Hlavní stránka

Po dvaatřiceti létech opět v Dubrovníku

(04.09.2007)

Velmi jsem se těšil na návštěvu Dubrovníku, skutečné perly prosluněné Dalmácie. Jednak je to skutečně nádherné, kouzelné staré město plné uliček, paláců, kde na poutníka dýchá historie ze všech koutů, zákoutí a druhý důvod byl tak trochu sentimentální. Přesně před dvaatřiceti léty jsem v tomto městě strávil asi čtrnáct dnů, které byly opravdu nezapomenutelné, mimo jiné i kouzlem mého mládí. Za více jak dva měsíce jsem autostopem projel celou tehdejší Jugoslávii křížem krážem a do Dubrovníku připlul z Rijeky lodí Proleterka, s mnoha zastávkami a pobytem na různých ostrovech.

Ubytoval jsem se v podkroví malého, úzkého, ale vysokého domku s metrovým balkónkem a s výhledem na střechy starého města pod námi i na nedaleké moře s ostrovy. Domek byl přilepený, stejně jako ostatní, na vnitřní straně severní dubrovnické masivní hradby. Kouzelné místo, lepší jsem si nemohl ani přát. Každý den, když jsem se vracel pozdě večer z dlouhých prohlídek muzeí, města i koupání či jen z posedávání a nekonečného povídání v kavárničkách, stál v mé světničce na stolu džbánek s "crno vino" - červeným vínem. Pozornost domácího pána. Byly tam vlastně džbánky dva. Jeden bílý plechový s vodou na umytí a kameninový právě s chlazeným vínem.

Domácí byli starší, velmi srdeční a přátelští lidé. Jejich děti, dva synové byli někde na moři, plavili se na trajektech spojující ostrovy, a dcerka byla na prázdninách v Sarajevu. Familija Stefana Radiča – tak bylo napsáno na mosazném štítku vedle vyřezávaných, sluncem téměř vybělených, starých dřevěných dveří. Těch schodů, co jsem musel denně absolvovat! Ale bylo to krásné.

Město mne velmi okouzlilo a přesto, že jsem od té doby procestoval pěkný kus světa, toto okouzlení přestálo desetiletí a zůstalo mně dodnes. Ocenění se Dubrovníku dostalo v roce 1979, kdy bylo zapsáno do Listiny světového a přírodního a kulturního dědictví lidstva UNESCO

Ze vzpomínek mne vyrušil Zdenko, řidič taxíku, kterého jsme si najali v Igrane. "Podívejte, už přestalo pršet a svítí slunce. Co jsem říkal? V Dubrovníku bude hezky. Vysadím vás tady, nemůžu zde parkovat. Je deset hodin, čekejte na tomhle místě přesně v pět odpoledne. Později to fakt nejde, máme dlouhou cestu zpátky a nerad bych jel za tmy. Viděli jste sami, jaká byla silnice," a zajel k okraji silnice pár desítek metrů od vstupní brány Gradska vrata Pile ze 14. století, skrz mohutné trojité městské opevnění.

Bylo příjemných pětadvacet stupňů, ale po celou cestu zataženo s občasným velmi teplým deštěm. Ukázala se sytě modrá obloha a slunce začalo pálit, i když černé mraky dávaly opět najevo, že dešťovým přeháňkám se asi nevyhneme. Nakonec je polovina září.

Počátky Dubrovníka spadají někam do 7. století, kdy na pustých skaliskách malého ostrůvku Lave založili malou rybářskou osadu uprchlíci z Epidauru a nazvali ji Ragusium. Na opačné straně průlivu vznikla slovanská osada Dubrava.

Koncem 12. století průliv postupně zasypali a spojily se obě osady dohromady. Město začalo vzkvétat díky výtečné diplomacii místních vládců a velmi čilým obchodním stykům s celým Středomořím a Orientem. Vznikla miniaturní Dubrovnická republika (nazývaná také Ragusa) se všemi atributy státu. Někdy byl Dubrovník pod ochranou Turků, jindy zase pod ochranou římského císaře. Ale vždy se dovedli místní diplomaté vyvléci ze všech nástrah tehdejšího komplikovaného světa. Město nabývalo na pověsti a významu.

