Vasalam, vakalam, země hor!

Bylo to dávno, pradávno. Zem obývali ptáci i zvířata, ale nikde nezněl lidský hlas. Zem bez člověka se podobala ústům bez jazyka, nebo hrudi bez srdce. Na nebi nad tou zemí létali orli, mocní a odvážní. Jednoho dne silně sněžilo. Oblohu zakryla oblaka a zem přikryl sníh. Nedalo se rozeznat, kde končí země a kde začíná obloha. Tehdy se vracel do hnízda velký orel. Jeho křídla se podobala šavlím a zobák dýce. V letu narazil do skály, zřítil se a polámal si křídla. Srdce mu však tlouklo dál, nepoškodil si ani ostrý zobák a celé mu zůstaly i ocelové pařáty.

O život musel bojovat. Bez křídel se těžko hledá potrava, bez křídel se těžko brání nepříteli. Každý den vystupoval stále výše a výše na skálu, až se dostal na útes, kde kdysi rád sedával a rozhlížel se po okolních horách. Od té těžké práce se svaly orla změnily a postupně se měnil i jeho vzhled. Když si postavil hnízdo, ukázalo se, že je to dům a z orla bez křídel se stal horal. Místo křídel mu narostly ruce, jedna polovina zobáku se změnila na obyčejný, ale velký nos a druhá na dýku, která mu visela u pasu. Jen srdce se nezměnilo, zůstalo tím orlím, silným srdcem.

Jako skutečná orlí hnízda vypadají auly Dagestánu. Šedá, mnohaposchoďová kupa domů na vrcholku kopce, to je například usedlost Čoch. Pětašedesát bělavých proužků dýmu stoupajících k čistému vysokohorskému nebi. Dodnes tady dobrého, odvážného člověka nazývají orlem. Když se narodí syn, otec řekne: narodil se mi orel. Když se odkudsi rychle a uspěchaně vrátí dcera, matka řekne: přiletěla moje orlice.

V okolí není strom, keř nebo tráva, pouze kámen a pak ještě maličké terásky polí vzniklé z obrovské práce a námahy zdejších obyvatel. Ještě na začátku dvacátého století patřila více než třetina úrodné půdy chánům a bekům, přestože jich bylo ve srovnání s celkovým počtem obyvatelstva jen půl procenta. Právem se proto říkalo, že horalova půda se vejde pod jeho burku. Nejinak tomu bylo i v aulu Čoch.

Kdysi se jmenoval Sagulma a byl jedním z center arabské muslimské vzdělanosti v Dagestánu. Tento aul proslul široko daleko svými zbraněmi, mnoho z jeho obyvatel bylo také obchodníky, pastevci. Postupně se stal Čoch střediskem obchodu a řemesel. Se změnami životního stylu začal sloužit také jako průvodce nových myšlenek v celé horské oblasti.

Vasalam, vakalam! Mír tvému domu! Zpoza zatáčky se najednou vyhoupl aul Sogratl. Na chvíli se nás zmocňuje pocit, že jsme se ocitli ve středověku. Nakupené kamenné stavby tvoří jakási obrovitá schodiště propletená spletí tunelů, můstků a úzkých uliček. Jsou tu domy, které jsou vlastně mosty. Domy jejichž střechy jsou terasami domů stojících výš. Domy o jedné místnosti, ale i takové, v nichž je nejméně deset místností. A nad nimi, rytmicky se hrnoucími nahoru po srázu, ční minaret mešity.

První povrchní pohled ale nedává pravdivý obraz o životě tady v horách. Rychle si všimneme elektrického vedení, obchodu se smíšeným zbožím i nových plechových střech a dalších vymožeností civilizace.

Skály kolem jsou jakoby seřezány mocným nožem. Krajina je ještě grandióznější než doposud a nastávající večer ji barví do šedožlutých jakoby zamlžených, teplých tónů. Marně hledáme alespoň kousek rovného plácku, kde by se daly postavit stany. Uleháme nakonec jen tak, ve spacích pytlích zaklíněni mezi kameny, polo leže a napůl ve stoje v nejmírnějším svahu, který jsme v okolí našli.

Ráno ani nesnídáme, spěcháme dostat se co nejdříve mezi kamenné domy aulu před námi. Osada Sogratl je od nepaměti známa především svými mistry kameníky. O jejich mistrovství svědčí množství starých staveb, dlážděné ulice, schodiště i kanalizace v historickém centru aulu.

S vrzáním se otevírají první dveře, pak další, a další. V nastávajícím rozbřesku celý aul poznenáhlu ožívá. Tady se chystá babička na nákup a uvazuje svému oslíku na hřbet proutěné koše. Pak spokojeně vyráží jen tak v pantoflích, sledována věrným pomocníkem, po schodišti, které nahradilo ulici.

Jak se kámen rozeběhne ze strmého srázu, tak se rychle rozproudil i život kolem pramene. Přesto se ale najde chvilička na pár slov i informaci.

Lingvistická džungle - tak nazývají vědci obrazně ty oblasti naší planety, kde se jako stvoly a liány v tropickém pralese propletly různé jazyky a jazykové skupiny. Dagestán znamená Země hor. V dávné minulosti se této zemi říkalo také "hora jazyků". Ještě dnes se vypráví legenda o jezdci, který cestoval po světě a z velkého vaku rozdával národům jazyky. Když překonával dagestánské hory, zachytil vakem o ostrou skálu a jeho obsah se rozsypal. Od těch dob hovoří dagestánští horalé třiatřiceti jazyky a dialektů je víc než sedmdesát. Co údolí, to jiná řeč nebo alespoň dialekt.

Zdálo by se, že si zdejší horalé nemohou rozumět. Přesto se ale všude ve zdejších horách o dobrém a výstižném slově říká: "Stojí za osedlaného koně".

Říká se také, že slova jsou jako déšť: jednou velké dobrodiní, podruhé ještě cosi jakž takž dobrého, někdy ještě snesitelné a jindy - neštěstí a katastrofa.

Dny v horách Dagestánu uběhly jako vody horské bystřiny do údolí. Ani jsme se nenadáli a byl tu den, kdy jsme naposled přáli novým známým: Vasalam, vakalam! Mír vašim domům. Dagestán zůstává v našich vzpomínkách a někde v koutku duše se dodnes vznáší tužba znovu se moci zaposlouchat do hukotu Kazikumušského Kojsu nebo obdivovat žlutozelené tóny zkrášlující uličky aulu Akuša nebo bílé a modravé stavby Cudacharu.

Vasalam, vakalam!

Průvodce Kavkazem

Lumír Pecold