Kultura a náboženství

Kultura jako souhrn všech oborů lidské duševní činnosti byla po většinu společensko-historického vývoje úzce spjatá s ideologií, která je odrazem názorů, idejí, teorií a představ dané společnosti, nebo společenské třídy. Náboženství, jako vrcholná forma ideologie provází lidstvo po celou jeho historii, vlastně už od prvotní společnosti. Náboženské představy se vytvářely ve všech civilizacích, včetně primitivních národů a kmenů a podávají výklad o vesmíru, o vzniku světa, o bozích a jejich možnosti zasahovat do života lidí a tím ho i ovlivňovat. Zdůvodňují vznik světa, původ lidstva a také podávají výklad, proč se některé jevy, objevují a opakují.

Tyto představy jsou v podstatě iracionálním výkladem světa a procházely mnoha tisíciletým vývojem a jejich počátek lze dnes jen těžko rekonstruovat. V nejstarší době se člověk podroboval neurčité božské síle, která měla mnoho projevů své moci. Těmito projevy mohla být třeba přírodní pohroma nebo i přírodní úkazy, jako například blesk, hrom, kometa, či padající hvězda. Působení této božské moci mohlo mít na člověka buď příznivý nebo nepříznivý účinek. Projevem božské moci mohla být i nemoc, neštěstí, nebo přírodní, či jiná pohroma. To vše si člověk vykládal jako vůli nadpřirozené moci bohů, které se buď bez odporu podrobil, nebo se od jejího působení mohl očistit rituálním obřadem, třeba, koupelí, půstem a podobně. Ale nebyl vždy tak úplně bezmocný, mohl se částečně i bránit, například magickým kruhem, amuletem, zaříkáním a podobně. Soubor znalostí o působení božských sil, o potřebných rituálech, jejich užívání a praktikování těchto primitivních ochran vytvářel jistý okruh vědění, které nazýváme magií. Znalcem a představitelem této magie byl potom kouzelník, který ji také aplikoval v praxi. Při vytváření představ o existenci dobrých a špatných bohů, duchů či démonů, měl hlavní vliv strach. Byl to strach vyplývající z neznalosti přírodních zákonů, z nemocí, nebo z neblahého působení těchto nadpřirozených sil a také strach ze smrti..
Později byla tato složitá struktura představ o vesmíru, přírodních silách, bozích, démonech a jejich vzájemném působení a působení na člověka a společnost shrnuta do vyprávění. Ta se tradovala zprvu v ústním podání, později v písemné formě a pomalu se vytvářel soubor různých mýtů, později vzájemně se prolínajících a na sebe navazujících. Řecké slovo mythos znamená povídka, legenda nebo pověst a v užším významu znamená také přesvědčení založené na sakrálních, tedy náboženských tradicích společenství. Soubor těchto mýtů nazýváme mytologií, která byla již ucelenou představou dané skupiny lidí, národa, nebo společenské civilizace. Mytologie, jako systém, je tedy civilizační prazáklad společenské organizace, morálky, světonázoru i práva. V rodových a kmenových společenstvích je její úloha dodnes mimořádně velká. Mytologie odůvodňuje systém sociálních a etických norem, vytváří, rituál, ovlivňuje umění, ale zároveň představuje vlastní historii společenství, která hovoří o vzniku světa, Země, člověka, kmene nebo národa a zároveň vytváří zákoník, který určuje normy chování pod zorným úhlem skutků bohů, lidí ale i hrdinů, ať už bájných nebo skutečných. Okruh působení mytologie je tady v rozličných společenstvích lidí velmi široký. Sama mytologie však není ještě náboženstvím, ale do jeho oblasti hluboce zasahuje. Je typická především pro polyteistické systémy. Určujícím znakem náboženství je víra v nadpřirozeno a závazky a povinnosti k této nadpřirozené moci začali Římané označovat pojmem religio. Později byl tomuto pojmu dán význam citového spojení s absolutnem. Toto citové spojení je právě typické pro monoteistická náboženství, neboť, zde je člověk spojen myšlením, činy i skutky s jedním bohem, který jediný je vševědoucí, všemocný, trestající i odpouštějící. V polyteistických náboženstvích jsou oproti tomu bohové většinou spjati s přírodou. Značná část z nich je personifikací přírodních jevů, ale někteří z nich mají ve své kompetenci i lidskou činnost, jako například, řemesla, zemědělství, ale i umění a také třeba lov a rybaření.