V době největšího rozmachu mělo Dubrovnické loďstvo 300 ozbrojených obchodních lodí! Vrchol rozkvětu, hospodářského a kulturního rozmachu Dubrovnické republiky byl ve 14. – 16. století. Stalo se velkým a úspěšným soupeřem Benátské republiky. Němým svědkem slavného období jsou úžasné paláce, stavby a celý komplex Dubrovníku, obehnaný mohutnými hradbami.

Postupně se ale vývoj obchodu posouval jiným směrem, a obě města, Benátky i Dubrovník ztrácely na svém významu. Definitivní konec Dubrovníku zasadilo velké zemětřesení v roce 1667. Jak dobové prameny uvádějí, zahynulo téměř všechno obyvatelstvo města. Údajně ze 40 000 jich přežilo asi 600. Napoleonovo tažení a vytvoření Ilyrské provincie definitivně odkázalo město k zapomnění, stejně jako jeho další osudy spojené s jižní Dalmácií jako součásti tehdejšího Rakouska – Uherska.

Přecházíme most klenoucí se přes vodní příkop, dnes osázený subtropickými rostlinami, který si ale mnozí turisté pletou s veřejnými záchodky. Podle toho to tam vypadá. Přesto, že je polovina září, davy turistů nijak neřidnou. Těžko si představuji, jak to musí vypadat v hlavní sezóně. Ale to se asi opalují a koupou v moři. Hned za bránou vstupujeme na dlouhou hlavní třídu Placa nebo Stradun, táhnoucí se až ke sloupu Orlandov stup na náměstí Poljana Luža. Protože je po dešti, uhlazené vápencové dlaždice se fantasticky lesknou v protisvětle dopadajících slunečních paprsků, až mne to nutí k fotografování. Placa je hlavní společenskou tepnou města. Většina domů pochází z doby po zemětřesení v roce 1667.

Všude jsou malé předzahrádky kavárniček z nichž se line libá vůně vynikající černé kávy. Skutečně vynikající, špatnou jsme tu opravdu nepili. Celé město je téměř neporušeným obrazem patricijského města z přelomu 17. a 18 - století. Na obě strany třídy se rozbíhají desítky uliček do úplného bludiště plného obchůdků, galerií, restaurací, barů, kavárniček, bister, předzahrádek a já nevím čeho ještě. Kouzelné bílé, bytelné a umělecky ztvárněné, kovové židle či proutěná křesla před třiceti léty, vystřídal celosvětový mor posledního desetiletí, vratké plastové židle a stolky.

V informacích jsem si vzal plánek města a procházíme místa, která chci opět vidět a ukázat Marcele. Cítím, že je stejně okouzlena městem a jeho atmosférou, jako já. A to jsme teprve na začátku. Jsme na malém náměstí Miličeviče, hned za vstupní bránou a máme za sebou Onofriovu kašnu -Velika Onofrijeva fontana ze 17. století, kterou navrhl a vybudoval stavitel vodovodního systému Onofrio della Cava. Dodnes z ní vytéká osvěžující chladivá voda občerstvující tisíce žíznivých turistů.

Na opačném konci hlavní třídy je Mala Onofrijeva fontana. Naproti kašně, na druhé straně třídy Placa, je možné po úzkých a strmých schodech vyjít na hradby, anebo pod schody navštívit kostel Crkva Sveti Spasa z počátku 16. století, nebo si prohlédnout Františkánský klášter (samostan Male brače) ze 14. století s třetí nejstarší lékárnou v Evropě, křížovou chodbou a hrobem slavného dubrovnického básníka Ivana Gunduliče.

Na opačném konci hlavní třídy je náměstí Poljana Luža. Připadáme si tu nejen okolní architekturou, ale i celkovou atmosférou kolem, jako v Benátkách. Nejvýznamnější budovou je palác Sponza ze 16. století, jedna z nejpozoruhodnějších staveb ve městě, představující typický architektonický styl pro Dubrovník. Pozoruhodné spojení gotiky s renesancí. Kdysi tu byla mincovna, celnice, uchovávaly se tu zásoby zlata republiky. Krátká, ale prudká přeháňka nás na chvilku zahnala pod podloubí. Využili jsme toho k prohlídce malé galerie. Po chvilce déšť opět ustal, vysvitlo slunce.

