Zadní dvorek Maďarska

Slunce již ubralo ranní zubaté světlo a krajem se rozlévá nečekané životodárné teplo. Je polovina listopadu, ale nejzazší jihovýchod Maďarska si užívá letních teplot. Ve společnosti mladých maďarských geografů Tímey a Györgiho vyjíždím ze Szegedu do míst, které spíše známe zpoza oken aut a autobusů mířících tudy dále na Balkán.

Po zdejší E68 dnes jako kdysi proudí kamiony a automobily do nedalekého rumunského Aradu a dále do Transylvánie nebo k Železným vratům. Ani znovuotevření Srbska cestovnímu ruchu nic neubralo na frekvenci zdejšího provozu. Po krátké chvíli jsme ve městě Makó a seznamujeme se s místními zajímavostmi.

Makó je typické zemědělské město Alföldu - Velké maďarské nížiny. Vyrostlo v dnešní pravidelné uliční síti po odchodu Turků koncem 17. století. Stará zástavba sotva přesahuje dvě patra a konce přímočarých širokých ulic ani nedovidíš. Nekonečné řady přízemních domků patřily "městským" zemědělcům. Ti v létě pobývali na samotách uprostřed svých polí a po žních a na zimu se stěhovali do města. Tuto praxi nechtě zavedli již Turci, kteří byli schopni zabezpečit jistoty svým křesťanským poddaným pouze v přímo ovládaných městech, zatímco nejistý a trvale opoziční venkov byl zemí nikoho. Vybírali sice za to zvláštní daň, ale obecně poskytovali více svobody než předchozí katoličtí zeměpáni.

Makó bylo až do roku 1918 střediskem malé, ale významné župy Csanád. Porážka v první světové válce a trianonská rozhodnutí však vedla k vytýčení nových mezinárodních hranic přímo za humny města. V národnostně pestrém kraji bylo dosti nesnadné nalinkovat tak důležité rozhraní. Tak se stalo, že i na maďarské straně zůstaly početné menšiny Srbů a Rumunů, podobně jako v sousední Vojvodině či Banátu. Vícejazyčné názvy obcí v tom ledacos signalizují.

Část Csanádu sice zůstala Maďarsku, ale většina je již skoro 90 let rumunská. Naopak k Makó připadla nepatrná část župy Torontál, kdysi se táhnoucí až pod Bělehrad. Ačkoliv je region dnes spravován ze Szegedu, nové metropole Csongrádu (Černohradu), Makó si uchovalo něco z bývalé slávy župního sídla. Historické objekty jsou nejvýše klasicistní, ale na vnější honosnosti se nešetřilo. Máme možnost vstoupit do bývalého župního správního domu, což je rozlehlý a stavebně členitý palác na okraji parku. Zvenku do náměstí svítí sloupové portikum, zatímco do dvora se otevírají zasklené arkády. Chodby, sály a portály uvnitř sice prodělaly "modernizaci" v době socialismu, ale ani tato léta jim neubrala na monumentálnosti.

Další staré budovy spíše aby člověk hledal v parkově vyhlížejícím centu. Své stopy tu zanechala rovněž éra historizujících slohů a secese. V nedaleké střední škole studoval slavný básník József Atilla a ostatně z této, nyní po něm pojmenované školy vyšla řada slavných rodáků. Jinak socialistická výstavba respektovala ráz města a dobře zapadá do starého i novějšího. Dnes má Makó na 30000 obyvatel a jejich počet pomalu, ale jistě klesá.

Hned za městem se táhne nekonečná rovina. Neohraničený horizont zpestřují řady a skupiny stromů, obvykle v sousedství zemědělských usedlostí. Drtivá většina z nich je dnes opuštěná a neslouží ani letnímu pobytu. Privatizace zemědělství v 90. letech se zde příliš nepovedla. Družstva se rozpadla a drobní zemědělci nic nezmohli proti subvencované zahraniční konkurenci.

Dnes se zemědělci opět spojují do družstev a společně dávají dohromady prostředky na novou techniku, chemikálie a objekty. Potkáváme nové traktory, jak francouzské renaulty, tak východní belarusy. U obce Apátfalva sjíždíme z hlavní silnice k cíli našeho putování - k řece Maroš (Maros).

Související článek: Na dolním Maroši

Jaromír Kolejka
Zeměpisné sdružení