Vliv náboženství na kulturu byl tedy po celou dobu jeho historického vývoje značný a nelze ho posuzovat globálně bez přihlédnutí na dobu, o které chceme hovořit a bez ohledu na danou civilizaci, její geografické umístění a vlastní historický vývoj. Náboženství je s kulturou lidstva tak úzce spjato, že souhrnné pojednání o jejich vzájemném působení je snad nad lidské síly. Náboženství ve všech částech světa a ve všech etapách vývoje lidstva zasáhlo hluboce nejen do vývoje myšlení lidí, ale i do architektury, literatury a výtvarného umění. Toto pronikání náboženství do oborů lidské duševní činnosti není všude stejné a někdy ovlivnilo hlouběji jen některé z oblastí kultury. Ale některá náboženství pronikla do struktury společnosti tak hluboko, že se stala dokonce stylem života. Z těchto důvodu si tato esej nedává za cíl pojednat o všech vlivech a projevech vzájemného ovlivňování, ale na průřezu historického vývoje lidstva poukázat na typické jevy jednotlivých, třeba i zaniklých náboženských systémů, v různých epochách lidských dějin.
Jak již bylo řečeno tak, v nejstarší historii lidstva byla kultura dané společnosti ovlivňována magií. Například již vytváření magických předmětů pro provozování různých rituálů dávalo podnět k rozvoji řemesel, k hledání nových materiálů k jejich výrobě a také často zasahovala i do výtvarného pojetí těchto předmětů. Toho jsou ještě dodnes dokladem africké a indiánské kmeny, žijící na primitivním stupni vývoje.
Není jistě bez zajímavosti, že náboženské představy a mýty kultur Sumeru, Akkadu, Asýrie a Babylónie z tak zvaného úrodného půlměsíce, tedy civilizací na samém počátku historie lidstva, hluboce ovlivnili zejména tehdejší stavitelství. Stavba zikkuratů, obrovských kultovních staveb, které byly stavěny tak, aby svatyně umístěná na jejich vrcholu byla co nejblíže nebi a bohu, byla v této době vrcholným stavitelským dílem, jemuž se obdivujeme dodnes. A není ani divu, že se jejich stavba pak později přenesla do biblického mýtu o stavbě Babylónské věže s jejím pověstným pomatením jazyků. Sumersko-babylónský Epos o Gilgamešovi je bezpochyby největším literárním dílem této doby. Jeho hrdinou je člověk, i když jeho osud řídí bohové, kteří do celého příběhu silně zasahují. Vyprávění o potopě světa z tohoto příběhu se nakonec stalo literární předlohou pro další biblické vyprávění o Noem a jeho arše.
Přesuneme-li se přes oceán do starodávných civilizací Mayů a Aztéků můžeme pozorovat, že i zde náboženství silně ovlivnilo zdejší stavitelství. Požadavek kultu vytvořil podobné ohromující pyramidy pro konání obřadů a provádění obětí. Náboženské představy, těchto dnes již neexistujících civilizací, si vyžádaly nutnost vytvoření neuvěřitelně přesného kalendáře, včetně různých velmi přesných astronomických výpočtů.
A o stavitelství můžeme mluvit dál, neboť bohatá egyptská mytologie s velkým množstvím božstev byla podnětem k výstavbě monumentálních chrámů zdobených nejen kresbami bohů, králů, ale také posvátnými texty. Neobyčejný důraz na eschatologii vedl potom k výstavbě rozsáhlých komplexů záhrobních chrámů, hrobek a dodnes uchvacujících pyramid.
Čínský taoismus zasáhl hned do několika oblastí lidského vědění, neboť jeho základ tvoří filosoficko-lékařský a alchymistický esoterismus a jeho učení uvádí postupy jak udržovat životní princip. Například cvičením, životosprávou, technikou dýchání ale také drogami a alchymií. Z posledních dvou důvodu byl také později zatracován a zakazován. Ale meditace, která je jeho integrální součástí, je starší než například v buddhismu.