V sousedství paláce Sponza je dům Gradski zvonik i Luža od zvonara, kterým lze projít k východní městské bráně. Městská zvonice je podobná té v Benátkách, stejně jako celá řada dalších domů a paláců. V sousedství je novorenesanční radnice, arzenál – dnes Kazalište Martina Držiče – Národní divadlo Martina Držiče, Městská kavárna a nejkrásnější stavba v Dubrovniku, Kněžev dvor – Knížecí palác a následují další Jen v informačním plánku jsem napočítal deset kostelů a několik klášterů. Dominikánský klášter ze 14.-15. století je opět kombinací gotiky a renesance. V klášterním kostele je chlouba města, obraz Maří Magdalény se sv. Blažejem, který namaloval Tizian během svého pobytu v Dubrovniku. Není to ale jediný jeho obraz. V Mariánské katedrále, zvané Velika Gospa na náměstí Poljana Marina Držiča, která byla po zemětřesení přestavěna v barokním slohu, je několik dalších velmi cenných obrazů nejen od Tiziana, ale i od Pordedona, P. Bordona, včetně bohaté klenotnice.

Toulali jsme bludištěm úzkých uliček,prohlíželi interiéry četných církevních staveb, až jsme přišli na náměstí Gunduličeva poljana se sochou slavného Chorvatského básníka uprostřed. Všude kolem něj stánky se zeleninou a ovocem, prostě velké tržiště. Okamžitě se mně vybavilo místo, kde jsem kdysi stál s náčrtníkem v ruce a kreslil toto kouzelné náměstíčko. Perokresba dodnes visí, společně s mnoha ostatními na chodbě našeho domu. Pochopitelně jsem udělal několik snímků. Nic se zde nezměnilo. Snad jen ti prodavači zestárli.

Odpoledne nás kroky konečně zavedly do přístavu. Má výtečnou polohu. Kotvily tu desítky rybářských lodí a malé jachty. Podle vlajek, z mnoha zemí světa. Úzkým chodníkem nad mořem, jsme obešli pevnost Tvrdava Sv. Ivana a dostali jsme se na krátké kamenné molo o které narážely vlny a vodní tříšť kropila turisty.

Celkový ráz města nepochybně ovlivňuje mohutné opevnění. Bylo postupně budováno od 10. do 17. století. Hradba jsou až 6 metrů silné a na různých strategických místech jsou posíleny patnácti obrannými věžemi. Nedílnou součástí opevnění jsou i tři vlastní pevnosti. Pevnost Bokar z 11. století je nejstarší svého druhu a nejlépe dochovanou v Evropě, pevnost Revelin ze 16. století a na mořském skalnatém útesu je postavena Lovrijenac z 12. století. Celkový impozantní obraz opevněného města téměř v původním stavu, jakým je Dubrovník jsem viděl pouze v Carcassonu ve Francii a v Ávile ve Španělsku.

Neodolal jsem a známými uličkami se stovkami schodů, jsem se konečně dostal k domku, kde jsem kdysi bydlel. S překvapením jsem si jej prohlížel. Ani zde se nic nezměnilo. Stejná fasáda, stejně oprýskané dvéře. Ale přece. Okna byla plná květin, i malý balkónek. A na dveřích už nebyla žádná mosazná tabulka se jménem majitele, ale bílá cedule "Zimmer Frei".

Válečné šrámy, které způsobily v devadesátých létech značné poničení střech od granátů a požárů některých domů, jsou už dávno zaceleny. Nikdo z běžných návštěvníků nepozná, pokud si nepromluví s místními, který dům byl zasažený. Přece jen, před těmi třemi desítkami let to bylo město podstatně klidnější, nezasažené turistickým ruchem jako je tomu dnes. To je asi ta nejmarkantnější změna, kterou jsem za několik hodin, po létech opět strávených v Dubrovníku poznal.

Je zřejmé, že lidé, žijící a pracující uvnitř hradeb, jsou zcela závislí a přizpůsobení obrovskému turistickému ruchu, který každoročně zaplavuje město. A živí je. Život mimo hradby starého města je asi úplně jiný, obyčejný, normální. Plný běžných starostí, strastí, ruchu uspěchaného moderního života, ale i drobných či velkých radostí.


 

Jaroslav Hladík
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress