Zlaté hory v Altaji - Rusko

"No vyfoť mně, honem, tohle jsem tedy ještě nikde neviděl. To až ukážeme doma, tak se tu sjedou feťáci z celé Evropy!" Leoš na mně rozjařeně povykoval a projížděl na koni ohromnou houštinou konopí.

Leoš je chlap jako hora a ke dvěma metrům mu chybí jen pár centimetrů, teď seděl na koni a jednotlivé stvoly rostlin kolem něj mu sahaly ještě dobrých dvacet centimetrů nad hlavu. Kdyby se něco takového objevilo u nás, tak by tu už dávno číhala policejní jednotka z protidrogového oddělení, tady ale konopí očividně rostlo jako plevel a nevšímali si ho ani místní ani policie. O kus dál tucet vysokých rostlin rostlo přímo na zahrádce u staré dřevěnice a vypadalo to, že podpírají nachýlený plot. Byl srpen a vše kolem, co ještě nestačilo vyrůst a dozrát, mělo naspěch před blížící se dlouho zimou.

Celé Altajské pohoří patří k nejdelším horstvům na světě a svou délkou 1 900 km téměř dosahuje délky Himálaje. Ovšem k Altaji patří nejenom takzvaný Ruský nebo též Horský Altaj – pohoří, ve kterém jsme se právě nacházeli, ale také dva horské systémy nacházející se za hranicemi v Mongolsku. Zatímco Mongolský a Gobijský Altaj jsou úzká a protáhlá pohoří, Altaj Ruský je rozložité horstvo, které vybíhá od hranic Mongolska, Číny a Kazachstánu severním směrem hluboko do Západní Sibiře a jeho podstatná část leží na území Ruska, menší díl pak připadá na Kazachstán.

Mezi Zlaté hory Altaje, které byly na Seznam světového dědictví UNESCO zařazeny v roce 1998, byla zahrnuta ta nejatraktivnější místa tohoto ohromného vysokohorského kraje: "Altajskij zapovednik", zrovna tak jako území kolem řeky Katuň, Tělecké jezero, hora Bělucha i části Ukocké náhorní plošiny. Jde o území o celkové rozloze 16114,57 km2, z toho je tu 10 020 km2 v rezervacích s velmi přísnou ochranou přírody.

Řeky a jezera, horské lesy a tundra, vysokohorské louky i ledovce, to vše tvoří různorodou krajinu ruského Altaje.

O tom, že si zdejší kraj oblíbili lidé už dávno, svědčí četné archeologické nálezy. K těm nejvýznamnějším patří například nález více než dva tisíce čtyři sta let starého hrobu s mumií ženy. Díky stále zmrzlé půdě byl velmi dobře zachován. Samotný hrob se nachází na Ukocké náhorní plošině ve výšce dva tisíce dvě stě metrů a dáma musela mít významné postavení v tehdejší společnosti. Na jejím těle se dochovalo nejen tetování s motivy jelenů, ale také její oděv vyrobený z hedvábí a vlny zdobené zlatými ornamenty. Vedle jejího těla leželo také několik obětovaných koní.

Altaj z koňského hřbetu.

Den po dni procházíme horské louky, tu a tam brodíme nějaký potok nebo horskou říčku. Náš průvodce Alexandr vede nákladního koně a vytrvale míří stále na jih k zasněženým vrcholům. Celý den sedíme v sedle, ale nespěcháme. Naše cesta je z říše snů. Je to úžasný vandr na koňském hřbetě.

"Dávejte pozor na zmije!" křičí na nás Alexandr ve chvíli, kdy vytahujeme z křoví suché větve na oheň. Svorně jsme s Leošem uskočili, jako bychom na hada sáhli. Alexandr se rozesmál, ale pokračoval ve varování: "Na Altaji je velké množství zmijí a je třeba na ně dávat pozor. Mnohé z nich se umí vymrštit do značné výšky a kousnout třeba i do nechráněné ruky." No, moc mě neuklidnil. Táboříme ale v úžasné divočině na březích potoků a jezer a každý den očividně stoupáme do stále větších výšek.

Pro altajskou přírodu je charakteristická důsledná výšková zonálnost jednoho rostlinného pásma za druhým. V širokých údolích pod horami se nacházejí stepi a lesostepi. Nad tímto pásmem, zhruba v nadmořské výšce 300 až 500 metrů, začíná pásmo horské tajgy, které sahá do výšek kolem 1 800 metrů nad mořem. Jen toto jediné pásmo zabírá na Ruském Altaji území o ploše větší, než jsou celé Čechy. Ve zdejších lesích převažují hlavně jehličnaté stromy, zvláště pak nádherná sibiřská limba s velkými šiškami a masitými oříšky. Rostou tu ale také sibiřské modříny, pichta, borovice i altajská jedle – jen smrků tu překvapivě najdete málo. Z listnatých stromů zdobí altajské pásmo horské tajgy všudypřítomná bříza, osika, topol.

Tu a tam narazíme při své pouti na vesničku anebo pastevce. Na Altaji se hojně chovají nejen krávy a ovce, ale také jeleni maralové, nikoli však kvůli masu, ale pro mladé parohy samců, takzvané panty. Z těch se získává vzácná surovina pro farmaceutický průmysl, zvaná pantokrin. Z pantokrinu se vyrábějí léky pro různé vnitřní choroby a mezi lidem se mu přisuzuje schopnost "omlazování" lidského organismu. Tato látka se používala hojně především v čínském lékařství.

Uřezávání parohů je činnost značně drastická, která se provádí koncem jara a počátkem léta, kdy jsou nové parůžky ještě potaženy "mechem", překrvenou kůží, z níž jsou vyživovány. Panty se řežou jemnou pilkou brzo ráno nebo večer, kdy je chladno, aby zvířata tolik nekrvácela a netrpěla. Parohy se počínají řezat ve třetím roku života jelena, a to vždy pouze dvě výsady. Tyto krátké parůžky se čtyři hodiny po uříznutí začnou vařit ve vodě a vaří se po tři dny, vždy devětkrát po třech až pěti minutách. Další tři dny se suší při 70 stupních v jednoduché sušárně a potom ještě týden na větru a vzduchu. Když jsou dokonale vyschlé, znovu se krátce povaří, umyjí a jsou připraveny k odeslání.

Nad horní hranicí tajgy začíná subalpinské pásmo, pro které jsou charakteristické ostrůvky lesního porostu a okolo 2 000 metrů nad mořem začíná pásmo alpínských luk. To přechází do pásma holých skal, ledovců a věčného sněhu.

Tělecké jezero

Díky množství srážek, vysoké nadmořské výšce a chladnému klimatu je na Ruském Altaji asi 1 500 ledovců na ploše 910 km2 a velké množství jezer. Udává se, že těch menších je 1 274, a pak je tu slavné Tělecké jezero s vodou tak čistou, že je vidět do hloubky patnáct a půl metru.

Tělecké jezero je výjimečně krásným koutem Altaje. Leží mezi vysokými horami jeho severovýchodní části. Jméno získalo od prvních ruských cestovatelů podle Tělesů (Tělesové), kteří žili v jeho okolí. Do jezera přitéká řeka Čulyšman, vytéká z něj mohutná Bija.

Celý pravý břeh jezera včetně rozsáhlého přilehlého území je přírodní rezervací, co do rozlohy jednou z největších v Rusku. Vstup do rezervace je pouze na zvláštní povolení a i v rezervaci jsou ještě tzv. zóny klidu, kam nesmí ani její pracovníci.

Největší naměřená hloubka jezera je 325 metrů a na žádném místě nepřesahuje šířku 5 km, zato dlouhé je 80 km a po břehu ho nelze obejít. Není tu žádná cesta nebo stezka a břehy jsou tak srázné a skalnaté, že průstup by byl regulérním horolezeckým výkonem.

Kromě tří vesniček u výtoku je na pravém břehu jezera asi pět míst, kde žije několik rodin pracovníků rezervace nebo hydrometeorologické služby, celý levý břeh je neobydlený.

Bělucha

Byl už večer, když jsme dorazili do míst, kde stávají základní tábory horolezců. Při světle čelovek stavíme stany.

Ráno je mrazivo, ale jasno a my přímo ze stanu vidíme Běluchu, nádhernou dvouvrcholovou horu, která vévodí nejvýznamnějšímu altajskému hřebeni – Katuňskému pohoří. To je pojmenováno podle řeky Katuň pramenící pod jižními svahy Běluchy, na nichž začínají dva velké ledovce – Geblerův a Bělerský. Velmi rychle nabírá vodu, aby se z ní záhy stala jedna z nejdivočejších řek, sen nejednoho raftaře.

Východní vrchol Běluchy je vysoký 4 506 metrů, západní 4 440 metrů a mezi oběma se rozkládá prostorné vysněžené plato. V evropských podmínkách by oba vrcholy byly zcela jistě prohlášeny za samostatné hory.

Další fotografie

Do údolí řeky Akkem, kde stanujeme, spadá bílou barvou zářící více než 1 500 metrů vysoká a 3 000 metrů široká svislá stěna, přehrazená bariérami visutých ledovců.

Čeká nás další dobrodružství.

Info: Pohoří ležící v jižní části Sibiře, jihovýchodně a jihozápadně od Gorno-Altajska v ruské Altajské republice. Vyskytuje se zde více než 2 000 druhů rostlin, z toho je 212 druhů endemitických. Ze savců je Altaj domovem 72 druhů včetně ohroženého leoparda sněžného, altajské divoké ovce, veverky burundak, gazely mongolské a dalších. Žije zde rovněž 315 druhů ptáků a 11 druhů plazů a obojživelníků.

Dostupnost pohoří je problematická. Do Barnaulu se dá letět vnitrostání linkou, odtud pak malým letadlem nebo autobusem ještě do Gorno-Altajska. Pak se dá pohybovat po Altaji již jen autobusy (jízdní řád ovšem nejspíš nenajdete), stopem (za který se platí), anebo si musíte pronajmout auto. Nejčastěji to funguje tak, že jdete k silnici a počkáte, až jede něco vaším směrem – mává se na auta i autobusy. Pokud zastaví, nezapomeňte si domluvit cenu předem.

Lumír Pecold