Črty ze Samarkandu - Uzbekistán

Osídlená místa všude na světě mají své dějiny, které bývají často velmi spletité, tajuplné, sahající do temných hlubin věků a mnohdy stále neprobádané. Jedním z nejstarších takových míst je v Uzbekistánu pověstný Samarkand. Město ležící na legendární Hedvábné stezce spojující jihozápadní evropské civilizace s Čínou, město proslulé především obrovskou mocí a bohatstvím v dobách Timurových.

I když je stáří Samarkandu odhadováno asi na 2 500 let, je ve skutečnosti určitě starší. Samarkand či Marakanda, jak jej nazývali staří Řekové, byl centrem země Sogdů neboli Sogdiany, jednoho z nejstarších státních útvarů na území Střední Asie.

V 10. století byl zřejmě Samarkand již nádherným velkým městem, jak vyplývá z líčení arabského cestovatele Abdulkásima ibn Haukala: "Město Samarkand leží na jih od Sogdské řeky. Vévodí mu citadela. Vystoupil jsem na ni a zhlédl jeden z nejkrásnějších obrazů, na jakém kdy spočinul lidský zrak. Spatřil jsem svěží zeleň stromů i blýskavé vodní kanály a čarokrásné paláce. Vše se odráží ve vodách kanálů a zrcadle jezer. Samarkand je město s velkými tržišti i lázeňskými domy, pohostinnými karavan-seraji. Čerstvá voda tu proudí kanálem, vyhotoveným z části z olova."

V roce 1222 zaplavila bohaté kraje Čingischánova vojska, nastalo drancování, loupení a vraždění. Ve druhé polovině 13. století nastává nový zrod města, ale i celé oblasti. Tak trochu paradoxem je, že poté, co celá země byla zpustošena mongolskými hordami, se začala vzmáhat a vzkvétat přičiněním Čingischánova nástupce Timura - Tamerlána. Pomineme-li krutosti jeho válečných tažení, zanechal po sobě úžasné architektonické, umělecké a duchovní památky, které obohacují lidskou kulturu a návštěvníci je obdivují dodnes. Ne nadarmo se říká, že Samarkand byl křižovatkou kultur s vlivy perskými, indickými, ale i helénskými. V dalších staletích již takový umělecký a kulturní rozmach nikdy nenastal a Samarkand se postupně ze své středověké slávy vytrácel.

Právem byl v roce 2001 Samarkand a jeho největší památky - mešity a medresy na náměstí Registan, Bibi-Chanym, komplex Šah-i-Zinda, Gúr-Emir a observatoř Ulug-Bega - zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

Historie města je samozřejmě neskonale delší a složitější, ale my už se chtěli ponořit do pověstných míst slavného města. Jak jarda prohlásil: "Jdeme nasávat a prožívat atmosféru Samarkandu všemi smysly!"

Atmosféru Samarkandu jsme opravdu nasávali všemi smysly. Nejdříve ale těmi chuťovými - pořádnou porcí výtečné smetanové zmrzliny. Nedaleko hotelu, ve kterém jsme několik dnů bydleli, je ve stínu mohutných statných činarů - platanů malá restaurace s několika stolky a židličkami na venkovní terase. Takových je tu kolem v parku nespočet. Jen náhodou jsme se tu hned první den zastavili a na osvěžení v horkém dni jsme si z chudé nabídky, napsané na obyčejném tvrdém kartonu modrou průpiskou, vybrali zmrzlinový pohár. Černovlasý, asi třicetiletý číšník v ušmudlaném bílém plášti s čtverhranou černou tubetějkou donesl obyčejný talířek s pořádnou hromadou sněhobílé zmrzliny. Byla vynikající, hustá, smetanová - žádná voda a jak jsme zjistili i velmi sytá, takže jsme v dalších hodinách ani nepociťovali hlad, jen neutuchající žízeň. A tak jsme nenápadně přešli na zmrzlinovou dietu a téměř nekupovali žádné jiné jídlo. Žízeň jsme zaháněji všudepřítomnou chlazenou "gazírkou" - (gazirovannaja voda neboli sodová voda), z otlučených ale funkčních automatů rozestavěných v ulicích. Večer jsme se zastavili na zmrzlině zase. Dali jsme si větší porci a pak nám při placení řekl číšník i vedoucí restaurace v jedné osobě, Machmut: "Panové, každý z vás měl půl kila zmrzliny. Budete platit každý zvlášť, nebo dohromady celkem za kilo a půl?

Tradiční "přijďte zas" dodávat ani nemusel.

