Na dolním Maroši

Maroš je hlavní řekou Transylvánie s povodím přesahujícím 30 000 kilometrů čtverečných. V Rumunsku nese název Mureş. Je největším přítokem Tisy. Od středověku do 20. století řeka sloužila jako důležitá dopravní tepna, po které do nížiny proudilo dřevo, sůl, rudy, stavební kámen a další komodity. Dokonce byla téměř sto let splavná i pro parníky, ačkoliv stále se měnící řečiště dělalo vrásky nejen kormidelníkům. Nyní Maďarsku patří pouhých 50 kilometrů ze 750 km celého toku, z toho 28 km po obou březích. U Szegedu se vlévá do Tisy a dolní úsek je dokonce národním parkem.

Nejzajímavější a nejzachovalejší je však pohraniční úsek v délce 22 km, který nebyl kanalizován. A kupodivu není všude ani součástí národního parku. Až do 50. let 19. století zde řeka silně meandrovala a za povodní se vydatně rozlévala. Přestože zde povodně nedosahovaly ani rozsahu ani četnosti jako na nedaleké Tise, pokročilo se k rozsáhlým vodohospodářským úpravám. Prakticky všechny meandry byly proříznuty v rámci úpravy plavební dráhy a řečiště na náklady státu, zatímco meandrový pás byl důkladně ohrázován tentokráte na náklady vlastníků sousedící zemědělské půdy. Ti nakonec měli největší prospěch z provedených úprav. Na rozdíl od nižšího kanalizovaného úseku, zde nedošlo k umělému zpevnění břehů a vlastně uvnitř hrází byla řeka ponechána svému osudu. Od 60. let zde probíhají výzkumné práce geografů segedínské univerzity, nyní za použití nejmodernější techniky.

Na konci zcela pravidelné rozsáhlé vesnice Apátfalva míjíme romskou osadu, v podstatě se nijak nelišící od ostatních domů, a přecházíme hráz do nivy Maroše. Po stupních několika říčních teras se dostáváme až k samotnému řečišti jednoho z průtočných ramen. Nebýt vyšlapané cestičky, sotva bychom se protlačili houštím mladých keřů doslova zavalených porosty popínavé invazní rostliny Echinocistus lobata pocházející ze Severní Ameriky. Také četné opuštěné parcely rychle zarůstají dolším americkým plevelným druhem Amorpha fruticosa (netvařec křovištní). Tož Američany tu asi právě rádi nemají. Kdysi zemědělské terasy se nezadržitelně mění v pásy křovin, místy dokonce suššího lužního lesa. Samotné břehy a ostrovy jsou laboratoří fluviální geomorfologie.

Slunce pěkně připaluje a teplota se vyšplhala nad 20 stupňů celsia. To se právě hodí, protože u prvního říčního ramene se musíme vyzout a vodu přebrodit. Ta sice tak vyhřátá není, ale na následujících vysluněných písečných pláních se bosé nohy rychle zahřejí.

Ještě do nedávna tudy vedlo hlavní řečiště Maroše, ale hlavní rameno se přestěhovalo blíže k rumunskému břehu. Jednou za 10. let společná maďarsko-rumunská komise proměřuje řečiště a podle průběhu hlavní proudnice (talwegu) stanovuje, který ostrov patří které zemi. Protější vysoký ostrov patří nyní Maďarsku, ale to se může snadno změnit. Nahlížíme do fotokopií map 1. a 2. vojenského mapování (konec 18. a začátek 19. století), do černobílých leteckých snímků z 50. let i barevných z roku 2002. Osudy poříční krajiny jsou nesmírně dramatické a plné extrémně rychlých zvratů. Velké ostrovy mají životnost kolem 60-70 let, menší do 20 let. Navíc se stále "pohybují". Ostrovy zaměřené podle leteckých fotogrametrických (měřících) snímků se posouvají po proudu rychlostí v průměru kolem 11 metrů za rok a do stran až 5 metrů za rok. Kolem vidíme ostrovy ve všech možných stádiích vývoje. V hlavním řečišti "zakotvil" ohromný starý strom a už se za ním vytvořila písečná lavice. 

Kousek od nás je podobná lavice již porostlá náletem až dvouletých vrb. Výškově narostla až na 2 metry. Ačkoli za povodně jsou stromky vystaveny ohromnému tlaku vody, ohnou se a mezi kmínky vytvářejí příznivé zpomalené sedimentační prostředí, takže terén rychle výškově i plošně narůstá, podobně jako závěje sněhu. 

Vylézáme na cca 5 metrů vysoký asi 20 m široký a 300 m dlouhý ostrov. Vypadá jako koráb ztuhlý nad vodou z jedné strany a písečnou plání z druhé. Jeho "příď" i boky jsou daleko vyšší než vnitřek ostrova, neboť zde při okrajích se tok povodňové vody nejvíce zpomaluje a řeka ukládá valy písečného a jemně štěrkového materiálu. Na "přídi" jsou stromy staré kolem 60 let, dále po proudu jejich věk klesá až na pouhé dva roky na dolním konci - na "zádi" téměř na úrovni současné říční hladiny. Naproti za dalším ramenem vidíme ostrov v počínajícím rozkladu. Staré stromy na "přídi" jsou poválené, půda pod kořeny je rozmytá, ostrov má nyní šířku pouhého "jednoho velkého stromu", jak je bez ochrany ze všech stran "okusován" rychlým proudem. Stromy se klátí nad vodou a je jen otázkou času, kdy je náhlá povodeň odnese. To pak osud ostrova zpečetí.

Chvíli se opalujeme při pikniku na písečné lavici přímo nad hlavním tokem. Řeka tu má při šířce něco přes sto metrů místy hloubku až 4 metry. Stačí však, aby do řeky spadl strom a během několika dnů hloubky klesne na pár centimetrů, zatímco v sousedství se vytvoří kanál několikametrové hloubky. To je důvod proč zde plavcům doslova šedivěly vlasy. Nyní je zde ještě pár měsíců hranice Evropské unie a střežené hraniční pásmo. Za chvíli si nás jedou prohlédnout v motorovém člunu maďarští pohraničníci. Naši výzkumníci se s nimi znají, a tak ani nezastavují při plavbě kolem nás. Ještě několikrát brodíme mělká ramena v labyrintu ostrovů, než se dostáváme na "souš" pod hrází u Apátfalvy.

Obec znovu založenou v 18. století osídlili příchozí z Horních Uher, tedy dnešního Slovenska. Nakonec místní typická příjmení Kamenár, Kabáth, Kosztolányi, Zsilinski, Bukovíni apod. hodně napovídají. Staré domky dnes zdobí dřevěné vyřezávané štíty s figurálními, zvířecími i rostlinnými motivy připomínajícími starou vlast. Starousedlíci v sousedních obcích dávali přednost symbolu slunce. Na závěr slunného dne obhlížíme v obci Kiszombor unikátně zachovalou vysokou románskou rotundu pamatující první uherské krále rodu Arpádovců. Tečkou za výpravou je vynikající segedínská gulášová polévka servírovaná v renovovaném zámečku (kiskastély), zatímco venku již blikají první světla blížícího se večera.

Související článek: Zadní dvorek Maďarska

Jaromír Kolejka
Zeměpisné sdružení