Piněga 2

Pádlujeme, pádlujeme, pádlujeme. První dny ještě s humorem, pak už jen mechanicky jako stroje. Řeka se rozlila do šířky a jako by přestala téct. Často je v ní tak málo vody, že ani naše kajaky neproplují. To potom musíme ven z lodí a po kotníky ve vodě táhneme čluny za sebou. Opravdová vodní turistika. Po několika dnech jsme připluli k první značce udávající kilometráž řeky. Bylo na ní "650 km".

"Do prčic! To bude nejdelší rybník v mém životě, který přepádluju," zhodnotil situaci Břeťa, se kterým jsme společně poháněli šedivou "bajdarku", jak nazývali naše skládací kajaky Rusové.

Byly to poněkud neforemné lodě, na hony vzdálené od těch lehoučkých plavidel, které jsme znali z divoké vody. Hliníková kostra potažená nepromokavým plátnem hrnula před sebou vodu a dvoučlenná posádka musela vydat nemálo úsilí, aby uvedla bajdarku do pohybu. Nespornou výhodou těchto plavidel ovšem zase bylo, že jsme do nich směstnali nejen sebe, ale i spousty nutného vybavení a potravin.

"Héj, poplujte sem! Pojďte se podívat!" Posádka jedné z našich lodí na nás křičí, poskakuje po břehu a mává rukama.

Připluli jsme k místu, kde se do Piněgy vlévá jeden z malých potůčků, které ji po celé délce napájejí. Žádné velké přítoky, z břehů crčí voda a tu a tam spatříme stružku, která se zrodila v mokřadlech kolem. U jedné z nich právě kamarádi z křišťálové vody a písku vytahují nádherné achátové pecky. Několik z nich už se jim podařilo rozbít. Přesvědčili se tak, že acháty mají hezkou kresbu. A já jenom koukám, jak na břehu roste hromada valounů.

"Co blbnete, jestli tohle kamení naložíme do lodí, tak půjdeme ke dnu!" snažím se je trochu usměrnit, ale vůbec mě neposlouchají. Válejí se tu spousty polodrahokamů, jen je sebrat, a ke všemu se zdá, že jsou výjimečně krásné. Ani já s Břeťou jsme nakonec neodolali a uložili pěknou dávku vzácného kamení do člunu.

A znova uchopit pádlo a zabrat napravo nalevo... Řeka je tmavá a plave po ní pěna. Místní říkají, že kvete. Vlastně kvete les kolem a spousty pylu vytvářejí chuchvalce, které se našim očím zdají jako podezřelá pěna. Široko daleko tu ale není žádná fabrika, která by mohla vypouštět odpady, takže to skutečně bude pylem.

Několik výbuchů a šlehající plameny nás přiměly uchýlit se na břeh. Trochu vyjeveně koukáme, jak na levém břehu řeky, přímo proti usedlosti "Velikoje selo" hoří. Plameny jen letí po špičkách suché trávy. Už uchvátily obrovskou plochu. Na okraji vesnice se shlukli její obyvatelé a se znepokojením se dívají, jak plameny zachvacují prkenné boudičky, ve kterých mají uloženy lodní motory a sudy s benzínem. Ty postupně vybuchují a šíří kolem zkázu.

Pak jsme zaslechli hučení motoru. Z druhé strany se k požáru blížil pásový traktor. V uctivé vzdálenosti vyrýval v písčitém podkladu kolem ohně hlubokou a širokou rýhu.

"Naštěstí není vítr," poznamenal jeden z přihlížejících mužů.

"To vám tu hoří tak často?" ptám se.

"Ani ne, ale stává se to. Když je takovéhle horko, začne někdy tráva hořet i sama. Proto jsou barely s benzínem na druhé straně řeky."

"Nejvíc hoří v zimě," přidala se k rozhovoru babička se dvěma vnoučaty.

"To ale hoří chalupy, většinou od topení. Tuto zimu hořelo hned tady vedle nás," ukazuje babka v šátku na černé požářiště.

"Měli jsme hrozný strach, že chytne i náš dům. Všechno jsme vynesli ven. Z požáru se linulo takové horko, že i sníh kolem roztál. Studnu vyčerpali, z řeky brali vodu, ale stejně všecko shořelo. Veliké neštěstí to bylo."

Buldozer už zahrnoval poslední kouřící kusy dřev. Diváci se rozešli. Mohli jsme pokračovat v plavbě.

Počasí se rapidně zhoršilo. Sluncem prozářené dny vystřídalo nepřestávající hřmění. Ve vzduchu bylo jakési nevysvětlitelné napětí.

Zatáhlo se. Hladina řeky úplně zčernala a jen tu a tam se kovově zaleskla, když zablýsknul paprsek nízkého slunce. Všechny naše lodě, jindy rozptýlené po hladině, se teď shlukly do jednoho chumlu.

Hledáme rychle nějaký vhodný úkryt.

Pak jsme daleko před sebou zahlédli temnou stěnu, jak postupuje řečištěm proti proudu. Bez domluvy jsme zamířili k velké písečné kose u pravého břehu.