Registan neboli "Písečné místo", jak zní v překladu velké náměstí, které tvoří současně historické centrum Samarkandu, je opravdu impozantní a na každého návštěvníka musí působit nesmírně okázale a úchvatně. Náměstí je ze tří stran tvořeno překrásnými, mozaikami zcela pokrytými velkými budovami - medresami Ulug-bega, Tillókóri a Šír-Dór. Ze čtvrté strany je volné a tím víc vyniká jeho krása z povzdálí. Určitě to byl i záměr stavitelů - úchvatná podívaná, údiv, pokora, úcta, nicotnost a malost prostého člověka, poutníka...

Medresa Šír-Dór (v překladu Lví dům) byla postavena v létech 1619 až 1635. Pozornost návštěvníka upoutá její vysoké, nádherně majolikovými kachlemi zdobené průčelí hlavního portálu s vyobrazením dvou zrcadlovitě obrácených lvů na každé straně se dvěma gazelami. Islámské náboženství zapovídá malovat či zobrazovat cokoliv živého. Jak je vidět, výjimka potvrzuje i ta nejpřísnější pravidla a zákazy.

Dlouho jsem stál a díval se na celý tyrkysovými, blankytnými, zlatými a jinými barvami zářící monumentální komplex v paprscích právě vycházejícího srpnového slunce. Jak jsem byl uchvácený orientální krásou, nevnímal jsem kropící vůz, který několika tryskami skrápěl silným proudem vody ulici včetně mé maličkosti. Vůbec se nesnažil vodu zmírnit, stříkal na všechny kolemjdoucí, kteří se kochali pohledem na překrásný komplex Registanu jako já a nestačili uskočit. Jemný prach smíšený s vodou vytvořil žlutavou kaši, která se rozstřikovala po zdech domů, na hromady melounů, na všední i sváteční šaty žen. Řidič poctivě, ale bez přemýšlení, prostě vykonával svoji práci. Vzduch rachle a příjemně prosicený vláhou byl snad jediným kladem celého dopoledního úklidu. Vše ostatní bylo až neskutečně špinavé. Kromě nás tří prchlivých Evropanů se nikdo z místních nerozčiloval. Brali to s naprostým klidem a samozřejmostí.

Podrobné a pečlivé projití celého komplexu mešit, medres, sálů, chodeb a nádvoří by si vyžádalo určitě jeden den. Nijak jsme ze Samarkandu nespěchali, a tak jsem si té krásy a neopakovatelných dojmů náležitě užíval nejen dopoledne, ale i odpoledne, navečer či v noci. Každý den jsme alespoň na chvíli zašel sem, na Písčité náměstí. Pokaždé na mne dýchala jiná, naprosto okouzlující atmosféra.

Uličkou starého Samarkandu se šířila vůně opékaného šašliku tak pronikavě, až se sliny sbíhaly. Podivoval jsem se až otrlé nevšímavosti chodců, kteří procházeli uličkou bez jakéhokoliv gurmánského vzrušení. I když jsme asi před hodinou "snídali" několik melounů a kopce zmrzliny, přitahovala nás vůně a kouř dřevěného uhlí jako magnet. Nevydrželi jsme a koupili si každý dřevěnou tyčinku s velkými kousky nádherně propečeného skopového masa s cibulí a dohromady jednu obrovskou placku - nón. Hned vedle je malá čajovna a usedáme na "postel" a při druhé, vydatnější snídani vnímáme s plnými ústy skopového šašliku ruch, kterým ulička po ránu pomalu ožívá. Pečlivě ulamujeme kousky nónu a dbáme, abychom je nepoložili obráceně na stolek. To by nebylo dobré, snažíme se dodržovat místní přísné zvyky.

Je na co se dívat, ale nejvíc mne fascinují staříci s turbany - čalmami nebo tubetějkami na hlavě, strnule sedící na protější velké dřevěné lavici podobné "posteli", kouří dýmku, pijí čaj a mlčky sledují probouzející se život ulice. Nic je nevyvede z jejich mlčenlivosti a klidu. Jen Alláh ví na co myslí.

Vypravili jsme se k pověstnému pahorku Afrásijáb, starobylému hradišti a nejstaršímu místu v Samarkandu, dnešnímu rozsáhlému archeologickému areálu. Pochodujeme Taškentskou ulicí, po níž jezdí jeden náklaďák za druhým, dopravní ruch viditelně narůstá, stejně jako dopolední teplota. V dálce se zdvíhá žlutošedý kopec, porostlý suchou, rezavou trávou. Naše propocená trička pokrývaná jemným prachem dostávají podobné zbarvení. Obdobné kopce jsou v pouštích Vhorézmské oblasti i jinde ve velkém množství a většinou jde o zbytky starých měst, hradů či rozsáhlých paláců. Pahorek ke kterému se blížíme, opravdu skrývá jedno z proslulých měst, předchůdců pozdějšího Samarkandu, zničených Čingischánovými hordami.

