Völklingenská železná huť

No potěš mě pánbůh, vždyť tady je to jako uprostřed vysokých pecí ve Vítkovicích, jenom mnohem rezavější - napadlo mě jako první už při letmém pohledu na tu změť železných konstrukcí přede mnou. Šest hektarů na břehu řeky Saary zabírá areál völklingenské hutě a je to obrovský labyrint potrubí, dopravníků, elektrických vedení, kolejí a komínů. Jen těžko si lze představit něco, co by tak málo odpovídalo představám o lokalitách zapsaných na Seznam světového dědictví UNESCO.

A přece se toto místo zapsalo zcela nesmazatelně do dějin lidstva. Železná huť byla ve Völklingenu založena roku 1873, jen dva roky po založení německé říše v roce 1871. Německu vládl říšský kancléř Otto von Bismarck a konjunktura spojená s vrcholným obdobím industrializace hutím svědčila, takže se rozrostly na mohutný průmyslový celek.

Vše bylo zcela ideálně po ruce. Mezi Saarou a Maasou se nacházela obrovská ložiska železné rudy, u Saarbrückenu zase kamenného uhlí. Původní huť, která vyráběla svářkovou ocel pro nosníky a železniční pražce, sice již po šesti letech zavřeli pro nerentabilnost, ale v roce 1881 ji koupil Karl Röchling, průmyslník, úspěšný obchodník a bankéř. A to byl zvrat v historii zdejších hutí. Rodina Röchlingů pak zůstala spojena s místní hutí téměř sto let. Za tu dobu se z původní malé hutě stal největší závod na výrobu ocelových nosníků v Německu a jedno z nejvýkonnějších zařízení svého druhu vůbec. Taky se tu vyrobilo skoro devadesát procent všech typických německých přileb, zkonstruovaných během první světové války. Zbrojní výroba byla pro zdejší závod v obou světových válkách podstatným zdrojem příjmů. Výjimečnost těmto hutím ale zajistily především zdejší vynálezy, které zcela změnily výrobu železa a oceli na světě.

V roce 1889 byla ve Völklingenu uvedena do provozu první Thomasova ocelárna. Využívala postup výroby oceli, který vynalezl anglický vynálezce Sidney G. Thomas, umožňující zpracování železa bohatého na fosfor na kvalitní ocel. Princip spočívá v tom, že v ocelárně se přidává do surového železa vápno, které váže fosfor na sebe. Vznikne tak struska, která se dál zpracovává na Thomasovu moučku, což je výborné hnojivo, a zároveň se odstraní z železa fosfor.

V roce 1900 byla v místních hutích postavena první hala s plynovým dmýchadlem, které vhánělo do vysokých pecí předehřátý vzduch. Ten je důležitý pro zvýšení účinnosti tavby. Vždyť na výrobu 1 tuny surového železa je potřeba asi 4 000 metrů krychlových vzduchu, který dodává do vysoké pece kyslík, potřebný k hoření paliva.

Rok 1910 přinesl další novotu. Začal se tu - rovněž poprvé - používán propracovaný lanovkový systém spojující úpravnu rudy a koksovnu s vysokými pecemi. Šlo o jakousi elektricky poháněnou visutou dráhu, která mnohanásobně zvýšila efektivitu.

V letech 1911-1913 ve völklingenských hutích vybudovali a uvedli do provozu první čističku suchého plynu v dějinách průmyslu, která jako palivo pro mohutná dmýchadla využívala kychtový plyn. Tedy plyn, který vzniká ve vysoké peci jako vedlejší produkt. Vznikl tak geniální uzavřený koloběh.

Posledním vrcholem z řady zdejších novinek v metalurgii bylo spékání železné rudy v pásovém sintrovacím zařízení. To bylo ve Völklingenu zavedeno v roce 1928 a spočívalo v tom, že ruda rozemletá na jemný prášek se spékala s palivem ještě předtím, než byla vsazena do vysoké pece. Toto zařízení se pak napodobovalo všude na světě.

Ani tyto pozoruhodné vynálezy neuchránily Sársko od krize hutního průmyslu a ocelářství, a tak nakonec byla v roce 1986 výroba surového železa ve völklingenské huti zastavena. Několik let se diskutovalo, co s tímto "rezavým monstrem", až se sárská zemská vláda rozhodla podnik zachovat a památkově chránit. Koncem roku 1994 byly pak völklingenské hutě zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO jako jedinečné svědectví dějin techniky a průmyslové kultury z přelomu 19. a 20. století.

Zachovat tento ohromný industriální komplex a dát mu novou smysluplnou funkci ovšem není vůbec jednoduchý úkol. Na to nestačí udělat z bývalé fabriky mrtvé muzeum. A tak v současnosti prostory bývalé hutě hostí různá kulturní vystoupení, výstavy, v podnikovém areálu pracují studenti sárské Akademie výtvarného umění, konzervatoř zde má zkouškové prostory, v bývalé dílenské hale si zase mladí zkoušejí v jakémsi technologickém středisku, jak se inovativně pustit do podnikání. A tak bývalá huť není jen mrtvou připomínkou minulých časů, ale snaží se opět posunout hranice lidských možností o kousek dál.

Základní informace:
Město Völklingen se nachází v Sársku nedaleko hranic s Francií. Do města se nejsnadněji dostanete sjezdem z dálnice 620 (E29) spojující Saarbrücken se Saarlouis.
Místní hutě jsou unikátním památníkem průmyslové výroby na konci devatenáctého století a v začátcích století dvacátého. Poskytují komplexní obraz o výrobě surového železa v té době.

Lumír Pecold