Příroda vojenských výcvikových prostorů

Vojenské výcvikové prostory, označované zažitou armádní zkratkou VVP, nepovažuje laická veřejnost z hlediska přírodních hodnot za nijak zajímavé. Spíše naopak, v obecném povědomí jsou spojovány s představou devastované krajiny se zničenou přírodou. Rovněž státní ochrana přírody je až donedávna opomíjela. Byly to ostatně prostory utajované, přísně střežené a nepřístupné.

Paradoxně jsou však tato území, po desetiletí uzavřená před veřejností a až na výjimky i před odborníky, nepřístupná rekreačnímu ani ekonomickému využívání, pro přírodovědce mimořádně důležitá. Udržela se v nich totiž řada vzácných druhů rostlin, živočichů i celých společenstev, které z ostatní, intenzívně hospodářsky využívané krajiny v uplynulých desetiletích vymizely. Příčinou je relativní klid v rozsáhlých lesních porostech, např. v Brdech, a naprostá absence používání chemických hnojiv a chemických ochranných prostředků, což je jev v běžné kulturní krajině neznámý. Některým druhům naopak vyhovuje občasný nebo trvalý „neklid“. Zde mám na mysli především periodické mechanické narušování vegetačního a půdního krytu v místech pojezdů těžké vojenské techniky (tanková cvičiště) a dopadů dělostřeleckých granátů na střelnicích. Taková místa s neustále obnažovaným povrchem půdy hostí velmi zajímavá iniciální společenstva rostlin, hmyzu a bezobratlých, která jinde nenajdeme. Např. na celém území republiky silně ohrožený druh hvozdík pyšný, který je v CHKO Křivoklátsko chráněn jako oko v hlavě na jediné lokalitě, se ve vojenském prostoru Dědice masově šíří v tankových dráhách vzniklých jízdami těžké tankové techniky.

Ve vojenských výcvikových prostorech, a platí to o těch existujících i o bývalých, nedávno zrušených VVP, se tak udržela vcelku pestrá a přírodovědně hodnotná mozaika přírodě blízkých společenstev různých sukcesních stádií, jaká jinde v kulturní krajině nemá obdoby. V roce 1992 vyšel v časopise Ochrana přírody na pokračování výborný článek věnovaný této problematice a výstižně nazvaný Vojenské výcvikové prostory – Terrae incognitae prohibitae. Článek upozorňoval na líc i rub ochrany přírody ve VVP – na jedné straně jsou to území mimořádně cenná a zachovalá, na druhé straně extrémně zničená.

Ze stávajících rozsáhlých VVP mají mimořádné postavení Brdy (VVP Jince). Vojenský prostor, původně určený pro dělostřeleckou střelnici, zde byl zřízen už v roce 1926. Proti záboru obrovského lesního komplexu pro vojenské účely tehdy protestovala řada osobností vědy a kultury, podle nichž měly být Brdy spíše národním parkem než vojenskou střelnicí. Třebaže původní bukojedlové pralesy byly již dříve nahrazeny smrkovou monokulturou, zůstávají Brdy daleko největším lesním komplexem v českém vnitrozemí. Některé partie, zejména v okolí Padrťských rybníků uvnitř pohoří, připomínají boreální tajgu. Není divu, že režisér Císařovský si je vybral pro záběry evokující prehistorii české krajiny (film Čtyři okamžiky ticha).

Téměř neznámé, pro potenciální návštěvníky uzavřené, jsou Doupovské hory (Vojenský újezd Hradiště). Toto sopečné pohoří s velkými výškovými rozdíly nad údolím Ohře, s listnatými lesy několika vegetačních stupňů a nezvykle rozsáhlými plochami nevyužívaných travnatých úhorů si pro své jedinečné přírodní hodnoty zasloužilo zařazení mezi 25 biocenter evropského významu na našem území. Také části dalších vojenských prostorů - Brdy, Boletice na Šumavě, Dědice na Drahanské vrchovině a Libavá na severní Moravě - byly v územním systému ekologické stability zařazeny mezi biocentra minimálně nadregionálního (národního) významu.

V roce 1991 byly zrušeny a pro veřejnost zpřístupněny dva rozsáhlé vojenské výcvikové prostory ve středních a severních Čechách - VVP Mladá (též Milovice) a VVP Ralsko. Přírodovědci a ochránci přírody do nich okamžitě napřeli své snažení, aby dokumentovali cenné přírodní a krajinné hodnoty obou těchto jedinečných prostorů. V uplynulých 10 letech se v nich podařilo vyhlásit řadu maloplošných chráněných území přírody. Významnou roli hraje otázka času, zda se včas podaří prosadit a legislativně zakotvit účinnou ochranu přírody a krajiny před megalomanskými rozvojovými plány, které zde chtějí umístit jednou obří CARGO letiště pro celou střední Evropu, jindy zase industriální zónu, gigantickou skládku a spalovnu odpadů pro Prahu, evropský zábavní park či safari nebo automobilový polygon.

Bývalý VVP Ralsko byl zřízen v roce 1950 a jeho velikost postupně narostla až na 250 km². Po roce 1968 v něm naši armádu vystřídala armáda sovětská a do roku 1991 bylo toto území pro veřejnost neprodyšně uzavřené. Před válkou zde žilo více než 7 000 obyvatel převážně německé národnosti ve 20 venkovských sídlech a jednom malém městě Kuřivody (Huehnerwasser). Po odsunu Němců bylo sice toto území dosídleno asi 3 tisíci nových obyvatel, kteří ale byli po roce 1950 opět vysídleni a historická sídla byla prakticky zlikvidována. Paradoxně nejvíce lidí zde však žilo během sovětské okupace v letech 1968-90, asi 20 000 sovětských občanů. Nebyli to jenom vojáci, ale celé rodiny. V roce 1988 zde byla dokončena modernizace v té době největšího vojenského letiště na našem území. Po zrušení vojenského prostoru k 1.1.1992 sem přišli opět noví obyvatelé z východu, a sice Volyňští Češi z Ukrajiny, z míst postižených černobylskou katastrofou. Největší část bývalého VVP připadla nově vzniklé obci Ralsko, která výměrou 170 km² patří k plošně největším obcím v republice.

V 90. letech se objevilo několik ambiciózních projektů, které chtěly využít jednak kapacitu zmíněného letiště, jednak jedinečné krajinné hodnoty tohoto prostoru k rozvoji cestovního ruchu. Právě přírodní a krajinné hodnoty VVP Ralsko jsou velmi zajímavé a vyžadují si nějakou účinnou formu ochrany. Geologické podloží tvoří křídové pískovce proniknuté mnoha nápadnými tělesy třetihorních vyvřelin, které dodávají zdejší krajině neopakovatelný svéráz. Dominantní je na severní straně se zvedající a horským dojmem působící Ralsko (696 m), jehož protiváhou na jižní straně jsou známý Velký (604) a Malý (578 m) Bezděz. Kromě těchto nejznámějších hor je tu ale řada dalších sopečných vyvýšenin a skalních útvarů, které tvoří krajinné dominanty a zasluhují si podrobný geomorfologický průzkum a zákonnou ochranu. Území je asi ze 70% zalesněné. Převládají borové monokultury na pískovcích, ale nejzajímavější listnaté porosty se zachovaly právě na sopečných vyvýšeninách. Pozoruhodné jsou ale i některé nelesní plochy bývalého tankového cvičiště: rozsáhlejší druhotné vřesoviště u nás nenajdeme. Byla zde vyhlášena řada maloplošných chráněných území přírody, ale pro zcela jedinečný svérázný charakter celé krajiny by si území bývalého VVP Ralsko zasloužilo velkoplošnou ochranu ať už formou chráněné krajinné oblasti nebo přírodního parku.

Jiného typu je krajina v bývalém VVP Mladá ve středních Čechách, v Polabí. Vojenské cvičiště zde bylo zřízeno již v roce 1904 a tak se zde do jisté míry zachoval stav přírody, jaký u nás převládal před 100 a více lety, ještě před rozvojem intenzivního zemědělství spojeného s plošnou chemizací krajiny. Také tento prostor obsadila v roce 1968 sovětská armáda a v Milovicích zřídila pověstné velitelství Střední skupiny sovětských vojsk na našem území. Milovice se tehdy staly výkladní skříní sovětské okupace. Mezinárodní expres Moskva - Milovice a zpět, který jezdil denně, byl nejostřeji sledovaným vlakem v tehdejším Československu. Dnes působí Milovice bezútěšným, beznadějným dojmem jako symbol devastace krajiny i hodnot vytvořených člověkem. V bývalém VVP Mladá ale přírodovědci našli nemálo pozoruhodností živé přírody. Geomorfologicky a krajinářsky nic moc, lesní porosty jsou sice poměrně rozsáhlé, zajímavé pro houbaře, ale nejcennější přírodovědecké hodnoty tohoto území spočívají v nelesních společenstvech. Na místě bývalých střelnic byla navržena dvě chráněná území na bezlesých neobdělávaných plochách, kde se zachovaly souvislé komplexy semixerotermních trávníků, jaké nikde jinde v Polabí už nenajdeme. Také toto území je však ohroženo rozvojovými plány, z nichž nejaktuálnějším se nyní jeví záměr mladoboleslavské Škodovky vybudovat zde zkušební automobilový polygon.

Obě pozoruhodná území bývalých VVP, Ralsko a Mladá, jsou nyní volně přístupná. Chybí v nich ale turistická infrastruktura. Je třeba vybudovat sít’ turisticky značených cest, cyklistických stezek a naučných tras a sladit ambiciózní rozvojové plány se zájmy ochrany přírody a krajiny.

Zdeněk Lipský
Zeměpisné sdružení