Údolí Indu, kde se rozvinula kultura téměř ve stejném období jako v oblasti úrodného půlměsíce, byla později poznamenána vpádem Árijců, kteří přinesli také nové učení, které je obsaženo ve védách, základních to knihách, tohoto učení. Védská mytologie je neobyčejně složitá s velkým počtem bohů a démonů, kteří mají často mnoho podob a proměn. Rituály k jejich oslavě jsou plné mystiky, složitých náboženských úkonů a předpisů. Slavné eposy Rámajána a Mahábhárata s vloženou básní "Zpěv vznešeného" Bhagavadhíta jsou však dodnes považovány za skvosty náboženské literatury. Bohužel jsou však málo známé v ostatních částech světa, mimo zemi jejich původu. Ale hinduismus bohužel přinesl také některé negativní prvky, které ovlivnily život mnoha lidí a měly často neblahé důsledky. Tím bylo především kastovnictví, systém jistě zavrženíhodný, ale v indické historii, tak zakořeněný, že se jen těžko dal vymýtit a dodnes v různých formách přetrvává. Složitost hinduistického náboženství tak zasáhla celou indickou společnost, že každý důležitější úkon věřícího hinduisty, v běžném denním životě včetně jeho stravy, je dán rituálními předpisy. Proto také Džaváharlál Néhrú kdysi prohlásil, že pro Indy je hinduismus nejen náboženstvím, ale i styl života.
Ale mluvíme-li o Indii nelze se zmínit o druhém největším náboženském systému vzniklém na tomto subkontinentu. Tím je nepochybně buddhismus, který ve svém počátku byl právě v opozici k hinduismu. Buddhovo učení ostře vystoupilo právě proti kastovním přehradám a za rovnost lidí. Buddha založil svoji nauku na " čtyřech vznešených pravdách" v kterých určuje charakter lidské existence a příčiny lidských strastí. Označil život za strastný a učí, že strast vzniká v souvislosti s přáním a se snahou o pozemskou existenci a z pozemských radostí. Proto Buddha vyzýval vzdát se přání a ukazoval cestu spásy v oproštění se od strastí i radostí tohoto světa. Učí, že dosažením nirvány se lze oprostit od pout pozemského života. Buddhismus ovlivnil kulturu hlavně tímto svým filosofický názorem, ale také důrazem na etickou stránku života, neboť mravní aspekt měl zaujmout v chování člověka zvláštní místo. Při následování Buddhovy pravé cesty, by měl člověk spoléhat sám na sebe a nehledat ochranu. Je jen paradoxem dějin, že člověk udělal pravý opak a zbožštěním vlastní osobnosti Buddhovi se k němu obrací v modlitbách, hledá u něj oporu, staví k jeho poctě gigantické sochy a tím vytváří kult k jeho oslavě. Pozdější buddhismus, který se dostal do Číny, Japonska a také až do Tibetu je již plný meditací a mystiky.
O vlivu helénské epochy a antických mýtů snad není pochyb a není tedy nutné zdůrazňovat, jak řecká a římská mytologie silně ovlivnily mnoho oblastí kultury od literatury, přes architekturu a filosofii. Antická mytologie byla inspirací pro mnoho generací umělců. Antický smysl pro dokonalost a vyváženost dal možnost vzniknout dílům která dodnes patří k pokladům světové kultury.
Přejděme proto k třem největším monoteistickým náboženským systémům, neboť dva největší z nich byly částečně ovlivněny helénistickou kulturou.
Ale protože jak křesťanství tak i islám vychází z judaismu a staví na jeho kořenech, je nutné, se trochu zamyslet i nad tímto složitým náboženským systémem. Tradičně se judaismus sám nepovažuje za náboženství. V minulosti znamenal zejména učení a nařízení vyplývající ze smluvního vztahu mezi Bohem a Izraelem. Judaismus je svým způsobem jedinečný a v kategoriích sobě vlastních zaznamenává božsky zjevené učení zprostředkované skrze Boží smlouvu s Izraelem. Ta je také obsahem Tóry - Zákona, obsaženého ve Starém zákoně. Starý zákon jako souhrn děl náboženských, právních, historických i epických, je snad největším přínosem judaismu pro celosvětovou kulturu. Pohnuté a mnoha otřesy provázené dějiny židů však nedaly jen toto jediné dílo. Jednotlivé židovské komunity roztroušené v diasporách po celém světě mají nemalou zásluhu na zachování kultury židovského národa, který teprve nyní má možnost se plně rozvinout. V době islámské nadvlády nad Španělskem, se právě nepočetná židovská komuna, s vysokým stupněm vzdělanosti, podílela na latinských překladech antických děl Ptolemaiových, Aristotelových a mnohých jiných, čímž byla mnohá z nich takto zachráněna pro časy budoucí. Podílela se i na překladech děl muslimských autorů jako např. Ibn Síny nebo Ibn Rušdího. Ale uzavřenost těchto komunit, která byla vyvolána projevy nepřátelství okolního světa, zároveň neustále zpřísňovala jejich náboženské předpisy. Nutnost pospolitosti, touha přežít a uchovat si dávné tradice vedla tak k určité odlišnosti, která byla často špatně chápána. Právě potřeba udržení této soudržnosti, potřeba zachování identity národa a také trochu víra ve vyjímečnost vlastního národa dala židům možnost přežít a dočkat se vytvoření vlastního státu se všemi atributy nezávislosti.
Pojednat o vlivu křesťanství na kulturu lidstva je neobyčejně obsáhlé téma a projevy tohoto vlivu jsou nám, Evropanům, všeobecně známy. Bylo by snad jen namístě podotknout, že kromě vlivu pozitivního, který měl vliv na rozvoj literatury, architektury, malířství a výtvarných řemesel, tu byl také vliv negativní, který nedovoloval umělcům svobodu projevu a kdy mnoho slavných umělců s nesporným talentem a mistrovstvím muselo už třeba jen z existenčních důvodů, vytvářet díla, která čerpala z biblických námětů, zobrazovala světce, nebo oslavovala církev a její duchovenstvo.
Třetí největší monoteistické náboženství je islám. Muslimští vládci vládli obrovské říši rozkládající se od severní Afriky po Indii. Ale jejich kultura se vyvíjela postupně. Zpočátku čerpala z kultury byzantské a postavené na helénistických základech. Proto také byli zpočátku skutečnými tvůrci umění příslušníci porobených národů, kteří byli na stavby povoláváni chalífou z různých končin říše. K pracím mozaikovým a freskovým byli navíc zváni Řekové z říše byzantské. Vznikla tak směs různých architektonických a dekorativních prvků, které měly vesměs svůj základ v umění helénistickém. Jedním z hlavních důvodů proč se islámské výtvarné umění rozvíjelo, jen v určitém směru byl zákaz zobrazování živých bytostí, který však byl pravděpodobně formulován teprve později. Podmínky, způsob života a myšlení na Arabském poloostrově v době vzniku islámu neumožňovaly rozvoj výtvarného projevu. Korán totiž obsahuje některé verše namířené proti uctívání idolů, které obsahují Muhammadovi obavy z porušení principu jedinosti Boží. V předislámské době byly některé předměty postrádající praktickou funkčnost chápány jako objekt kultu, což po příchodu islámu ohrožovalo jeho základní článek, víru v jedinost Boží. Nebyly tedy výrazem estetického cítění. Byly to například kameny, studny, stromy. Zákaz zobrazování živých bytostí, lidí, byl konkrétně formulován teprve pozdější tradicí. Z hlediska islámu bylo na figurální zobrazování nahlíženo jako na rouhavý projev pýchy člověka, který se snaží napodobit tvůrčí akt Boží. Je mnoho důkazů, že tento princip nebyl dodržován, ale vždy s vyjímkou kultovních staveb. Malířství se prosadilo až mnohem později a to v knižní miniatuře. Sochařství se nerozvinulo vůbec. Ve výtvarném umění se rozvinula kaligrafie (umění písma) a především vzor geometrického obrazce. Skutečné portréty vznikaly například v mughalské Indii a také později v osmanském Turecku pod vlivem evropského umění.
Jak z výše uvedeného vyplývá kultura a náboženství se v lidských dějinách natolik prolínají, že lze těžko postřehnout hranici, která je odděluje. Některá náboženství, ale nejen ta, ale i různé jiné ideologie, svazovaly a svazují tvůrčího ducha člověka do naprosté závislosti. Na příkladech z různých končin světa a z různých epoch lidstva jsme si ukázali, že tato provázanost nebyla vždy stejná. Ale dobře víme, že v mnohých částech světa, zemích a národech tato závislost stále přetrvává. Jedině oproštění člověka od všech ideologií a závislosti na nich, může vést k tvůrčímu osvobození a ke svobodě člověka. Ke svobodě projevu a myšlení, ke svobodě v kultuře a také i ve výtvarném umění.

Použitá literatura:
Slovník cizích slov
Antický slovník, Praha
Mircea Eliade, Ioan P. Culianu - Slovník náboženství - Praha 1993
Slovník Judaismus, Křesťanství, Islám - Praha 1994
S.N. Kramer - Historie začíná v Sumeru - SNKLU Praha 1956
Dějiny Indie - Svoboda Praha 1980
Mytológie sveta - Obzor Bratislava 1973
Hans Kaufmann - Maurové a Evropa
Felix Tauer - Svět islámu - Vyšehrad Praha 1984

Tomáš Sadílek