Tam kde skončila Kavkazská válka.

Od moře je Gunib vzdálen nějakých 150 kilometrů - vzdušnou čarou. Přes hory sem jedeme čtyři dny. Přejíždíme Chundašský most a pak překonáváme i osm kilometrů serpentin ve srázech skal. Za touto soutěskou se dolina rozšiřuje a spatřujeme pevnostní zdi nad srázy velkého plata, omývaného chladným tokem Kara Kojsu. Tady vedli svůj poslední útok na zbytky Šamilových spolubojovníků vojáci Apšeronského pluku.

V noci museli dobrovolníci tajně a nepozorovaně zdolat téměř převislé skalní stěny náhorní plošiny, která se stala posledním útočištěm Šamila. Tato planina vévodí malebnému údolí a i letmý pohled prozradí, že dobýt tuto svéráznou přírodní pevnost muselo být nesmírně těžké.

Říká se tu: "Když už pít, tak z pramene." Také se říká, že chlap si může kleknout jen ve dvou případech: aby se napil z pramene a utrhl květ.

Dvacet pět let bojovali horalé proti přesile carských vojáků, než se sklonili a Šamil se vzdal. Tady pod hradbami Gunibské pevnosti skončila 25. srpna 1859 Kavkazská válka. Pak se Šamil stal už jen legendou.

Kníže Barjatinskij, který byl hlavním velitelem ruských vojsk, očekával Šamila v doprovodu důstojníků a adjutantů s prapory. Uprostřed březového háje, kde došlo k setkání obou protivníků, dnes stojí malá rotunda.

"Dvacet pět roků jsem bojoval, hájil čest těchto kopců a těchto horalů. Mých devatenáct ran bolí a nikdy se nezahojí. Teď se vzdávám do zajetí a odevzdávám svůj kraj do vašich rukou," řekl prý Šamil ve chvíli, kdy odevzdal svému přemožiteli zbraň.

"Náramná je ta tvoje zem, samé skály a kamení. Čeho lituješ?" Smál se mu Barjatinskij.

"Pověz kníže, kdo z nás měl v této válce větší pravdu: My, kteří jsme za tuto zem umírali, protože jsme ji pokládali za krásnou, anebo vy, kteří jste za ni také umírali, přestože ji pokládáte za mizernou?" odpověděl Šamil.

Průvodce Kavkazem

Lumír Pecold