Najíždíme s kajaky na písek, vyskakujeme a vytahujeme je co nejdále od vody. Převracíme čluny dnem vzhůru a bleskově stavíme stany.

To už ale vichřice zaútočila. Hnala se od Ledového oceánu korytem řeky. Deštivý příval byl obrovský. Vzápětí se déšť změnil v kroupy velké jako nehet malíčku. Kusy ledu bušily do člunů a stanů. Vichřice se s ječením hnala mezi stromy za doprovodu ohňostroje blesků.

Leželi jsme s Břeťou ve stanu a snažili se udržet ho při zemi. V písku nedrží jediný kolík. Plachtovina s námi cloumá a ohnuté duralové tyče drnčí pod náporem větru.

"Jestli se zvedne hladina řeky, tak jsme v rejži!" křičel mi do ucha Břeťa mezi dvěma údery hromu.

Měl pravdu. Kdyby přišla velká vlna, tak jsme se nedostali ani ven ze stanu. V hromobití a skučení větru napjatě posloucháme, jestli neuslyšíme hučení vody.

Příval vody a krup trval necelou půlhodinu, ale mně to připadalo jako věčnost.

Pak už jen pršelo.

Vylezl jsem ven, abych zjistil, jak bouři přestáli ostatní. Byl to žalostný pohled.

Ze stanů zůstaly jen dva. Jejich obloukovitá konstrukce z duralu vydržela nápor vichřice. Všechny ostatní byly pobořené, roztrhané. Jeden zmizel úplně. Čluny ležely všelijak převrácené a ve vrstvě ledových krup pomíchaných s pískem se válely věci, které se z nich vysypaly. Ze zbytků stanů začali vylézat i ostatní. Pustili jsme se do inventury škod. Nejhorší bylo, že jsme přišli o větší část zásob. Budeme muset denně víc pádlovat a méně jíst.

Kéž by aspoň přestalo pršet!

"Vždyť vás má být dvanáct! Kde je ten zbytek?"

Hledíme vyjeveně na mladou holku, která se koupe u břehu, kde přistáváme. Jak může, proboha, vědět, kolik nás je?

"Je tu u vás ve vesnici obchod?" ptáme se jí. Potřebujeme nutně dokoupit alespoň část potravin, o které jsme přišli za bouře.

"Obchod tu nikdy nebyl. Co byste potřebovali?"

"Brambory, chleba, zeleninu."

"Tak pojďte za mnou," řekla ta dívčina a vylezla z vody.

Táňa nás pěšinou přivedla do vesnice.

"Babičko, vedu ti cizince."

"Jaké cizince, Táňo?"

Babička je poněkud překvapená.

"Čechy. Potřebují brambory."

"Á, o těch jsem zrovna četla v novinách!" řekla babka jako z pohádky a teď jsme si zase my překvapením málem sedli.

Jaké noviny? Kdo o nás může něco psát? Nijak jsme se neskrývali, ale vůbec jsme nestáli o nějakou publicitu. To se v těchto krajích nemusí vyplatit. Ze zkušenosti už víme, že v tichosti a bez zbytečného ptaní lze leccos podniknout. Jakmile začnete vyřizovat různá povolení a propustky, je téměř pravidlem, že se najde nějaký trouba, který se bude snažit dokázat vám, jak důležitý úřad zastává.

Půjčil jsem si noviny od Táni. Skutečně se v nich psalo, že po Piněze pluje skupina z Čech. Poněkud mě to otrávilo. Neměl jsem vůbec zájem o publicitu tohoto druhu. Teď nám ale pomohla. Dostali jsme brambory, cibuli, zeleninu i kus chleba.

"Ne ne, to neexistuje, moc byste nás urazili!" prohlásila odmítavě paní domu, když jsme chtěli zaplatit.

Že se blížíme k vesnici dřevařů, poznáme vždy bezpečně mnoho kilometrů předem. Břehy jsou bez lesa, plné klacků a klád trčících z písku a smetí. Vodní hladinu začnou lemovat dlouhé řady vysokých hranic pokácených stromů. Každou takovou hromadu dřeva drží dva kůly. Na jaře, když jde velká voda, se kůly podtrhnou a kmeny se nahrnou do řečiště. Proud vody je pak nese řekou až do Severní Dviny, kde se chytají, svazují do svazků a pak v nekonečných řadách vorů dopravují k papírnám, pilám a do archangelského přístavu, odkud směřují na vývoz.

Dřevo se splaví na jaře a potom dřevaři celý zbytek roku stavějí hranice z klád na březích severských řek. Tento způsob přepravy dřeva je bezesporu levný, ale představuje i obrovské množství ztrát. Jak se proud řeky zpomaluje, je podél jejich břehů a na dně v písku čím dál víc utonulých klád. O jednu takovou jsme si s Břeťou před chviličkou roztrhli loď. První, co zmizelo pod hladinou, byly acháty, a vzápětí už jsme nabrali tolik vody, že jsme málem šli ke dnu. Úporně pádlujeme ke břehu. Není to daleko, ale než dorazíme na mělčinu, je náš kajak plný vody.

Sušíme věci i loď, abychom ji mohli zalepit. V obráceném člunu zeje ve dnu dlouhá trhlina. Nedá se nic dělat, musíme čekat. Taková chvíle bez pohybu je ale příležitost pro veškerou kousavou havěť ze širokého okolí.

Snad jediná, ale podstatná nepříjemnost severského léta se děsivé množství komárů, ovádů a muchniček. Koušou na tři směny. Přes den ovádi, večer muchničky, v noci komáři. Teď se na nás vrhly všechny ty žravé potvory najednou. Repelenty nepomáhají. Komáři si klidně koušou i přes košili a muchniček je tolik, že když si posedají na jemnou síťovinu chránící můj obličej, zhola nic nevidím.

Takže - co nejrychleji oprava a jede se.

Zbytek lodí jsme dojeli v Sosnovce. V řece u vesnice se tu vytvořila jakási větší tůň, v níž kotvila velká motorová loď. Nemohla plout ani nahoru proti proudu, ani po proudu. Stála a čekala na jaro, až zase bude voda.

Kapitán Vasja měl tudíž dost času a naši kamarádi už byli jeho hosty. Pozval nás do svého domu, ubytoval a roztopil baňu. Na uvítanou jsme dostali každý misku lesních jahod.

Večer sedí Iljin Vasilijevič Andrejevič v čele stolu. Má na hlavě čepici posazenou kšiltem dozadu a na prsou tahací harmoniku. Střídavě hraje a zpívá lidové písničky a taky vypravuje.

Narodil se v nedaleké Ňuchči, ve starém roubeném domě. Dneska je Ňuchča, tak jako mnoho dalších vesnic na Piněze, opuštěná.

"Vyučil jsem se tesařem a v padesátém čtvrtém jsem si tady v Sosnovce postavil sám dřevěný dům," říká Vasja hrdě.

"To jsem se zrovna vrátil z vojenské služby a šel jsem kácet stromy. Bylo to výhodné, dostávali jsme denně poukázku na 400 gramů chleba."

Poslouchali jsme to prosté vyprávění trochu vyjeveně. Kapitán Vasja se ani nevymlouval, ani si nestěžoval. Ptali jsme se, jak se tu žilo a jak se tu žije teď, a tak nám odpověděl.

"Široko daleko tu nebyl žádný doktor," pokračoval ve vyprávění.

"Když mě bolely zuby, musel jsem si je vytrhnout sám."

"Copak to vůbec jde - vytrhnout si sám zub?" ptám se ho.

"No, na kleště jsem si musel přivázat provázek, smyčku si připevnit na nohu a pak pořádně trhnout," vysvětloval, a na nás šly mrákoty.

"Kdysi se tu žilo dobře. Lidi si všechno dokázali vypěstovat sami a žili spokojeně. Dneska se téměř všechny potraviny dovážejí. Za to můžou nesmyslné příkazy úřadů. Představte si, že dali rozkaz vykácet všechny stromy nejen ve vesnici, ale i v jejím okolí. A tak když dnes děti chtějí do lesa, musejí se vydat dost daleko a nebo za řeku. A když se zvedne vítr, je ve vzduchu tolik pískat, že se ani nedá dýchat."

Kapitán Vasja odložil garmožku, která mu bránila při vyprávění a gestikulaci.

"Když se vykácí les, tak se na jeho místě uchytí břízy. To je prý plevel a tak si představte, že celé velké plochy začali postřikovat z letadel jakousi látkou, která ničí listí. Chemikálie se samozřejmě dostala do vody a hubí vše živé, brouky, ryby, ptáky. Taková pitomost!" znechuceně si odplivl muž v čele stolu.

Dlouho do noci jsme poslouchali jeho písničky i vyprávění. Ráno naši návštěvu ukončila smaženice ze čtyřiceti vajec a pak znovu na řeku.

Pádlujeme, pádlujeme. Bolí ruce od pádla, bolí záda odřená od opěrky, bolí zadek otlačený od nepohodlného sezení. Dlaně rozpraskané od stálého namáčení ve vodě štípou, ovádí kousance svědí. Téměř neustále nám kručí v žaludku.

Dolů po proudu přibývá rozbořených kostelů a polorozpadlých vesnic. Než se sem dostanou další návštěvníci, tak těch krásných úseků na řece Piněze zase ubude. Dřevaři bez milosti postupují proti proudu a kácejí jakoby bez rozmyslu, bez úcty ke stromům a dřevu.

Sulca, Šulga, Nová Lavela, Kaskamin, Letopola... Kaleidoskop jmen osad, které míjíme a z kterých zbyl jen pocit opuštěnosti a zkázy. Domy nachýlené na jednu či na druhou stranu jsou většinou prázdné. Dřevaři odešli výše proti proudu, mladí do měst. Ve vesnici zůstalo jen pár starých lidí anebo taky nikdo.

Docela jsme si oddychli, když jsme dorazil zpět do Archangelska. Kruh našeho vodního putování se uzavřel.

Piněga 1

Lumír Pecold