Timurův Šachrisabz má 2000 let

Zelené město, tak by se mohl přeložit název Šachrisabz (Šahr-i-Sabz), co do velikosti druhého největšího města v Kaškadarské oblasti Uzbekistánu, ležícího v kotlině na úpatí Zeravšanského hřbetu v nadmořské výšce 658 m. A bývalo to velmi slavné město.

Současný Šachrisabz neoplývá mimořádnou krásou, pomineme-li všudypřítomnou zeleň. Za sovětské éry se tu stavěly nové domy, tak typické pro všechna města po celé zemi, paneláky bez nápadu, vkusu a architektonické invence. Většinou vše, co bylo staré, ustoupilo nové výstavbě paneláků, továrnám, silnicím… Zmizely úzké uličky plné čajoven, jídelen, obchůdků, tržnic, káravanserájů, prostě to, co dává každému městu a zejména zde ve střední Asii, charakteristické kouzlo a atmosféru.  Ještě že se v té přemíře budování neztratila slavná tradice keramických dílen, výroby koberců, tubetějek či hedvábných látek, na kterou úspěšně navázali dnešní obyvatelé Šachrisabzu. Město je kulturním i administrativním centrem celé zemědělsky zaměřené oblasti s lehkým zpracovatelským a potravinářským průmyslem. Dávné pěstování ovoce, vinné révy, zeleniny a především bavlny bylo pravým požehnáním celého kraje.

Starý Keš (ale později také Šaršauz, Šaar), jak se ve středověku město jmenovalo, vznikl přibližně na přelomu našeho letopočtu na místě již dávno osídlené existující oázy. O rychlý rozvoj města se v nemalé míře zasloužila nedaleká naleziště olova, stříbra a rovněž velmi výhodná geografická poloha. Přes Šachrisabz vedla jedna z největších světových obchodních tepen, legendární Velká hedvábná stezka spojující Čínu s Evropou. Sousedství s větším a slavnějším Samarkandem nemělo žádný negativní dopad na obchodní ruch, na bazarech Keše byla hojnost západního i východního zboží.

V roce 1336 se ve vesnici Chodža-Ilgar, asi třicet kilometrů od Šachrisabzu, narodil emíru Taragajovi syn Timur, v Evropě známý jako Tamerlán, který se později stal vládcem ohromného území a celá Střední Asie se vším bohatstvím mu ležela u nohou. S každým novým výbojem a vítězstvím rostla jeho moc a sláva. Věnoval mnoho pozornosti rozkvětu a budování nejen svého kraje, ale zejména přetvořil Šachrisabz, v němž strávil mládí, na jedno z nejkrásnějších a nejúchvatnějších měst Východu. Za jeho působení byl Šachrisabz považován za středisko veškeré učenosti a nazýván Kubbet-ul-ilim, "město kopulí vědy a ctností". Návštěvníci a poutníci, kteří ve 14. století město navštívili, obdivovali velkolepou architekturu paláců, světských a kultovních budov, které se utápěly v zeleni hojně zavlažovaných sadů a parků.

Nejkrásnější a nejmohutnější stavbou Šachrisabzu se stal Timurův letní Bílý palác, Ak-Saraj. S jeho budováním započal v roce 1379, krátce po svém vítězném čtvrtém tažení do Chórezmu. Když se Timur zmocnil bohatého Chórezmu, získal obrovské poklady a znamenité stavitele, kterým přikázal postavit na svou slávu a počest nádherný letní palác.

V 16. století byla Timurovská dynastie vystřídána dynastií Šajbánovců, kteří si vybrali za hlavní město Bucharu a příliš si nevážili svědectví velikosti svých předků. To se odrazilo na osudu mnohých památek timurovské epochy právě v Šachrisabzu. Již koncem 18. století byl palác Ak-Saraj v rozvalinách.

