pořídili si tak výbornou a čerstvou snídani.Po několika hodinách jsme už kráčeli po silnici v předměstí tvořeném z jednoduchých plechových stavení, kde bydlí chudší vrstvy obyvatelstva. Najednou u nás zastavila dodávka a kamarádský fidžanský Ind se nás ptal kam jdeme.Byli jsme moc rádi, když nám nabídl, že nás sveze až do města. Většina populace Fidži je velmi chudá a turisti jsou jeden z mála způsobů jak si přivydělat a tak není divu, že místní lidé v nás vidí peníze. Byli jsme tedy překvapeni, že Ind po nás za svezení nic nechtěl.Přesto jsme mu dali $2 právě proto, že se nás na peníze ani neptal.

Lautoka je domovem pro 15000 obyvatel. V nepříliš velkém městě nebylo autobusové nádraží daleko. Autobus nám naštěstí neujel.Zaplatili jsme $6 a už jsme byli na cestě na sever. Jeli jsme po hrbolaté a děravé silnici, z které byl krásný výhled na klidnou hladinu oceánu. Klidná jízda to ale nebyla.Obyvatelé Fidži jsou velice klidní lidé do té doby, než si sednou za volant. style="mso-spacerun: Styl jejich řízení je podobný uspěchanému, pražskému taxikáři, který si myslí, že vlastní celou dopravu. Ještě jsem nezažil, aby autobus začal předjíždět kolonu aut pár set metrů před zatáčkou.Ještě jsem nezažil, aby autobus, který je na rozsypání začal předjíždět kamion s rychle se blížícím protijedoucím autem několik set metrů před námi. Všichni domorodci, ale i my jsme štěstím hekali, když se autobus zařadil zpět do našeho pruhu před tím než to do nás protijedoucí auto napálilo.Několikrát jsem se spolu s dalšími pasažéry krčil za sedadlo, abych si při nárazu zlomil jen ruce a nohy a ne páteř.Cestou jsme se jistě nenudili.

Na zastávce v Raki Raki jsem se cítil jako bychom vyhráli nějaké rally. Hned po vystoupení z autobusu se k nám přichomýtl místní domorodec Sam a hned nám chtěl pomoci.Ptal se nás kam jdeme a co chceme dělat.Potom s námi obešel město a vše nám ukázal.To se opravdu může stát jen na Fidži.   Je pravda, že ve městech jako je Suva, Nadi, či Lautoka místní obyvatelé místo turistů vidí dolarové znaménko.To se ale v menších městech či na vesnicích nestane.Lidé jsou tam opravdu moc hodní, usměvaví a hlavně z nás nechtějí tahat peníze. Chtějí si prostě hezky popovídat a vyzvědět zajímavosti stejně jako my.Sam nám také prozradil, že do vnitrozemí se asi nedostaneme. Nám nějak ušlo, že je neděle a že žádný pickup do nitra ostrova dnes nejede. Neděle je odpočinkový den a na Fidži je to opravdu znát. Nikdo nic nedělá. Je opravdu málo domorodců, kteří by v neděli dělali něco jiného než šli do kostela, odpočívali, či trávili čas s rodinou.Rozhodli jsme se, že přespíme někde na pláži a ráno se vypravíme do vnitrozemí, když to dnes nejde.Na pláž to ale bylo 7 km. Sam nám v tu chvíli prozradil, že pracuje jako průvodčí v autobuse, který jede kolem odbočky na silnici vedoucí k pláži a že nás tam vezme zdarma.Moc nám pomohl. "Dik, Same, hodnej kluk."

Na pláži jsme potkali místní domorodce a povídali jsme jim jak bychom rádi navštívili vesnici, kde bychom mohli zažít tradiční fidžanský život a ne tu uměle připravenou zábavu co turisti vidí v turistických oblastech. Oni se s námi rozdělili o jejich oběd. My jsme koupili nějaká piva a pár hodin jsme tam seděli a pěkně si popovídali. Jeden z nich nám potom nabídl, že bychom mohli navštívit jeho vesnici, do které se nedá dojet autem, protože tam není cesta a proto, bychom museli lodičkou, kterou měl zakotvenou hned u pláže. Lodička měla motor a tak jsme nemuseli veslovat. Joel, já, Ili a jeho bratranec jsme se vypravili na hodinovou plavbu do zálivu Viti Levu.

