Tomáš Sadílek

Uprostřed Damašku stojí nádherná umajjovská mešita, která je velice pozoruhodnou stavbou raně islámské architektury. Již roku 987 n.l. arabský zeměpisec al-Muqaddasi o ní napsal: "Je to nejkrásnější mešita, kterou muslimové mají. Pokud vím, nikde na světě není shromážděno tolik bohatství, jako zde..."

Při vyslovení tohoto jména se každému vzdělanému člověku vybaví v podvědomí, že toto jméno zná, a že o něm již slyšel. Nepochybně si toto jméno, možná po krátkém zaváhání, zcela správně spojí s antickou historií a při vědomí, že se jedná o město, ho zařadí někam do oblasti Malé Asie, na území dnešního Turecka. Ten, kdo ví o historii antiky trochu víc, určitě si jméno Efes spojí s jedním ze sedmi divů světa, s Artemídiným chrámem a rozpomene se na dlouhou historii tohoto největšího maloasijského města, která dle tradice začala krátce po trojské válce a trvala dlouho i za římské nadvlády. A možná, že si také uvědomí, jak historie tohoto města, právě v tomto posledním údobí je úzce spjatá také s dějinami křesťanství.

Třetí příběh se odehrává až v dalekém Jemenu, kde v 11. a 12. století několik místních dynastií spolu neustále soupeřilo o moc a vláda nad jednotlivými městy přecházela z jedné dynastie na druhou. Tento příběh nekončí tragicky jako předchozí dva. Jeho hrdinka se dožila vysokého věku, ale oproti předcházejícím dvěma to byla vládkyně jen místního významu.

Při druhém mnohem dramatičtějším vyprávění o muslimských vládkyních se musíme přenést do doby křižáckých výprav, kdy se v Egyptě po smrti slavného vojevůdce Saláhuddína dostává k moci nová dynastie mamlúků, vzniklá z tureckých otroků. Příběh první muslimské vládkyně byl sice tragický, ale jistě velmi zajímavý. Tento druhý příběh je neméně zajímavý, i když jeho hrdinka vládla mnohem kratší dobu než její předchůdkyně v Indii.

Mezi lidmi v naší dnešní společnosti se dost často mluví o postavení ženy v muslimském světě, o jejím nerovném postavení vůči mužům a nemožnosti aktivně se zapojit do veřejného života. Ale role ženy v muslimském světě je jednoznačně určena koránem a řád daný koránem a islámskou tradicí ukazují, že hlavní role muslimské ženy byla vždy v rodině, kde vždy měla velmi pevné postavení a kde byla stmelujícím prvkem.

Díky svému velkému vzrůstu může velbloud spásat rostliny až ve výšce 3,5 metru. Tím se dostává do výšek, kam nedosáhne koza, nebo skot. Zvláště výhodné je to v období sucha, kdy jsou rostliny u země spáleny horkem. Velbloud se při pastvě, řečeno dnešní terminologií, chová ekologicky, protože se pase při chůzi. Aby přežil v pouštním ekosystému, nezůstává na jednom místě a z každé rostliny si utrhne jediné sousto a tak přibližně za tři hodiny urazí při pastvě až 5 km.

Na celé zeměkouli žije asi 17 milionů těchto zvláštních a v mnoha věcech výjimečných zvířat, lišících se od sebe počtem hrbů. Devět desetin z tohoto počtu jsou ovšem velbloudi jednohrbí.

Jan Vilém Helfer se narodil 5. února 1810 v Praze. Pocházel ze zámožné rodiny a byl nadán důvtipem a neobyčejnou pamětí. Svoji lásku k přírodě projevoval již od útlého věku, kdy dával přednost sbírání brouků, motýlů a rostlin před dětskou hrou. Již od dětství si psal deník, kde si zaznamenával sběratelské úspěchy a svoje šťastné dny si označoval červeně. Byl talentovaný hudebník, hrál dobře na piano a školil se také ve zpěvu. Znalost jazyků a hudební průprava z mládí, mu na jeho pozdějších cestách získávala mnoho přátel.

Kultura jako souhrn všech oborů lidské duševní činnosti byla po většinu společensko-historického vývoje úzce spjatá s ideologií, která je odrazem názorů, idejí, teorií a představ dané společnosti, nebo společenské třídy. Náboženství, jako vrcholná forma ideologie provází lidstvo po celou jeho historii, vlastně už od prvotní společnosti. Náboženské představy se vytvářely ve všech civilizacích, včetně primitivních národů a kmenů a podávají výklad o vesmíru, o vzniku světa, o bozích a jejich možnosti zasahovat do života lidí a tím ho i ovlivňovat. Zdůvodňují vznik světa, původ lidstva a také podávají výklad, proč se některé jevy, objevují a opakují.

Jistě není pochyb o tom, že v tak velkém a bohatou historií proslaveném městě, jako je Istanbul, je plno památek. Jsou zde památky z doby byzantské, ale i z doby Osmanské říše. Vedle nejslavnějších a nejnavštěvovanějších, Hagii Sofii a Modré mešity, opravdových architektonických skvostů, reprezentujících obě tyto epochy, je ještě jedna památka, které zajímavá svoji výjimečností. Tuto mimořádnost spatřuji nejen v jejím nezvyklém vzhledu, v okázalé a možná až pohádkové orientální nádheře, ale také v době jejího vzniku i úloze kterou sehrála v historii Osmanské říše i nově vznikajícího státu Turecka. Touto stavbou je nepochybně palác Dolmabahce, sídlo sultánů. Pro svoji polohu za zátokou Zlatého rohu, mimo hlavní obchodní centrum je možná poněkud nesprávně opomíjena našimi koupěchtivými turisty.

Na začátku května 2002 uplynulo 94 let od úmrtí Eduarda Glasera, orientalisty a velkého znalce Jemenu. Přestože nejprve studoval astronomii a matematiku se stal velmi úspěšným sběratelem a znalcem jihoarabské historie. Cesty Eduarda Glasera přinesly objevný materiál k dějinám Jemenu. Jeho geodetická pozorování a jím přivezený etnografický i numismatický materiál, kopie nápisů a rukopisy znamenaly pro rozvoj jihoarabských studií více, než jeho současníci dovedli vůbec ocenit. Je velká škoda, že tento český rodák, je tak málo znám ve své domovině a že většina vědeckých i populárních publikací ho považuje za Němce, či Rakušana.

Džambíjí se nazývá zakřivená dýka s širokou čepelí. Podle jemenského obyčeje jí nosí každý chlapec, kterého již nepouštějí do lázní s ženami, protože dospěl v muže. Džambíja se totiž považuje za znak mužství. V bohatých rodinách se slavnostně předává džambíja zděděná po dědech.

Kát, který svými účinky lehce dráždí smysly, je nejpopulárnější rostlinnou drogou v Jemenu a hraje v životě jeho obyvatel mimořádnou roli. Je možno říci, že je to národní narkotikum. O jeho významu a oblíbenosti snad svědčí i to, že je dokonce zobrazen na jednorijálové bankovce místní měny.

San'á je údajně jedním z nejstarších měst na světě. Podle jemenské tradice bylo San'á založeno Šémem, synem Noeho a stalo se tak jedním z prvních lidských sídlišť. Legenda říká, že Šém přišel do Jemenu ze severu, hledal místo kde by se usadil a vybral to, které mu ukázal pták.