Bylo nás pět a jeli jsme do Mongolska - Kapitola 12

Tak a je to, i nám už v Mongolsku vypršel čas. Ranním letadlem se vracíme do Frankfurtu a pak domů. V Guesthouse nám zajistili odvoz na letiště mikrobusem firmy UBUS, která na požádání vypravuje malé autobusy a zájemce o přepravu vyzvedne na domluveném místě. Tento způsob přepravy je o dost levnější než domluvit si taxi individuálně. Na ulánbátarském letišti vládne ospalý poklid, moc spojů se tady během dne evidentně nevystřídá. Odlétáme plni dojmů, veskrze pozitivních a budeme z návštěvy této pozoruhodné a krásné země ještě dlouho čerpat.

Život Mongolů našima očima

Život zdejších lidí se diametrálně liší podle toho, zda žijí v Ulánbátaru nebo mimo něj. Mimo Ulánbátar, který je opravdovým velkoměstem, jsou sídla malá - jen menší města nebo vesnice. Menší město se od vesnice liší tím, že v centru stojí pár patrových budov, například škola či hotel, a že bývá více uklizené než vesnice. Jinak ale platí, že pouze hlavní ulice se mohou pochlubit asfaltem, většina lidí se ke svým obydlím dostane jen přes bláto a kaluže.

Pro bydlení v domcích jsou vyhrazeny čtvercové, geometricky uspořádané parcely. Ty jsou vymezeny vysokými dřevěnými ploty, které bezpochyby slouží jako ochrana při sněhových nebo písečných bouřích. Na každé parcele obvykle stojí nízký domek a téměř vždy i jurta, v rohu pak kadibudka. Tekoucí voda v domech není, elektřina ano. Všude, kde jsme se pohybovali my, to jest v okolí zpevněných silnic, je k dosažení internet a platby kartou.

Ve stepi jsou hodně k vidění jurty, často dvě nebo i v malých skupinách. Pokud kolem nich parkují auta, motorky či malý náklaďák, pak patří rodinám, které se starají o stáda. Když tam auta nejsou a navíc jurty vypadají nepatřičně honosně, jsou to obydlí pro komerční účely, říká se jim ger. Tam jsou také k vidění latríny. U jurt vzdálených od silnice již ale žádné nejsou. Jakpak to pastevci s těmito potřebami dělají? Nejspíš podle hesla "naše step je nekonečná". Vždyť když se stepí potulují tisíce zvířat, pár lidských exkrementů už nehraje žádnou roli. Problém může být toaletní papír, přece jen se rozkládá docela dlouho. Ve městech s kanalizací mají bytové domy splachovací WC, použitý papír se ale hází do koše.

Mongolové jsou menšího vzrůstu. U mladých děvčat to není tak patrné, ale starší ženy (rozuměj nad padesát let) jsou fakt malinké. Však mongolští koně jsou také malí a jezdci to s nimi umí opravdu skvěle. Výška populace nejspíše souvisí s docela jednotvárnou stravou - jí se hlavně maso, což je vzhledem k počtu zvířat na člověka pochopitelné. Žádné steaky, nejčastěji je v pokrmech mleté maso. Všude se servíruje khushuur (chušúr), což jsou velké smažené placky plněné mletým hovězím masem. Buuz je mleté maso zabalené v jemném těstíčku, takové šátečky vařené v páře. Vhriin shirem znamená grilované hovězí kousky, často s rýží a sladce chutnající omáčkou. Běžným jídlem je také tsuiwan, což jsou smažené širší nudle s kousky hovězího masa a zeleninou. V ulánbátarských hotelích je nabídka jistě širší, ale i na venkově se dobře najíte, protože porce jsou opravdu velikánské, masem není třeba šetřit. Nejspíše toto je důvod, proč Mongolové tak milují sladkosti, které v dnešním moderním světě jsou konečně k dostání. Země je vysoko položená a má suché vnitrozemské podnebí s nízkými teplotami. Dá se tu vypěstovat maximálně obilí a brambory, zelenina jen sem tam ve sklenících, ovocné stromy tu nevyrostou. Dokonce ani v lesích jsme nenašli žádné lesní plody, jen houby. Jedinou mlékárnu, kterou jsme viděli, postavili Korejci. Zvířata prostě slouží k produkci masa, a basta.

Turistický bar

Domluvit se s Mongoly není snadné. Anglicky to zvládne spíš mladší generace, hlavně ti, co pracují ve službách, spolehnout se na to ale nedá. Doufali jsme, že aspoň se staršími lidmi nad padesát let se domluvíme rusky, ale kdepak - vlastně jsme potkali jenom dva lidi, kteří mluvili přibližně jako my, co jsme z ruštiny maturovali před padesáti lety. Asi to souvisí s úrovní vzdělání, která v malých sídlech nejspíše není nic moc. Mongolština používá k zápisu cyrilici, v podstatě azbuku, takže na rozdíl od jiných cizinců jsme alespoň dokázali přečíst všechny nadpisy a ukazatele, jenže jsme jim stejně nerozuměli. Poznali jsme jen slova převzatá z ruštiny a také "da", to jest "ano". Je to prostě zcela odlišný jazyk. Zní tvrdě, hodně jsou slyšet hlásky "k-t-g-ch-r", změkčení dodá jen "č-š".

Ulánbátar je pro cizince zajímavý. Město je obklopené zvlněnou stepí, ale již mnoho kilometrů před ním se nejdříve objevují jurty, později vesničky a pak jsou už zdálky vidět výškové budovy. Město je hustě zastavěné. Na jeho jižním okraji kdysi postavili teplárnu, teď už je obklopena věžáky a čoudí jim rovnou do oken. Centrem města vede hlavní silnice ve směru východ-západ, na ni z jihu navazuje příjezdová dálnice od letiště. Pokud do Ulánbátaru nedorazíte během brzkého dopoledne, připravte se na dlouhé kolony. Ani čtyřproudovky nedokáží umožnit aspoň trochu normální průjezd. Město je totálně ucpané, protože se vlastně nedá objet, jedině stepí, a tam nikdo nechce. Žije tu jeden a půl milionu lidí, rodiny mají auta, ale parkování téměř úplně chybí. Mezi věžáky jsou rozbité uličky o šíři tři metry, z toho polovinu zabírají parkující auta a do zbytku se snaží nacpat auta z obou směrů. Vždycky to ale nějak dopadne, i když s vydatným troubením. Ulice jsou plné lidí, běžně v chůzi telefonují nebo si čtou v mobilu, je to stejné jako v Evropě. Děvčata chodí pěkně oblečená a také tu frčí elektrokoloběžky.
Obchody otevírají nejdříve v devět ráno, tak to aspoň mají uvedeno na dveřích, jenže v tu dobu teprve přichází obsluha a dovnitř se dostanete nejdříve o čtvrthodinu později. Některé supermarkety mají otevřeno i v neděli. Existují i malé obchůdky, které fungují jako naše večerky a například v "Nice to CU" mají otevřeno nonstop. Snad.

Ulánbátar - centrum

Volný čas Mongolů můžeme jen odhadovat. Každopádně lidé hodně cestují, většinou asi za rodinou, ale ani památky nevynechávají. Ubytovávají se v jurtovištích či chatkách, ti movitější v hotelech. Rodiny si často vyjedou někam k řece, většinou na piknik, také stanují. Docela hodně se tady kouří, a to i na veřejnosti. Lidé se zabývají převážně chovem zvířat či prací ve službách a mnozí nacházejí zaměstnání v Ulánbátaru. To znamená, že si tam musí koupit nebo pronajmout byt. Být vlastníkem takového bytu k pronájmu je nejspíš dost terno, cizincům se přespání účtuje obvykle v dolarech a hotově.

V severní části Mongolska, zhruba od úrovně Ulánbátaru výš, je hodně vodních zdrojů, řek, potoků i jezer, ale není radno se z nich napít. Je nutné kupovat balenou vodu, která se prodává v pětilitrových PET lahvích, jedna stojí asi třicet korun a všude tam, kam jsme dojeli, byla k mání. Studny jsme neviděli žádné, přitom spodní voda je vysoko, stačilo by hrábnout do země a byla by k dispozici alespoň užitková voda. Ani barely pod okapem tu lidé nemají - okapy totiž u domů obvykle chybí.

Nakoupit to nejnutnější se dá všude, kde podél silnice stojí pár baráčků. I ty nejmenší obchůdky mají vždy pitnou vodu, balené nápoje včetně piva, aspoň nějaké pečivo, obrovský regál se sladkostmi a o něco menší regál s vodkou. I čaj se dá najít, s kávou je to slabší. Pokud se vůbec prodává, tak zrnková ve velkém balení, nebo káva typu Nescafé či různé instantní směsi. Mletou vakuovanou kávu jsme dokázali koupit jen v Ulánbátaru, a to ještě ve fakt velkém supermarketu. Také výběr ovoce a zeleniny je docela bídný, v jednom místě se najít dá, jinde mají třeba jen brambory a citrony. Ve městech je to samozřejmě lepší a také tam fungují trhy.

Benzinky jsou u hlavních tahů v každém obydleném hnízdě, klidně i tři za sebou. Prodává se benzín 92 oktanů za zhruba šestnáct až dvacet korun. Stalo se nám jen jednou, že benzín došel, hned následující pumpa ho ale měla.

Silnic, tak jak známe význam tohoto slova, je Mongolsku pomálu. Podle naší mapy v měřítku 1:1 600 000 se zdá, že silnice vedou do všech částí této rozlehlé země. Člověk se až diví, kde všude lidé žijí. Ty tečky na mapě jsou ale dost malá sídla, někdy městečka, jindy jen pár krámků a jurty podél cesty. A hlavně - opravdová, lidmi zbudovaná silnice je jedině ta s asfaltovým povrchem, na mapě vyznačená červeně. A červenou barvu má jen několik hlavních tahů, a to ještě ne v celé délce. Prudší stoupání či klesání jsou zásadně štěrková, jistě proto, že asfalt by v dlouhém zimním období musel mít zajištěnou údržbu, a to prostě není možné. A každé, opravdu každé odbočení z asfaltu znamená vjet do kolejí ve stepi, kde se trasy tvoří průběžně podle aktuálního stavu terénu. A vůbec není směrodatné, že tamtudy vede značená odbočka, prostě se jezdí tam, kudy to momentálně jde. 

Mongolští řidiči se svých silnic ani jízdy ve stepi nebojí. Jezdí rychle a svá auta nešetří. Nějaká ta rána do podvozku na terénní vlně je nerozhodí. Rádi předjíždějí bez ohledu na stav vozovky, ale jsou k sobě ohleduplní a žádnou vážnější bouračku, jaké jsou u nás na denním pořádku, jsme neviděli, jen ťukance. Také vždy pomohou kolegovi v nouzi. Obtížnou práci mají řidiči kamionů. Potřebují přepravit náklady do obrovských vzdáleností, a tak jezdí neúměrně přetíženi. Jsou však pomalí a dá se jim snadno vyhnout.

Mongolové své trasy znají, vědí, kde jsou brody a kdy jsou sjízdné, ale pro cizince může být takové odbočení do terénu docela problém. Každopádně platí, že ve stepi se nedá ujet více než sto kilometrů za den. Za sucha, prosím. Jak to na takové trase vypadá po dešti, si neumíme představit. A proto naše rada je: chceš-li Mongolsko poznat trochu víc a nebýt odkázaný jen na asfaltové silnice (které vždy vedou jen tam a zpět, nedá se po nich udělat okruh), vyčleň si na cestu dostatek času a pořiď si dobré auto do terénu. My jsme takové neměli, ale i tak jsme byli vděční za možnost nakouknout do široširé stepi s naším autíčkem určeným do města. Tak třeba příště znovu a lépe vybaveni vyrazíme do Gobi. 

Na shledanou - BAJARTAJ!

Magda Pecoldová