Připluli jsme tam se západem slunce.Právě v tu chvíli domorodci nakládali svoje děti na jednu z jejich lodiček, aby je vzali do školy, která je vzdálena hodinu plavby.Ve vesnici nemají školu a tak někdo z vesnice musí v neděli večer děti na týden odvézt na školní ubytovnu a v pátek je zase vyzvednout. Všechny děti, ale hlavně ty menší se rychle přiběhly podívat na tu bílou návštěvu ještě před tím než museli nastoupit na lodičku. Desítky malých usměvavých dětí bylo krásné přivítání ve vesničce Nabunievi. Vešlo se tam kolem patnácti dětí od šesti do patnácti let.Při pohledu na přeplněnou loď se mně dělalo nevolno. Loď popluje hodinu za tmy s malými dětmi jen tak sedícími na boku loďky.Kdyby jedno vypadlo, nikdo by to ani neviděl. Oni to ale dělají každý týden a ještě nikoho neztratili. Děti s pokřikem a máváním odpluly do tmy nedělní noci a my jsme se vypravili do vesnice. Po cestě nám Ili ještě řekl, že on nejdříve půjde říci náčelníkovi, že přivedl návštěvu a že pro něj máme Savu Savu. Pak by mělo vše být v pořádku.My jsme tam dorazili v půl sedmé večer a všude už byl klid, neděle.

Sto členná populace vesničky Nabunievi žije převážně v chýších udělaných z palmových větví a listí, ale hodně budov mělo také dřevěnou konstrukci a stěny ze zkorodovaného plechu.Jsou to velice jednoduchá stavení s velkou obývací místností a pár pokoji na spaní. Měli také luxus generátoru na výrobu elektřiny pohaněný naftovým motorem.Generátor zůstane v provozu od 10:00 hodin ráno do 20:00 hodin.Ženy zůstávají přes den ve vesnici, ale muži vstávají v 6:00 a jdou sklízet cukrovou třtinu, či taro, což je kořen chutnající jako bramborový knedlík. To už jsme ale stáli u dveří do stavení náčelníka. style="mso-spacerun: Přišli jsme trochu pozdě, protože grog párty (posezení u nápoje ze sevu sevu = kavy) už začalo. Pomalu jsme tedy vešli dovnitř a v tom jsme viděli 15 úsměvů od ucha až k uchu a všichni nám signalizovali plácáním na podlahu vedle sebe ať sundáme batohy a sedneme si mezi ně.Netrvalo dlouho a už jsem v ruce měl misku s kavou. Před vypitím nápoje, který chutná jako vývar z bláta jsem ještě podle zvyku a tradic tlesknul a řekl: "Bula". Po dopití mé misky všichni přítomní řekli: "mothee" a třikrát tleskli.Misku jsem vrátil domorodci uprostřed místnosti, který z velké mísy nabral více kavy a dal ji dalšímu na řadě.Grog párty či kava párty je důležitá část fidžanské kultury.Je zvykem se po večerech sejít s kamarády, posadit se na podlahu kolem velké mísy kavy, popíjet a povídat.Je to moc krásný zvyk. Je úplně normální, když se na grog párty sejdou stařešinové vesnice s klukama, kterým je jen 16 či 17. Všichni si pěkně povídají a vypráví příběhy. Bylo mi tam moc příjemně. Kava je sedativum a tak po několika miskách člověku znecitliví ústa a trochu ho přestane poslouchat tělo. Kořen kavy se nechává v zemi hodně dlouho, aby získal dostatečně síly a velikosti. Čim déle se v zemi nechá, tím silnější je potom kava. Většinou se kořen gvava ze země vyndá po třech letech. Fakt, že je nava sedativum byl evidentní několikrát za večer, kdy i deset minut v kuse nikdo nic neřekl a všech patnáct lidí v místnosti sedělo v tureckém sedu s hlavou skloněnou k zemi a rozjímalo. V těch chvílích jsem se cítil trochu divně a myslel jsem si, že bych asi měl něco říci. Náčelník mě několikrát pomohl. Najednou se probral a řekl: "Martine, můžeš nám říci nějakou historku z domova?" Povídal jsem jim tedy o tom jak jsem do školy jezdil na lyžích a jak doma místo kavy lidé pijí pivo v hospodách, kde se často najde nějaký hrdina, který se rád pere.Také jsem jim popsal krásu českých holek, tak se nedivte až se doma ukáže zájezd černých krasavců. Těžko chápali koncept sněžného skútru a tak jsem to moc nerozebíral.

Nedokázal jsem jen sedět a nefotit.S dovolením náčelníka jsem udělal pár fotek.Všichni měli velkou srandu z toho jak se vidí v monitoru na zadní straně digitálního foťáku.Musel jsem tedy foťák nechat kolovat, aby se všichni mohli podívat na každou novou fotku a srdečně se zasmát tomu jak srandovně kamarád vypadá.Čas od času jsme také slyšeli jako zvon znějící železnou nádobu, v které venku kluci drtili gvavu na další mísu.Vyměňování historek o celé fidžanské kultuře a zvycích bylo moc zajímavé a čas ubíhal velice rychle.

Najednou zhasla ta jediná žárovka visící jen tak ze stropu. Jeden z přítomných stařešinů rozsvítil petrolejku.Myslel jsem si, ze někdo chce jít asi spát na postel, která byla jen za tenkým závěsem hned vedle nás. Nikdo tam ale neležel. Pak jsem si uvědomil, že je 20:00, což je čas na vypnutí generátoru a proto také přestali používat elektřinu. Všichni přítomní byli muži a tak jsem se ptal jestli se i ženy mohou zúčastnit na kava party. Oni se usmáli a řekli, že samozřejmě. Nepřítomnost ani jedné z žen byla náčelníkem zdůvodněna tím, že se jim dnes asi nechtělo pít. Grog párty pokračovalo dlouho do noci. Joel odpadl ve 22:00, já o půlnoci a pár nadšenců tam ještě sedělo do 2:00.

20.9. 2004

Ráno jsme se ještě prošli po vesničce, abychom se rozloučili. Byla to moc příjemná návštěva a jednou se určitě vrátíme.Na pláž se s námi ještě přišel rozloučit Nuku, 80-ti letý děda s proutěným košem na zádech a mačetou v ruce.Před tím než odešel směrem k plantážím cukrové třtiny, kde bude celý den makat, ještě zopakoval, že nám moc děkuje za návštěvu a ať se určitě vrátíme. Jeho krásný a vřelý usměv nikdy nezapomenu.

Zpět v přístavu jsme nemuseli být až do zítra a tak jsme ráno vypluli s Ilim na ostrov Nananu-i-Cake, který je vzdálen jen jednu míli od pobřeží, abychom mu pomohli se sklizní spadaných kokosových ořechů. Na Fidži je poměrně těžké získat nějakou práci a tak lidi dělají všechno možné, aby uživili rodinu. On s kamarádem sbírá kokosové ořechy, aby je prodal fidžanskému Indovi, který z těch tvrdých slupek dělá přívěsky a náhrdelníky.

Na ostrůvek, Ili vzal i svého 4-letého synka Laje. Krátce po hození kotvy do moře nedaleko pláže Nananu-i-Cake jsme si to už kráčeli po hebkém písku žluto-bílé pláže, s cílem najít místo, kde jsou na zemi popadané kokosové ořechy.Takové místo jsme brzo našli.Bylo to pár desítek metrů od pláže uvnitř ostrova pod hustými listy palem, které nás krásně chránily před poledním sluncem.Ili uřízl jednu větev nedalekého stromu, aby jeden konec usekl a udělal z něj ostrý hrot. Tento klacek potom zabodl do země a pracoviště na loupání kokosu bylo hotové.Na hrot klacku potom nabodával kokosy a svižným pohybem je loupal až k té tvrdé slupce. On, Joel a Luksy se starali o loupání kokosů zatímco já a Laj jsme pracovali na rozdělání ohně. Oheň a kouř je při takové práci velice důležitý element, protože jinak krve žízniví komáři člověka uštípou k smrti. Ne doslova, ale opravdu jsem ještě neviděl, aby na mé ruce sedělo kolem třiceti komáru.Člověk se sice ožene a oni odletí.Po několika momentech jsou ale zpět, aby se napili lahodného červeného nápoje, evropské krve. style="mso-spacerun: Na oheň jsme také házeli slupky kokosu, které krásně doutnaly a zakouřily téměř celý ostrov. Stejně jako komáři jsme kolem poledne měli hlad. Joel a já jsme měli chleba a konzervu, což bylo dost pro nás všechny.Ili k moučníku usekl pár čerstvých kokosů.Neuvěřitelně rychle je mačetou osekal a otevřel, abychom ochutnali nejlepší kokos jaký jsem kdy jedl.Bílé ‚masíčko‘ uvnitř kokosu bylo krásně měkké a k jeho vykrojení jsme použili kus useklé vrchní slupky ořechu, který Ili lehce vytvaroval.Těžko se dá popsat sladkost a lahodnost mléka, které bylo v jádru ořechu, ale věřte mně, že to bylo vynikající.Laj nemluví anglicky a já nemluvim fidžansky, přesto jsme na ten den byli nejlepší kamarádi. On mně ukázal každou housenku či červa, kterého v okolí našel. Něco mě k tomu vždy pověděl a já jsem s úsměvem přitakával. Já jsem ho zase učil jak zakouřit celý ostrov doutnajícím ohněm. Lítali jsme po palmovém lese jak dva malí kluci, kteří nemluví stejným jazykem, ale špičkově si rozumí. Na ostrově jsme zůstali celý den a naplnili jsme kokosy pět padesáti-kilových vaků.Nemohl jsem uvěřit jak efektivně a lehce jim jde loupat kokosy. Po zavázání posledního, plného vaku sloupnutou kůrou z okolního stromu jsme už mířili zpět k lodičce, abychom byli zpět před západem slunce. Všichni jsme si užili krásného dne a ani se nám nechtělo zpět do přístavu.Byl už ale čas.Se všemi jsme se rozloučili a už jsme si to kráčeli po silnici k hlavní křižovatce, abychom tam chytli autobus zpět do Lautoky.Po několika metrech chůze u nás zastavil pickup a pár domorodců nám signalizovalo ať si naskočíme. Chlapi byli na cestě domů z plantáže cukrové třtiny.Vzali nás až na křižovatku. Tady se prostě pěšky nedá chodit. Vždy vás někdo vyzvedne a s úsměvem vás doveze kam potřebujete.

Autobus tam měl být v 17:30. Přijel ale o hodinu později, což na Fidži není zase tak neobvyklé. Málo věcí se tady stane včas díky uvolněnému stylu místního života.Domorodci se stresujícím Evropanům jen smějí, když se zlobí kvůli několika minutám zpoždění. Tady se prostě žije podle ‘Fidži Time’ = fidžanský čas. Měli jsme štěstí. Tentokrát přijel autobus s okny, což jsme uvítali, protože už bylo trochu chladno.Po 2 hodinách nepohodlné jízdy jsme byli zpět v přístavu.

23. září 2004

Konečně bylo dokončeno vše co je potřeba, aby loď mohla být spuštěna zpět do vody.Dnes byla Karmaladen po několika měsících práce vrácena tam kam patří.  Byl to příjemný moment, který jsme také řádně oslavili.

24. září 2004

Rixzene nám dnes sdělila nepříjemnou zprávu o tom, že možná na Marshallovy ostrovy plout nebude a že Karmaladen zůstane na Fidži.Prozradila nám, že na ostrově Vanua Levu koupila pozemek a že tady možná zůstane. Uvidíme jak to dopadne. Každopádně nás to zaskočilo a zklamalo.

Stopem přes tři oceány 1

Stopem přes tři oceány 2

Stopem přes tři oceány 3

Stopem přes tři oceány 4

Stopem přes tři oceány 5

Stopem přes tři oceány 6

Stopem přes tři oceány 7

Martin Duda