Uzbekistán

Samarkand je druhým největším městem v Uzbekistánu (po Taškentu). V roce 2007 počet obyvatel překročil 412 tisíc, v aglomeraci pak 1,1 milionu.

Osídlená místa všude na světě mají své dějiny, které bývají často velmi spletité, tajuplné, sahající do temných hlubin věků a mnohdy stále neprobádané. Jedním z nejstarších takových míst je v Uzbekistánu pověstný Samarkand. Město ležící na legendární Hedvábné stezce spojující jihozápadní evropské civilizace s Čínou, město proslulé především obrovskou mocí a bohatstvím v dobách Timurových.

Sedím na nízké zídce z hlíny, krosna leží v prachu přede mnou. Kolem dokola žluto-červeno-hnědá, vyprahlá krajina, nikde kousek zeleně. Okolní strmé hory mají barvu stejnou. Je veliké teplo, dobře přes 40 ve stínu. Jako ostatně téměř vždy v uplynulých dnech. Držím v ruce tři lískové oříšky, jež jsem dostal pro štěstí a přeji si, aby konečně jelo nějaké auto. Jarda s Pavlem si povídají se dvěmi milicionáři ve stínu hliněné chatrče.

Zelené město, tak by se mohl přeložit název Šachrisabz (Šahr-i-Sabz), co do velikosti druhého největšího města v Kaškadarské oblasti Uzbekistánu, ležícího v kotlině na úpatí Zeravšanského hřbetu v nadmořské výšce 658 m. A bývalo to velmi slavné město.

Ubytovali jsme se v jediném hotelu "Dustlik" stojícího mezi několika nízkými topoly na zaprášeném bajsunském náměstí. Je to stará jednopatrová budova s rovnou střechou a s dvaceti dvoulůžkovými pokoji. A se záchodem - dřevěnou boudou, asi sto metrů za hotelem. Vzhledem k našim střevním potížím přetrvávajícím už čtvrtý den, to bude tedy dost náročné Odhadnout tu správnou dobu a čas na doběhnutí nebude jednoduché.

Tradičně vstáváme brzo, dokud je ještě přijatelná teplota, chceme udělat první prohlídku celé lokality. Ani není potřeba se nutit do vstávání. Po celou noc jsme kvůli snad nejtěžším náletům komárů po dobu pobytu ani nespali. Dokonce i Igamov se jednou probudil z hlubokého spánku, aby zabrblal pod svůj mohutný knír : "svoloč jedna zatracená" a spal dál. Ovšem nevím, zda se mu jen něco nezdálo. Ráno je kouzelné. Dávám do batůžku nezbytné potřeby a loučím se s kamarády: "Kluci, vrátím se večer, chci se toulat sám." Berou má slova na vědomí. Vědí, že hodně fotím, kreslím, píši si do deníku a respektují mé přání.

Ve 12,00 vyjíždíme z nádraží a necháváme za sebou nádherné, starobylé město Samarkand. Kdo ví, zda se tu ještě někdy vrátím. Poslední pohledy na pohádkový Registan a vjíždíme do předměstí. Střídají se tu nízké domy s houštinami saxaulů, zahrádek a políček. Pár stovek metrů za městem začíná pustá, sluncem sežehnutá step a polopoušť.

Před lety žil v Buchaře zlatník a měl krásnou ženu. Ta soutěžila svým vzhledem s nádherou klenotů, které vyráběl. Po léta nosil do domu klenotníka vodu stejný roznašeč. Byl vždy zdvořilý, poctivý, zlatníkova žena byla ctnostná a pán domu si všímal jen své práce a rodiny. Až jednoho dne naplnil roznašeč vody nádrže v domě jako jindy, ale na odchodu se přitočil k přihlížející ženě šperkaře, vzal ji za ruku a začal jí paži tisknout a hladit. Žena si to nechala líbit a teprve po chvíli se roznašeči vody vytrhla a odběhla. Když se ale vrátil její manžel, spustila na něj: "Přiznej se, co se ti dnes přihodilo na trhu? Určitě se stalo něco, co není v pořádku."