Jaroslav Hladík
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice

V Prosiměřicích se ve spolupráci s Městysem Prosimněřice a Základní školou v Prosiměřicích chystá pro cestovatelskou veřejnost už 23. setkání přátel turistiky a cestování CESTY 2010, které se koná 16. - 17. října 2010. Tentokrát bude setkání z důvodů rekonstrukce kulturního domu v salonku Na Střelnici v Prosiměřicích u Znojma.

Malé černohorské přímořské městečko Sutomore leží asi 8 km od Baru, obklopeno hustými porosty typické středomořské flóry. Postupně vzniklo na místě vývalé rybářské vesnice, když se tu v sedmdesátých letech minulého století začal nesměle dostávat do popředí turistický ruch.

Kostroma leží asi 300 kilometrů severovýchodně od Moskvy v moři nekonečné zeleně lesů středního Ruska.

Legendárnímu cestovateli Ing. Miroslavu Zikmundovi, jednomu z dvojice cestovatelů H+Z, bylo na návrh Klubu cestovatelů Hanzelky a Zilkmunda GLOBE Prosiměřice, o.s. uděleno čestné občanství městysu Prosiměřice. Rada městysu Prosiměřice návrh schválila dne 30. června 2008.  Slavnost se konala 25. 10. 2008  v průběhu 21. ročníku setkání cestovatelů a přátel turistiky a cestování CESTY 2008, které se koná vždy poslední víkend v říjnu v Prosiměřicích.

Součástí Mikulovského mikroregionu a Mikulovské vinařské podoblasti (přísluší do ní přes 2 600 ha vinic) je obec Novosedly. Stará vinařská obec Novosedly leží mezi novosedelskými kopci na východě a jihu a řekou Dyjí na západě. Východní část katastru zasahuje na západní hřeben Dunajovických kopců, který je pokrytý a osázený vinohrady.

Tataouine byla kdysi malá, naprosto nevýznamná oáza v jižním Tunisku, jakých je v této oblasti celá řada. Ovšem v něčem se přece jenom lišila. V roce 1912 si zde postavili kasárna vojáci dnes již legendární Francouzské cizinecké legie. A tak se z malé oázy stal na příští desetiletí poměrně důležitý vojenský tábor s vojenskou posádkou Bataillon d´Afrique.

Jan Kučera, dr. František Krucký, Alois Junek - to jsou jen některá jména našich rodáků, kteří se usídlili a žili v polovině 20. století v Etiopii. Díky řadě cestovatelů, kteří dnes Etiopii navštěvují víme ledacos o zdejší přírodě i lidech, ale zprávy o našich krajanech, kteří si Etiopii zvolili za svůj druhý domov, jsou víc než skoupé.

Konečně máme za sebou Hanoj, kde jsme kličkovali v přeplněných uličkách s naším minibusem za neustálého houkání klaksonu. Ovšem za městem dopravní ruch vůbec neutichá. Silnice směřuje do Haiphongu. Spojuje přístav s hlavním městem a je přeplněna cyklisty, auty dobytkem a hromadami rozházené rýže, připravené k mlácení koly projíždějících aut. Není divu, je to snad nejfrekventovanější silnice ve Vietnamu.

Osídlená místa všude na světě mají své dějiny, které bývají často velmi spletité, tajuplné, sahající do temných hlubin věků a mnohdy stále neprobádané. Jedním z nejstarších takových míst je v Uzbekistánu pověstný Samarkand. Město ležící na legendární Hedvábné stezce spojující jihozápadní evropské civilizace s Čínou, město proslulé především obrovskou mocí a bohatstvím v dobách Timurových.

Velmi jsem se těšil na návštěvu Dubrovníku, skutečné perly prosluněné Dalmácie. Jednak je to skutečně nádherné, kouzelné staré město plné uliček, paláců, kde na poutníka dýchá historie ze všech koutů, zákoutí a druhý důvod byl tak trochu sentimentální. Přesně před dvaatřiceti léty jsem v tomto městě strávil asi čtrnáct dnů, které byly opravdu nezapomenutelné, mimo jiné i kouzlem mého mládí. Za více jak dva měsíce jsem autostopem projel celou tehdejší Jugoslávii křížem krážem a do Dubrovníku připlul z Rijeky lodí Proleterka, s mnoha zastávkami a pobytem na různých ostrovech.

Sedím na nízké zídce z hlíny, krosna leží v prachu přede mnou. Kolem dokola žluto-červeno-hnědá, vyprahlá krajina, nikde kousek zeleně. Okolní strmé hory mají barvu stejnou. Je veliké teplo, dobře přes 40 ve stínu. Jako ostatně téměř vždy v uplynulých dnech. Držím v ruce tři lískové oříšky, jež jsem dostal pro štěstí a přeji si, aby konečně jelo nějaké auto. Jarda s Pavlem si povídají se dvěmi milicionáři ve stínu hliněné chatrče.

Jak vlaštovčí hnízda jsou rozsety bílé kamenné domy na většinou holých a strmých svazích hory Mali i Gjerë. Dole v údolí protéká řeka Drin. Samotné město je historicky velmi významné. Podle legendy se řecké jméno města Argyrokastro vztahovalo k princezně Argyro. Ta se prý raději vrhla dolů z věže, než by padla do rukou nepřátel. Pravdou asi bude, že jméno je odvozeno od Illyrského kmene Argyrů, kteří kdysi v této oblasti žili.

S láskou a úsměvem vzpomínám mého učitele dějepisu na znojemském Gymnáziu. Byl jím neobyčejně vzdělaný, milý, sportovně založený, velmi oblíbený, neúnavný snad ve všem, co činil, poctivý a vzácný člověk s velkým porozuměním, učitel s velkým U – Jakub Trnka. Jednou v hodině dějepisu jsme my Tři králové, jediní tři kluci v jinak ryze dívčí třídě, věnovali vážnému problému, která dívka ve třídě je hezčí. Každý z nás měl svoji favoritku, kterou hodlal nekompromisně prosazovat. A to tak, že jsme upoutali pozornost nejen třídy, ale i profesora Trnky. Pan profesor se svým charakteristickým zaujetím zrovna vyprávěl něco o antické Spartě.

Na svatého Valentýna, svátek zamilovaných ve středu 14. února 2007 oslaví ve Zlíně své 88. narozeniny legendární cestovatel, novinář, fotograf, filmař a spisovatel ing. Miroslav Zikmund.

Obdivuji a miluji hory, pouště, moře a Izrael má na své malé rozloze všechno. Téměř polovinu Izraele tvoří na jihu Negevská poušť, která je písčitá, kamenitá a na Palestinském území jižně od Gazy částečně zasolená.

Původ Nabatejců je dodnes nejasný. Písemné asyrské doklady o nich pocházejí ze 7.století př. n. l.. Většinou to byli nomádi a živili se obchodováním nebo jako průvodci karavan po stezkách v nekonečných pouštích. Základním bohatstvím Nabatejců byl přibližně od 16. století př. n. l. až do 1. století n. l. monopolní obchod s kořením, které pocházelo z Indie, Dálného východu.

Probudilo mně hlasité vyzvánění telefonu. No nazdar, zaspal jsem, je už devět hodin. A to jsem chtěl brzo vstávat. Hmátl jsem po mobilu a jak jsem byl rozespalý, prásk a už byl na zemi! Je to OK, funguje. "Ahoj a dobré ráno, doufám, že jsem tě moc nevylekal. Jak se máš? Sára, moje kamarádka z Belgie si vypůjčila auto. Pojedeme do Avdatu. Jestli chceš, jeď s námi. Do Jeruzaléma přijedeme asi za hodinu" volal Aleš. Má dnes volno, odejel z Emeq Hefer do Tel Avivu a tam se potkali a domluvili se Sárou, že si udělají výlet.

Zde ve Svaté zemi mají jednu mimořádnou zásluhu. Někdy v roce 1946 nebo 1947, údaje se liší, údajně hledal mladý beduínský pasáček Muhammad ad-Dib jednu zatoulanou kozu v roklích a stráních Judských hor. Bylo to kousek od ruin starobylého Kumránu u Mrtvého moře. Místo kozy našel v jeskyni nad hlubokým vádí úžasný poklad. Ovšem ne zlato, jak si asi přál, ale  pro Izraelce a celý kulturní svět mimořádně cenné svitky s nejstaršími známými hebrejskými biblickými texty, starými více jak 2000 let. Kolem pravosti svitků nastala pořádná odborná mela, napsalo se spousty knih a článků. V létech 1951 - 1956 sem byly vyslány různé archeologické expedice k prozkoumání řady jeskyní, objeveny další cenné nálezy, prozkoumané a odkryté ruiny pevnosti starého Kumránu.

Není to poplašná zpráva, která by měla vyvolat masové odhlašování turistů ze zájezdů do Tuniska, kam v posledních létech létá tisíce Čechů. Navštívíme jen velice populární atrakci, která velice zajímavým způsobem zpestří mnohdy jednotvárný pobyt na ostrově a jeho plážích, sluníčku, koupání v moři a večery v hotelových barech.

Každý, kdo cestuje Středomořím, nebo Orientem, si dříve či později povšimne různě velkých, barevných a různě chlupatých koziček. Ne jedné ale celých stád, mnohdy jsou ji desítky či stovky.

Letošní program setkání přátel turistiky a cestování CESTY 2005 poslední víkend v říjnu v Prosiměřicích byl pořadateli z Klubu cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe sestavený mimořádně zdařile a v podstatě navázal na tradičně úspěšné minulé ročníky. Přednášky se setkaly s velkým ohlasem více jak dvou stovek přítomných z celé republiky (Plzeň, Praha, Liberec, Ostrava, Opava, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Zlín atd.) ze Slovenska, Rakouska i z USA.

Nebo vinohrady okolo hrádku? Těžko říci. Kam oko dohlédne, všude jsou vinice. Jen občas se zelenají ostrovy akátů. Znojemská vína mají mezi milovníky oblíbeného moku tradičně dobrý zvuk. Znalci určitě vědí o proslulé unikátní vinici Šóbes ležící na prosluněných svazích nad Dyjí v Národním parku Podyjí, znají vinici Frédy v Horních Dunajovicích, Weinperky u Miroslavi, U Auerova kříže v Boroticích, Skalky u Havraníků či Strachotic, na Kraví hoře a mnohé další. Mezi nejlepší viniční lokality na jižní Moravě patří i vinice na Ovčím (Jehněčím) vrchu u Ječmeniště v západní části Jaroslavické pahorkatiny.

Z pláží, parků a hotelů přímořských lázní Crikvenica ležící na stejnojmenné Crikvenické riviéře oblasti Kvarneru v Chorvatsku je vidět, mimo malé vesnice Šilo, skalnatá a pustá část pobřeží nedalekého ostrova Krk. Se svými 409 čtverečními kilometry je Krk největším ostrovem v Jadranském moři. Zatím co v Crikvenici jsou na plážích a ulicích tisíce rekreantů a turistů, doslova dovolenkový blázinec po celých čtyřiadvacet hodin, protější pobřeží Krku je relativně klidné.

Zelené město, tak by se mohl přeložit název Šachrisabz (Šahr-i-Sabz), co do velikosti druhého největšího města v Kaškadarské oblasti Uzbekistánu, ležícího v kotlině na úpatí Zeravšanského hřbetu v nadmořské výšce 658 m. A bývalo to velmi slavné město.

Mávl jsem rukou a červený autobus zastavil. "Chtěl bych do staré Caesarey. Do archeologické lokality", upřesnil jsem šoférovi, když jsem viděl jeho trochu udivený výraz. "Tam nejedu, ale ukážu vám, kde máte vystoupit a odkud je to nejblíže. Dál už musíte pěšky. Jedu přímo do Haify, nikam neodbočuji".

Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda GLOBE Prosiměřice připravil již 16. Mezinárodní setkání cestovatelů tentokráte s motem 50. výročí zdolání vrcholu Mt. Everestu. Ve třech přednáškových blocích v sobotu a v neděli, představí veřejnosti 18 cestovatelů své diapozitivy s osobním komentářem z různých míst světa.

V Ulánbátaru, tak jako v každém hlavním městě je několik muzeí. Všechna mají svůj půvab a zajímavé sbírky. Ovšem kdo se chce seznámit alespoň částečně s historií, starou mongolskou kulturou a především s přírodou a jejím bohatstvím, tak musí navštívit Státní ústřední muzeum - Ulsyn Töv Mudzej.

Ubytovali jsme se v jediném hotelu "Dustlik" stojícího mezi několika nízkými topoly na zaprášeném bajsunském náměstí. Je to stará jednopatrová budova s rovnou střechou a s dvaceti dvoulůžkovými pokoji. A se záchodem - dřevěnou boudou, asi sto metrů za hotelem. Vzhledem k našim střevním potížím přetrvávajícím už čtvrtý den, to bude tedy dost náročné Odhadnout tu správnou dobu a čas na doběhnutí nebude jednoduché.

Od roku 1988 pořádá Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda GLOBE Prosiměřice, mimo jiných aktivit, pravidelná dvoudenní setkání turistů a cestovatelů vždy poslední víkend v říjnu v Prosiměřicích u Znojma. V  Kulturním domě ve třech přednáškových blocích v sobotu a v neděli, představí cestovatelské veřejnosti na 18 špičkových cestovatelů své diapozitivy z těch nejzajímavějších míst světa s osobním komentářem.

V samém srdci Národního parku Podyjí přibližně v polovině cesty mezi Vranovem a Znojmem se nachází na břehu meandrující Dyje romantická zřícenina Nový Hrádek. Rozsáhlá zřícenina přesahující svojí rozlohou 8000 m se rozkládá na nejužším místě vybíhajícího ostrohu téměř ze všech stran obklopeném hraniční řekou Dyjí. Ta tu tvoří státní hranici s Rakouskem.

Tradičně vstáváme brzo, dokud je ještě přijatelná teplota, chceme udělat první prohlídku celé lokality. Ani není potřeba se nutit do vstávání. Po celou noc jsme kvůli snad nejtěžším náletům komárů po dobu pobytu ani nespali. Dokonce i Igamov se jednou probudil z hlubokého spánku, aby zabrblal pod svůj mohutný knír : "svoloč jedna zatracená" a spal dál. Ovšem nevím, zda se mu jen něco nezdálo. Ráno je kouzelné. Dávám do batůžku nezbytné potřeby a loučím se s kamarády: "Kluci, vrátím se večer, chci se toulat sám." Berou má slova na vědomí. Vědí, že hodně fotím, kreslím, píši si do deníku a respektují mé přání.

Pomalu projíždíme velkou zatáčkou a sjíždíme už po kolikáté z úbočí vápencových skal dolů k moři. Úbočí je porostlé typickou nekonečnou středomořskou macchií, roztroušenými keři, vavříny, agávemi, pistáciemi, zimostrázy a sluncem sežehlými zbytky travin a jiných bylin. Mezi tím vším se bělají holé vápencové balvany, občas se objeví malé skupinky všude přítomných malých koziček uždibujíc poslední zbytky trávy. Nad horami jsou sice stále nízké, mraky plné deště, ale nad mořem se už projasňuje. Málo platné, přece je už konec září i když teploměr ukazuje něco přes třiadvacet stupňů. Pobřeží zátoky, kterou objíždíme je sytě zelené. Mezi ostrovem zeleně, která se jeví až nepřirozená v téměř jednotvárnému porostu okolních hor probleskují střechy domů.

Příjemný pension, kde můžete strávit klidnou rodinnou dovolenou v poutním místě v Hlubokých Mašůvkách je velmi starý. Lázeňský hostinec na dnešním Mariánském náměstí v obci dal postavit majitel zámku z nedalekých Jevišovic, Jan Ludvík Raduit hrabě de Souches někdy kolem roku 1680. Hrabě byl mimo jiné slavný maršál, obhájce a zachránce Brna před Švédy v roce 1645.

Ve 12,00 vyjíždíme z nádraží a necháváme za sebou nádherné, starobylé město Samarkand. Kdo ví, zda se tu ještě někdy vrátím. Poslední pohledy na pohádkový Registan a vjíždíme do předměstí. Střídají se tu nízké domy s houštinami saxaulů, zahrádek a políček. Pár stovek metrů za městem začíná pustá, sluncem sežehnutá step a polopoušť.

Každý kdo cestuje ze Znojma do Brna či Moravského Krumlova již z dálky spatří na vyvýšeném pahorku v zeleni akátových lesů, bělostné průčelí s červenými věžemi barokního kostela. Při dobré viditelnosti se navíc v pozadí po pravé straně rýsuje silueta Mikulova pod prosluněnou Pálavou. A jede li v noci, osvětlený kostel září jako bílá perla široko daleko do kraje. Touto architektonickou perlou je kostel Navštívení Panny Marie v Lechovicích.

V sobotu 15. února zastihla nejen nás, ale všechny cestovatele, příznivce cestování a poznávání světa zpráva o úmrtí ing. Jiřího Hanzelky, jednoho z legendární a nerozlučné cestovatelské dvojice Hanzelka a Zikmund. Dvojice, která svými zvídavými pohledy na svět v době, kdy jsme nemohli vyjet za "železnou oponu" ovlivnila generace lidí toužících poznat svět, podívat se do vzdálených krajin, poznat život lidí, přírodu...

Zdá se to téměř neuvěřitelné, ale v Mongolsku, zemi která má nedozírné rozlohy panenské přírody a snad žádné problémy s negativními civilizačními jevy, je zřízeno 14 státních přírodních rezervací. Jejich rozloha je téměř 6 milionů hektarů a zahrnují nejatraktivnější fyzicko-geografické oblasti země.

Po úspěšné prezentaci klubu trvající 3 měsíce ve výstavním sále Městského muzea ve Františkových Lázních, se propagační putovní výstava "Pozvání na CESTY" přestěhovala do Prahy. V soboru 1. února 2003 proběhla vernisáž v prostorách Klubu Asia - Pražské jurty v Jasmínové ulici v Praze 10.

Dalmatské pobřeží je přitažlivé pro suchozemské našince nejen kouzelnými zátokami s neméně kouzelnými a malebnými městečky, vesničkami ale nakonec i moderními rekreačními středisky, plážemi, středomořskou atmosférou a pohodou. Překrásné je především přírodními krásami, bílými vápencovými horami porostlými sytě zelenou macchií v kontrastu s modří oblohy a moře. A což teprve desítky ostrovů a ostrůvků. To prostě nemáme. Právě proto sem jezdí každoročně na dovolenou statisíce lidí ze všech koutů naší vlasti.

Zeleným Španělskem se nazývá severní část země podél Atlantického oceánu. A skutečně, zelená barva všech odstínů kolem je doplněna modří oblohy a žlutohnědou siluetou horského masivu s občasnou bílou skvrnou zasněženého vrcholu. Divoké a málo přístupné Kantaberské pobřeží se táhne téměř 900 km od Rías Gallegas v Galicii až po překrásnou zátoku La Concha v San Sebastianu.

Makarskou riviéru tvoří úzký pobřežní pás pod úpatím masívu Biokovo táhnoucí se od městečka Makarska ležícího asi 60 km jihovýchodně od Splitu a končící po padesáti kilometrech za letoviskem Zaostrog. Leží tu u mnoha našinců oblíbená a populární letoviska Brela, Baška Voda, Tučepi, Igrane, Živogošče, Podgora, Drvenik atd. Celou oblastí probíhá všem autoturistům důvěrně známá a v letní sezóně velmi frekventovaná jadranská magistrála, která stoupá desítky metrů nad moře, aby se po překonání různých serpentin opět téměř dotkla mořské hladiny. Flóra je tu velmi zajímavá, od středomořské až po alpinskou. Je zastoupena více jak 1000 druhy s několika endemity.

Pohled na Galilejské jezero je nádherný. Ranní mlžný opar se zvedá, jsou vidět protější Golanské výšiny někde nad Gofrou a Lunagalem. Sedíme v přístavu a přes rybářské bárky a lodě pozorujeme racky poletující a posedávající po ráhnech lodí.

Téměř celý den se proplétáme mezi ostrovy a ostrůvky Kyklád. Avie odpočívá v podpalubí a my na horní palubě trajektové lodi Olympia Expres. Opalujeme se a kocháme fantastickými pohledy na skaliska a ostrovy s občasnými bílými domky jako korálky ztracenými v hnědi vyprahlé vegetace. A to vše v ostrém kontrastu s modří nebe a moře. Míhají se nám vzpomínky na ostrovy Paros, Naxos a Ios, kde všude jsme v minulých dnech přistáli. Až nakonec jsme u cíle dnešní plavby.

V Prosiměřicích se chystá 15. Mezinárodní setkání cestovatelů CESTY 2002, tentokráte v netradičním termínu.

V letošním září je tomu 120 let od narození botanika, etnografa, badatele, velkého znalce kaktusů a jihoamerických indiánů, cestovatele i dobrodruha Alberto Vojtěcha Friče. Narodil se 9. září 1882 v bohaté a známé právnické rodině, otec byl náměstkem primátora Prahy. I za strýce měl významné osobnosti: známého revolucionáře 1848 J. V. Friče, zoologa a ředitele Národního muzea Antonína Friče a majitele velkého pražského obchodu s přírodninami Václava Friče.

Kdysi dávno, jako dítko školou povinné, jsem četl knížku A. Jiráska Z Čech až na konec světa. Od té doby jsem viděl pořádný kus světa, ale na jeho konec jsem se dostal až o pár desítek let později. Z Lisabonu je to něco přes hodinu jízdy autem.

Tato příhoda se stala již hodně dávno, ovšem rád na ni vzpomínám. Vraceli jsme se po několika týdnech vlakem domů. V kupé bylo dusno, přátelé podřimovali a já si v duchu promítal nádherné prožité dny v horách Kavkazu a později na Kubáni.

Je poledne a slunce pálí víc, nežli je zdrávo. Od rána se touláme areálem archeologických vykopávek starobylého města Knossósu na Krétě. Jsem plný dojmů a zážitků z prolézání všech možných míst jež spatřily světlo světa po mnoha staletích pohřbených pod vrstvami popele a trosek. Některé z nich se tyčí v udivující kráse, jakoby sem ani nepatřily. Ovšemže sem patří, ale je to rekonstrukce částí sloupů a sálů z betonu a nalezeného původního stavebního materiálu.

Je to opravdu výstižný název. Kláštery se vznášejí ve více nežli třistametrové výšce nad okolní krajinou. Skutečně kouzelná místa ticha osamění pro modlitby a meditaci. Zapadající slunce svými zlatově oranžovými paprsky dodává celému komplexu divukrásný až mystický vzhled.

Nevím, zda ještě někde na světě je klášter jménem Bitva, ale v Portugalsku takový klášter je a bezesporu patří k nejnádhernějším stavbám v zemi. Batalha znamená v portugalštině - bitva.

Západní hranici Izraele tvoří Středozemní moře. Písečné duny se táhnou v pásu několika stovek metrů až 2-3 kilometrů téměř podél celého pobřeží Středozemního moře. V některých místech s tyčí vysoké útesy a hřebeny, na jiných místech to jsou obrovské masy pohyblivého písku zabraňujícího volnějšímu přístupu k moři. Zvláštními útvary tvořící některé části pobřeží jsou různě vysoké masivy kurkaru tvořené tvrdými pískovcovými kameny různého zabarvení.

Cesta podél Mrtvého moře je úžasná, ale i dost jednotvárná. Z jedné strany temná, nehybná hladina moře a bílé, zasolené kamenité pláže a v mlžném oparu v pozadí jsou občas vidět siluety narůžovělých hor v Jordánsku. Ze strany druhé, rozervaná údolí, strže, vádí a poušť. Jen sem tam se objeví strom či keř opuštěně stojící v mrtvé krajině. Z povzdálí krásné , nekonečné pláže jsou prázdné, bez lidí. Koupat se dá pouze tam, kde teče sladká voda k osprchování a smytí silných nánosů soli, které se na těle okamžitě vytvoří. A ta je jen na několika místech celého pobřeží. Jsme na nejnižším místě planety. Příkopová proláklina zde dosahuje hloubky -406 m pod hladinou moře.

Středomořský ostrov Kréta je největší z řeckých ostrovů. Leží asi 100 km jihovýchodně od poloostrova Peloponnésos. Délka ostrova je asi 350 km a jeho šířka nepřesahuje 50 km. Je součástí obrovského oblouku tvořeného desítkami ostrovů , který spojuje jižní Řecko s Malou Asií. Geologický podklad tvoří velká vápencová skála se třemi izolovanými horskými krasovými masivy na povrchu. Na východě je to Díkty (2148 m), uprostřed ostrova Idi Óros tvořící nejvyšší pohoří ostrova (2456 m) a v západní části Kréty Lefka Óri (2452 m). Horské hřbety jsou silně rozervané, tvoří stovky kaňonů, soutěsek a hlubokých zářezů. Národní park Samari George nebo Samaria se nachází přibližně v jihovýchodní části pohoří. Lefka Óri.

V Jeruzalémě jsme šli s Alešem, batůžky na zádech, na tržnici si koupit nějaké ovoce, když se najednou ke mně otočil a povídá: “ Ani jsem vám to domů nepsal, vím, jak by jste asi reagovali, nechtěl jsem vzbuzovat velké obavy. Stalo se to někdy před rokem. Dobře to pro nás dopadlo. Šli jsme s Pavlou tady po Yafo Street směrem k Židovské tržnici. Všude bylo plno lidí, jako vždy, však to sám vidíš. Pavla si šla koupit mobilní telefon, vidíš, tady do tohoto obchodu, a potom, že se stavíme koupit támhle na tržnici něco k jídlu, ovoce a zeleninu. Když jsme mobil vybrali a zaplatili, ušli jsme asi sto metrů k tomu sloupu” a ukázal na sloup veřejného osvětlení stojící hned u autobusové zastávky u níž v boční ulici začínala tržnice, “ tak si Pavla vzpomněla, že nechala na pultě záruční list k mobilu, otočili jsme se a šli zpět pro něj. Když jsme otevírali dvéře, ozvala se silná rána, řinčení rozbitého skla a hned potom křik lidí. Zahlédl jsem Araby, utíkající na všechny strany co nejdál od místa výbuchu ze strachu, aby se proti nim neobrátila pomsta ostatních lidí.

Pohled na jezero je nádherný. Ranní mlžný opar se zvedá, jsou vidět protější Golanské výšiny někde nad Gofrou a Lunagalem. Sedíme v přístavu a přes rybářské bárky a lodě pozorujeme racky poletující a posedávající po ráhnech lodí. Silný proud vody stříká nejen po celé lodi, ale i na nás. Dva muži na lodi před námi umývají dřevěnou palubu . Jeden má rýžový kartáč a druhý mu pod ruce stříká z červené hadice vodu, čerpanou z jezera.

Hned za branami Jeruzaléma, vystavěného na Judských horách , se na východní straně rozkládá Judská poušť. Je to velmi suchá oblast, neboť dešťové mraky přinášené větrem od Středozemního moře se zaráží o 800 m vysoké Judské hory. Průměrné roční srážky tu dosahují asi 100 mm. Poušť poté prudce klesá až k Mrtvému moři, ležícímu -408 m pod hladinou Středozemního moře. Je součástí syrsko - africké příkopové propadliny táhnoucí se z Turecka , údolím Jordánu až k Rudému moři, kde dále pokračuje. Toto místo je největším snížením zemské úrovně na světě. Protože je zde nízká "nadmořská výška" a nedostatek srážek, teploty tu vystupují přes padesát stupňů celsia. Poušť je většinou tvořena druhohorními a třetihorními vápencovými usazeninami.

“Haló, pánové, nechcete se svézt? Mám právě tři místa volná a jedu do Ein Gedi” hlasitě na nás volal nejprve hebrejsky, potom lámanou angličtinou řidič šerutu, speciálního taxíku pro deset lidí a živě při tom gestikuloval. Aleš, Poly a já jsme odpočívali na zasklené klimatizované terase pod lanovkou vedoucí na Masadu. Před malou chvílí jsme se pěšky vrátili z prohlídky Masady a morálně i fyzicky se připravovali na pětikilometrovou cestu pouští na křižovatku hlavní silnice do Ein Gedi, kde jezdí pravidelně z Eilatu autobus. “To se nedá odmítnout, jedeme”, řekl jsem a vyskočili jsme jako jeden muž.

K Ohridskéku jezeru jsem přijeli již za tmy. V horách Jablanice jsme se zdrželi. Avie začala totiž dělat opět problémy a nyní ať namáháme zrak sebelépe a to sedím s Jardou na střeše, jezero nevidíme. Jen tušíme někde vlevo tam, kde se náhle strmé skály a soutěsky Drimu, jimiž jsme celé odpoledne projížděli, rozestoupily.

Na soutoku řeky Kury a Argavi v Gruzii se rozkládá starobylé město Mccheta. Leží v překrásné krajině náhorní plošiny na tzv. Vojenské gruzínské cestě, kterou projelo v minulosti mnoho našich turistů, horolezců či cestovatelů. Obdivovali nádheru Velkého Kavkazu ale i nesmírně rozmanité památky stovek kavkazských národů, jež se utvářely za staletí a tisíciletí vývoje. Jednou z mnoha historických perel na náhrdelníku Kavkazu je právě toto město, roztroušené po pahorcích

Více nežli půl hodiny se proplétáme dopravní špičkou asturského Ovieda. Konečně nacházíme směrovku, která nás navádí na jižní úbočí kopce Naranco za městem ke dvěma nejskvělejším památkám asturského předrománského stavitelského umění. Autobus šplhá serpentinami úbočím kopce. Město se pod námi v horkém oparu srpnového odpoledne jen nezřetelně rýsuje. A slunce pořádně připaluje. Mezi sytou zelení eukalyptů se jako dvě perly skvějí nádherné zlatohnědé stavby zalité sluncem.

Jednou z lokalit zapsaných do Listiny památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, patří staré centrum Splitu včetně Diokleciánova paláce v Chorvatské republice.

Vracíme se cestou do My Tho. Projíždíme městem, proplétáme se s mikrobusem křivolakými a tradičně přeplněnými ulicemi až k přístavišti, kde kotví množství lodí. Přístav je velmi zanedbaný. Spousta beden, hromady shnilých a silně páchnoucích ryb, skořápek z kokosových ořechů, rozpadlé a ztrouchnivělé zbytky lodí, velké množství železného šrotu všude, kde to je jen trochu myslitelné. A kolem panuje obrovský ruch. Houfy domorodců čekajících na převoz na druhý břeh, prodavačů všeho možného, do toho přijíždějí rikšové se zákazníky, zbožím a to i přes to, že je kolem jedné hodiny odpoledne a slunce nemilosrdně pálí. Hnědě zrcadlící se mohutné vody Mekongu jsou kolem břehu ucpané stovkami lodí a lodiček všech možných typů a hlavně stáří.

Z města My Tho, ležícího na břehu jednoho z početných ramen delty Mekongu, přibližně na 10.rovnoběžce, jsme vyjeli kolem poledne. Náš mikrobus Saigonturistu s usměvavým Nguyenem se neuvěřitelně rychle za neustálého houkání klaksonu, prodírá obrovskou spoustou cyklistů, mopedů, nákladních aut, chodců a rikšů. Předjíždíme zleva i zprava. A to nejméně pět cyklistů se porůznu drží za četné výstupky a držáky našeho mikrobusu.