Celé dopoledne se touláme areálem, obdivujeme mimo jiných zajímavostí pověstnou Ulug-Begovu observatoř, postavenou učeným vnukem Timurovým v létech 1428-1429. Sestrojil vlastně obrovský kamenný sextant - astronomický přístroj, který sloužil při pozorování hvězd. Tento osvícený vnuk byl ostatně chytrý a vzdělaný muž, sestavil velmi přesné astronomické tabulky, podporoval vědu a shromažďoval kolem sebe tehdejší největší učence. Ale jak to bývá, silně si znepřátelil nejen své blízké okolí, ale hlavně ortodoxní islámské duchovní a ti ho nechali v roce 1449 zavraždit. Kdyby se věnoval vojevůdcovství jako jeho příbuzní, kdo ví jak by dlouho ještě žil.

Někdy v polovině 7. století se arabská expanze rozšířila i do krajiny za řekou Amudarjou, na území tehdejšího i dnešního Samarkandu. Tuto krajinu nazývali Ma vara al-nahr, což v překladu znamená "To co se nachází za řekou".

Jednoho z takových výbojů se v roce 673 zúčastnil i vojevůdce Kussáma íbn Abbás. Utrpěl však smrtelné zranění, a protože padl v boji proti nevěřícím, stal se svatým mužem. Možná k tomu přispěl i příbuzenský vztah, byl bratrancem proroka Mahammada. V následujících stoletích se o něm vyprávěla pověst za pověstí. Podle jedné si uchopil svoji uťatou hlavu a sestoupil s ní starou studní hluboko pod zem. A vznikla velmi životaschopná legenda na jejímž základě byla asi v roce 1334 postavena nádherná hrobka s tyrkysově modrou kopulí a stejnými dlaždicemi pokrytými stěnami s velkým množstvím citátů z koránu.

De Mekky, kam během života musí vykonat pouť (hadždž) každý muslim, je odtud hodně daleko, a tak se hrobka stala novým uctívaným svatým poutním místem - mazarem, kam proudily desetitisíce muslimů ze širokého okolí. Směřovali sem především chudší muslimové, pro něž byla cesta do Mekky prakticky nemožná. Stavba vznikla na místě údajného sestoupení Kussáma íbn Abbáse pod zem, kde jeho život měl po smrti pokračovat, a proto mauzoleum a celé svaté místo dostalo název Šah-i-Zinda neboli Živý šach (král).

Fiktivní náhrobek je v tmavé místnosti, velmi bohatě vyzdobené tisíci barevnými dlaždičkami, kachlemi a nezbytnými citáty z koránu psanými samozřejmě arabským písmem, které se nám jeví jako překrásné složité ornamenty.

Tak jak se šířila proslulost nekropole, stále víc prostých muslimů toužilo po smrti spočinout v blízkosti "živého krále" a tak vzniklo nesmírně rozsáhlé pohřebiště s tisíci a tisíci hroby. Právě přes ně jsme se riskantně dostali k vlastnímu pohřebnímu komplexu Šah-i-Zinda. Postupem staletí byly postaveny kolem původního mauzolea desítky dalších hrobek až vznikl velmi rozsáhlý komplex mauzoleí a mešit, táhnoucích se po obou stranách asi 300 metrů dlouhé ulice. Procházíme vydlážděnou ulicí a prohlížíme hrobky a mauzolea. Mnohé jsou opravené, jiné na opravu čekají a některé se jí možná ani nedočkají. Ač mezi jednotlivými stavbami jsou mnohaleté rozdíly, jedno mají společné. Nádhernou mozaikovou výzdobu, lehkost a střízlivost vzorů. Překrásné a neopakovatelné portály jednotlivých staveb jsou prostě úžasné, stejně jako vnitřní výzdoba.

Vůbec jsme nevnímali čas, slunce se pomalu sklánělo k obzoru. V šikmých paprscích slunce se rýsovaly siluety kupolí, fantasticky umocňovaly dojmy z pestré mozaikové a majolikové nádhery. Přebrodili jsme přes jezero stále vydatně živené prasklým vodovodem, opláchli a osvěžili si zpocená těla a vypravili se zpět do uliček Samarkandu.

"A dáme si gazírku a moroženoje", toužebně prohlásil Jarda. Pavel jen sípavým hlasem dodal: "Kilo!"

Jaroslav Hladík
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice