Hlavní stránka

Velbloudi II.

(25.01.2004)

Díky svému velkému vzrůstu může velbloud spásat rostliny až ve výšce 3,5 metru. Tím se dostává do výšek, kam nedosáhne koza, nebo skot. Zvláště výhodné je to v období sucha, kdy jsou rostliny u země spáleny horkem. Velbloud se při pastvě, řečeno dnešní terminologií, chová ekologicky, protože se pase při chůzi. Aby přežil v pouštním ekosystému, nezůstává na jednom místě a z každé rostliny si utrhne jediné sousto a tak přibližně za tři hodiny urazí při pastvě až 5 km.

Dospělý velbloud tak denně zkonzumuje 10-20 kg čerstvých rostlin. Jeho jídelníček je velmi pestrý, ale také často dost skromný. V době dešťů, kdy je vegetační období rostlin velmi krátké, spásá sezónní rostliny, které se nazývají letničky neboli efeméry. Ale živí se i keři a stromy. Svojí tlamou se širokými pysky může velbloud spásat mnoho druhů rostlin včetně trnitých, například akácie, které mají hrozivě dlouhé trny. Je málo známé, že velbloud požírá i slanomilné rostliny, kterými se živí jen málo živočišných druhů. Přestože je velbloud býložravec, žvýká někdy staré kosti, nebo sluncem vysušené kousky gazel, pravděpodobně proto, aby z nich získal fosforečno vápenatou minerální složku. Na jihu arabského poloostrova, je vidět velbloudy jak požírají zbytky ryb, které na pobřeží zanechali rybáři.

Velbloudí hrb je vyšší nebo nižší podle toho, zda má zvíře dostatek potravy nebo již několik dní, či dokonce týdnů hladoví. Hrb však zůstává stále ve svislé poloze, na rozdíl od hrbů velblouda dvouhrbého. V hrbu, který v plném stavu váží 10 až 15 kg, má tuk, který se biologickým procesem štěpí a vzniká tak energie a voda. Při extrémně vysokých teplotách, pokud není napájen, může velbloud ztratit až 100 kg své tělesné hmotnosti a hrb na zádech mu splaskne. Velbloud je sice vysílený, ale přežije. Za normálních klimatických podmínek vydrží velbloud bez vody po řadu dní a může pozbýt až 20 % vody obsažené v těle, aniž by pocítil fyzické potíže. Žíznivý velbloud vypije najednou 120 až 130 litrů vody.

Velbloud jednohrbý přizpůsobený klimatickým podmínkám žije asi 25-30 let a může odolávat výhni pouště desetkrát déle než člověk a čtyřikrát déle než osel. Jednohrbí velbloudi žijící v teplých pouštích mají světlou barvu, která usnadňuje odraz slunečních paprsků a snižuje jejich tepelné působení. Při rychlosti 3,5 km může velbloud urazit denně 30-40 km. Při cvalu, kdy stále jde mimochodnou chůzí, může dosáhnout až rychlosti 25 km za hodinu, ale takovouto rychlost dlouho nevydrží.

U velblouda jednohrbého se během staletí postupně vyvinuly místní rasy s morfologickými rysy, kterými se liší zvířata tažná od zvířat jezdeckých. Horští velbloudi jednohrbí jsou malí, dosti robustní a chlupatější než velbloudi jednohrbí žijící v rovinatých krajích. Z nich pak jsou pouštní velbloudi jednohrbí subtilnější a výkonnější než zvířata žijící na okrajích pouště.

Velbloud dvouhrbý je těžší než jednohrbý a jeho váha může dosáhnou až 700 kg. Jeho dva typické hrby se při dostatku potravy drží zpříma, ale při hladovění se naklánějí buď na jednu nebo druhou stranu. Má také kratší nohy, zavalitější postavu a mnohem hustší srst, z které mu na jaře při línání vypadávají velké chomáče. To vše mu umožňuje žít v mnohem chladnějším prostředí, kde mohou teploty dosahovat až -25 stupňů C. Ale v létě snese i teplotu 50 stupňů C. Velbloudi dvouhrbí se dožívají 30 až 50 let, dospívají ve 4. až 5. roce a jejich samice jsou březí po dobu 13ti měsíců. Živí se například tamaryškem, divokým česnekem, saxauly a topolem. Při dostatku potravy obsahující vodu vydrží i měsíc nepít.

Až dosud byl zde uveden biologický popis velbloudů, tak jak je uváděn v různých encyklopediích. Ale nechejme promluvit člověka nanejvíc povolaného, který s velbloudy přišel do styku více než kterýkoli jiný Evropan a který sám na svých výzkumných cestách po celé oblasti Blízkého východu ujel na velbloudech 21 000 km. Není jím nikdo jiný, než náš krajan arabista a orientalista prof. Alois Musil, který ve svých četných knížkách a článcích popisuje svoje osobní zkušenosti s velbloudy a popisuje jak je velbloud pro beduíny důležitý a jak o velbloudy pečují.

Prof. A. Musil uvádí: Kůň se velbloudům nevyrovná, je příliš roztržitý, popudlivý, vyžaduje zvláštní péči a po dvou dnech bývá se svou křepkostí u konce. Kdežto velbloud se spokojí s tím, když se dostane každého pátého nebo desátého dne k vodě. Potravu si opatří sám. Urazí denně 45 km a to po mnoho měsíců bez delšího odpočinku. Jeho pohyby jsou nesmírně pravidelné, velmi klidné a proto není těžké udržet rovnováhu.

Je nutné dodat, že beduíni používali k jízdě jedině velbloudice, protože jsou mnohem vytrvalejší, klidnější a dají se snadněji ovládat. Velbloudy drželi beduíni jen pro chov a ve stádu si nechávali jen silné jedince určené k chovu.

Vodní sedlo

Ale dejme slovo opět tomu nepovolanějšímu: "Připouštíte velbloudice po celý rok?" "Jak by se to mohlo díti po celý rok? Tu by velbloudice přinášely mláďata rovněž po celý rok a mláďata by hynula nedostatkem mléka. Stává se někdy, že se zaběhlé zvíře ovelbloudí v létě, ale jeho mládě vždy zahyne horkem a nedostatkem mléka. V létě není čerstvých travin, po nichž mívá velbloudice mléka nejvíce; na podzim rovněž ne. Nejšťavnatější pastva bývá od konce zimy do začátku léta. Velblouďata vylíhlá v této době, nejlépe prospívají. Alláh sám zařídil, aby velbloudice vrhaly mláďata koncem zimy, proto způsobil že se velbloud říje a velbloudice běhá toliko v nejstudenějších době roční: podle kalendáře usedlíků, jímž se můj hospodář v Tejmě řídí, v prosinci a lednu. Říjící se velbloud je velmi nepokojný, kope, tluče hlavou, kouše, mručí a má koutky tlamy plny bílé pěny". "Za oběhnutí se u nás neplatí nic. Sedmého dne přivedeme velbloudici opět k velbloudu. Nechce-li pokleknouti, drží-li krk vyklenut a nezvedá-li ocasu a nemručí, je jisto, že přijala semeno. Říká se o ní, že obřezla".

K péči o velblouda v jednom novinovém článku A. Musil píše: "Napájení velbloudů dá pastýři mnoho práce. Kdy je žene k vodě, závisí na počasí a na roční době. Požírají-li toliko slané rostliny, nevydrží velbloudice déle než čtyři nebo pět dní bez vody. Pasou-li se na sladkých, třebas suchých rostlinách, vydrží šest až patnáct dní. V době blahobytu, kdy se živí jedině čerstvými šťavnatými travinami, nedotknou se vody ani za třicet dní. Za letního vedra, kdy beduové táboří v území osídleném, v němž je vody hojně, ženou svá stáda denně k napajedlům. Žíznivá velbloudice smutně mručí, nechce se pásti, z očí jí tekou slzy, co chvíli se chystá k močení a její slabiny vpadají hlouběji."

"Všechna zvířata mají vypálený znak, který se liší podle kmene. Beduíni tyto znaky znají a podle nich určují například komu které zvíře bylo při nájezdu uloupeno".

"Beduíni mají velmi rádi velbloudí mléko, ale to zapáchá a je slané. Zápach je způsoben bylinami na kterých se velbloudi pasou a sůl se do mléka dostává částečně z bylin a částečně z moče. Velké množství bylin v poušti je slaných a čím jsou slanější, tím víc velbloudicím chutnají. Bohužel téměř každá velbloudice při dojení močí, moč jí stéká po vemeni a mísí se s mlékem."

Nákladní sedlo

"Velbloud se řídí hůlkou asi metr dlouhou. Na jednom konci může mít ozdobu a na druhém konci je hůlka provrtána a dírkou je protažen provázek svázaný ve smyčku, kterou se zavěsí na zápěstí levé ruky. Velbloudice čeká na jezdce v kleče. Jezdec jí stoupne na levou přední nohu nad kolenem a vyhoupne se do sedla. Jakmile jezdec zdvihne nohu zvíře ihned vstává. Je proto nutné rychle zapadnout do sedla. Nejpohodlněji se sedí, se zkříženýma nohama nad krkem zvířete. Třmeny neexistují".

Nákladní sedlo s polštářem

Beduíni by se bez velbloudů v poušti neobešli, nejen že pili jejich mléko, spřádali jejich srst, topili jejich lejny, pojídali jejich maso a zpracovávali jejich kůži, ale velbloud jim posloužil ve chvílích nejhorších, když v poušti zmírali žízní. Přečtěme si co o tom vypráví Musilův druh a průvodce Bachít: "Hůře je Múso, když se člověka trápeného žízní, zmocní zběsilost. Jako bez rozumu skloní se jezdec ke krku svého velblouda, obejme krk levicí, pravicí vtlačuje do něho dýku a saje a saje krev zvířete. Velbloud klesne a bývá zabit. Břicho mu rozříznou, báchor vyjmou, otevřou a tekutina, kterou je naplněna uchovávají. Nesmí se pít dokud je teplá, jinak by člověk zahynul. Je nutné, aby se ustálila a zchladla. Její množství se řídí množstvím vody, kterou velbloudice vypila a počtem dní, kdy od napajedla odešla naposled. Kéž nás Alláh uchrání, abychom na tomto nájezdu, nezabíjeli svá zvířata a nepili vodu z jejich bachorů".

Plstěná poduška na vycpání sedla

Plstěná poduška na vycpání sedla

Velice zajímavá je konstrukce jízdního velbloudího sedla, které se umisťuje na hrb velblouda. Výjimku tvoří Tuaregové, kteří jezdí na sedlech umístěných před hrbem s nohama položenýma na šíji zvířete. Beduínské sedlo mělo modifikace i pro převoz nákladů, stanů a měchů s vodou. Jízdní sedlo mělo dřevěnou kostru se dvěma rohy zakončenými polokulovou hlavicí, která sloužila jezdci při nasedání a k držení za jízdy pro vyvažování houpavého pohybu velblouda. Pod sedlo se vkládala plstěná poduška, aby byl chráněn hřbet zvířete.

Jízdní sedlo

Sedlo bylo drženo dvěma podprsními popruhy. Pro vedení velblouda a při jízdě na něm se používala ohlávka, která se zhotovovala z velbloudí srsti a byla zdobena kovovými ozdobami. Sedlo nákladní bylo tvořeno rovněž ze čtyř destiček, po šířce spojených plíškem. Destičky tvořily spolu skoro pravý úhel a byly rovněž podkládány poduškami, končícími vzadu vysokou ozdobou. Sedlo pro převoz měchů s vodou bylo podobné sedlu jízdnímu, jenže oba rohy byly mnohem nižší a postraní destičky byly nahrazeny tyčkami. Podprsní popruh byl jen jeden.

Ohlávka

Velice zvláštní bylo speciální ženské křídlové nosítko jehož pružná dřevěná křídla dokonale vyrovnávala houpavý pohyb velblouda. Nosítka byla zdobena barevnými šátky a bohatými stuhami a sedlo bylo vyloženo pestrými poduškami.

Křídlové nosítko

Pro úplnost je ještě nutné dodat, že pro ženy byla rovněž zhotovována speciální nosítka s dřevěnou konstrukcí, zastřená kolem dokola látkami, které se daly shrnovat.

Ženská nosítka

Velice zajímavým zjištěním je skutečnost, že beduíni měli i svůj kmenový symbol, který byl jednak symbolem moci knížete a jednak jakýmsi kmenovým odznakem a talismanem, který byl brán na nájezdy a do války. A. Musil píše: "Rualové nemají vlastního praporu. Nájezdy podnikají bez všelikého odznaku, ale do skutečné války jak útočné, tak obrané, když se celý kmen ocitá v nebezpečí, berou nosítka Abu-d-Dhúr (v překladu Otec věků).

Nosítka Abu-d-Dhúr (v překladu Otec věků)

Jsou čtyřhranná, z pevných svázaných tyčí zhotovená. Veškeré tyče jsou ovinuty pštrosím peřím. K horním tyčím je přivázáno dvanáct krátkých kolíků s kyticemi ze zahnutých pštrosích per. …Zvláště silný a klidný velbloud nosívá při stěhování nosítka Abu-d-Dhúr. …Kráčívá obyčejně uprostřed velbloudů nákladních, tvoře takto středisko všech stěhujících se rodin…. "Abu-d-Dhúr - Otec Věků se říká našemu odznaku",vysvětloval mi kníže," poněvadž je dědí pokolení od pokolení, věk od věků a poněvadž bude trvati navždy. Je to viditelný znak moci knížete, proto zůstávají tato nosítka neustále v mém stanu a to v oddělení pro ženy a já a moji otroci jich střežíme ve dne v noci přede všemi, obzvláště pak před mými nejbližšími příbuznými. Kdo má tento odznak celého kmene, musí býti uznán za knížete…".  

Použitá literatura:
časopis Živa
Dějiny Afriky I.
Alois Musil: V zakletém zámku
Alois Musil: V neznámé zemi
Alois Musil: S kočovníky pouště
Alois Musil: Tajemná Amra
Venkov 2. července 1943 - článek A. Musila: Chov velbloudů
Venkov 10. července 1942 - článek A. Musila: Jak napájejí velbloudy


 

Tomáš Sadílek

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress