Hrady v Osetii

Ráno bylo mokré a studené, skály kolem šedivé jako cínové hrnce. Cesta vedoucí z Alagiru k horám se vine jako had a schovává se v Alagirské soutěsce, kde se o stísněný prostor dělí s Ardonem, neširokou, ale velmi peřejnatou řekou. Vlny se v ní řítí přes balvany a do cesty se jim staví další a větší kaskáda. Tvoří se nové vlny, jiný řev řeky a jiné víry. Ne nadarmo ji Osetové nazývají Běsnící voda.

Celá Alagirská soutěska byla jedním z ústředních tepen politického a kulturního života středověké Osetie. Společně s kaňonem Těreku sloužila jako důležitý přechod z Osetie do Gruzie a úměrně ke svému významu se dodnes honosí množstvím historických památek.

Vrstevnaté, do žluta a do růžova zbarvené strmé stráně vystupující do závratných výšek, mění se ve skalní převisy a stěny a až tam jsou vidět středověké stavby jakoby přilepené ke kamenné strži. Odtud z Nuzalu pocházel David Soslan, druhý muž gruzínské královny Támar, statečný a odvážný válečník, který zahynul v boji a byl pochován ve svém rodišti. Místem jeho posledního odpočinku se stala nuzalská kaple, dnes místo studií celé řady umělců a historiků zabývajících se freskami.

Osady Mizur a Buron se rozrostly v malá městečka. Cej je nyní střediskem Severoosetinské rezervace a oázou klidu pro lidi hledající zotavení. Naše pouť však směřuje stále dál proti proudu Ardonu. Soutěska přechází v ještě užší a temnější Kassarskou úžinu, skály prudce spadají až k řece valící se uprostřed obřích balvanů. Za úžinou se rozkládá Tvaletie. Šplháme do oblasti věčného sněhu a na dalekém návrší se proti obloze rýsují kamenné kříže. Tvaletie je kraj daleko od rovin, pusté horské místo, kde se několik říček slévá v řeku Ardon.

Za zatáčkou se vynořily zříceniny obrovského starého aulu. A opět kříže. Zde, v tomto zapomenutém kraji, se pohřbívalo podle křesťanského rituálu. Na ostatním území Osetie se pochovávalo pohanským obřadem v rodinných hrobkách a v současnosti tu vládne především islám.

Náhle se pootevřelo zelené údolí se zbytky aulů - Tib, Lisri, Kalak. Je jasné, že místo pro ně bylo vybráno především s ohledem na nedostupnost. Každý dům byl malou osamělou pevností a celý aul je vždy dobře promyšleným obranným uzlem. Domy visí nad propastí, stojí na skalním ostrohu nebo jsou přilepeny na úpatí vysokých skalisek. Na přístupové cestě jsou kamenné zdi první řady přerušeny jen úzkými střílnami - architektura diktovaná životní nutností národů neustále ohrožovaných nájezdy dobyvatelů a často i místními potyčkami a boji.

Neopakovatelný svéráz dávají těmto orlím hnízdům věže. Dnes dokreslují pouze siluety staveb, dříve ale zajišťovaly účinnou obranu. Les věží, které se v různých obměnách vyskytují takřka po celém Kavkaze, se pochopitelně stal zdrojem mnoha legend a vědeckých i pseudovědeckých domněnek. Díky jim vznikl i odborný výraz - věžová kultura. Někteří badatelé spojovali vznik věží s vlivem Janovanů kteří budovali své opevněné kolonie v Černomoří. Většina se jich také přikláněla k domněnce, že věže se objevily ve středověku a že byly buď obydlím zchudlých feudálů, či zbytky jejich hradů, nebo že je stavěli rolníci napodobující tak pevnosti šlechty. Názor o středověkém původu věží se zakládá na poznatku, že nejstarší z nich byly vybudovány teprve ve čtrnáctém století, mohly se ovšem objevit namístě věží starších, poškozených nebo zchátralých.

Naproti tomu jsou o věžových stavbách obšírná svědectví už ze starověku, první zmínky již dokonce z poloviny prvního tisíciletí před Kristem. Hekataios Miletský, Xenofón, Apollonius Rhodský a další ve svých dílech vypravují o národech na Kavkaze stavějících věžovitá obydlí. O architektuře kavkazských staveb se zmiňuje i slavný zeměpisec Strabon ve své knize Geografie. Podle starověkých pramenů tedy věžová obydlí na Kavkaze stojí již nejméně dva a půl tisíce let a nebyla pouze dovezeným přívěskem středověkého stavitelství.

V severní Osetii se vyskytují tři typy věži - obytné, obranné a hlídkové, jejichž osamocené zříceniny se vypínají vysoko na skalách jako předsunutá stanoviště obranného systému každého údolí. Odtud hlídky ohňovými signály varovaly obyvatele doliny před nebezpečím.

V osetinských horách se stavěly i pevnostní stavby skládající se ze soustavy obytných a obranných věží a několika budov hospodářských a obehnané kamennou zdí - galuany jak se jim říkalo. Patřily velkým patriarchálně rodinným společenstvím čítajícím až sto lidí.

Byl první den, kdy sluníčko na obloze nezakrývaly mraky, a tyto obrovské soubory budov připomínající naše hrady se tyčily před námi zarámované do zeleně horské louky a štítů hor s bílou čepicí věčného ledu na pomněnkově modré obloze.

Lumír Pecold