Na rozsáhlém, téměř pustém parkovém prostranství, osázeném keři, stromy, růžemi a květinami, protkaném nezbytnými aryky s životodárnou vodou, se potuluje v dopoledním horku několik hubených psů. Netváří se přívětivě, a tak je Jarda hlasitými výkřiky pro jistotu udržuje v patřičném odstupu. Na vzdálenějším konci se k obloze, nad mohutnými platany – činary, vysoko vypínají trosky monumentálního portálu Ak-Saraje. Připadáme si jako mravenečci vedle téměř 40 m vysokého a 22 m širokého portálu. Jak obrovská to musela být stavba, když jen brána je tak úžasná. Zbytky stěn jsou ještě obložené majolikovými kachlemi s nádhernými ornamenty.

Pomalu přecházíme do jihozápadní části města. Tady jsou především zbytky kdysi grandiózního pohřebního komplexu Timurovců. Timurovské mauzoleum dostalo název Dorus-Siadat. V kryptě bylo připraveno místo pro poslední uložení samotného Timura. Ale nikdy zde nebyl pochován. Jeho ostatky společně s dalšími členy rodiny a přátel jsou uloženy v Samarkandu.

Timurova pohřební krypta je vybudována podle starých tradičních a osvědčených postupů užívaných ve Střední Asii. Vnitřek hrobky je obložen bílým kamenem a dekor tvoří velmi vkusné umělecké ornamentální nápisy. V kryptě je poněkud chladněji nežli venku, a tak si detailně prohlížíme místo, kde měl spočinout slavný dobyvatel a vládce Timur. V časech vlády Timurovců byl kolem celého komplexu velký park, konkurující samarkandským parkům. Dnes tu také rostou obrovské činary s mohutnými kmeny a ještě mohutnějšími korunami, jsou velmi staré a možná že pamatují Timura a jeho dobu. Pod jedním z nich má rozložený krámek Asad, usměvavý mladý muž. Na jednoduchém rožni opéká šašlik. Vůně dřevěného uhlí a pečeného masa se šíří tak silně, že necháváme stranou další prohlídku a s chutí se pouštíme do výtečně propečeného skopového. Hned vedle u dalšího činaru stojí starý už něco pamatující dřevěný dostorchan, jakási lavice, podobná posteli, pokrytá koberci, kde se musí každý vyzout a usednout na koberec, podložit se polštářky. Desítky podobných dostorchanů jsou rozesety po celém městě. Vychutnáváme si ještě pár šálků dobrého horkého čaje.

V roce 1435 byla postavena "Páteční mešita", známá pod jménem Kok-Gumbaz (Lazurová kupole). Později k mauzoleu Kuljala  přistavěl Timurův vnuk Ulugbek tzv. makbarat-hrobku. Architektura budovy, jako u většiny staveb, které nechal Ulugbek postavit v Samarkandu, Šachrisabzu a jinde, se důsledně drží tradic 14. a 15. století.

V následujících staletích v důsledcích nesvárů a bojů o moc stavby a celé slavné město upadaly do běžné průměrnosti. A protože většina obyvatel byla negramotná a navíc v oáze žilo značné množství kočovníků, pastevců, kteří ani neznali místní tradice, výsledkem bylo, že koncem 18. století v Šachrisabzu už téměř nikdo neznal jména a názvy paláců, vše upadlo v zapomnění.

Pozornost dnes přitahují i dvě "civilní" stavby ze stejného období. Je to krytá tržnice Čor-su ("čtyři vody") a lázně zakryté kupolemi. Čor-su je unikátní tím, že podobně konstruované kopule se dochovaly jen na třech místech země.

I když bydlíme v malém hotýlku Keš na výpadovce do Kitabu, do tržnice Čor-su chodíme denně nakupovat čerstvé ovoce, zeleninu a nasávat neopakovatelnou orientální atmosféru. Velikostí sice nepředčí bazar v Karši, ale je kouzelná. Při zpáteční cestě si pravidelně sedáme do dostorchanu ve stínu mohutného činaru, mlčky srkáme zelený čaj, díváme se na zbytky Ak-Saraje a rozjímáme nad pomíjivostí všeho, co člověk vytváří …

Jaroslav Hladík
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice