Bylo nás pět a jeli jsme do Mongolska - Kapitola 10

Druhou noc v hotýlku Irish Pub jsme zrušili a paní na recepci nám s omluvou vrátila peníze. Ani jsme s tím nepočítali, ale Mongolové jsou opravdu milí a chovají se vstřícně, nejsou zvyklí obírat turisty.

27. srpna, den číslo devatenáct

Brzy ráno je provoz do centra snesitelný, máme v plánu dojet k řece, vyčistit tam auto a konečně si něco uvařit. Snadno se to řekne, hůře provede - řeku vidíme, jsou u ní i auta, ale dlouho kličkujeme po neskutečně rozbité ulici mezi paneláky, než se nám to povede. Lumír tvrdí. že tady před 45 lety chodil kolem řeky, fotil jezdce na koních a město bylo tak sotva na dohled. Řeka Tuul je široká, vodnatá a teče bystře. Bylo by u ní příjemně, kdyby všude nebyl nepořádek. I v řece.

Parkujeme kousek od auta, co vypadá jako navždy odstavené, zadním kolem stojí na ráfkách. Pak si všimneme nějakého pohybu a za pár vteřin z vozu vylézá chlapík. V ruce má plastovou láhev, jde si k řece nabrat vodu a pak se k našemu úžasu z té láhve napije. Překvapení ale nekončí. Za chlápkem se vynoří mladá žena. V ruce drží kelímek a jde si k řece vyčistit zuby. Jak jinak než říční vodou. Třetí člen posádky zatím nerušeně spí. Vlastně netušíme, jak všichni tři mohli v tom autě nocovat. Po očistě pak první chlápek nastartuje - jo, to auto startuje! Máváme na něj a ukazujeme na prázdnou pneumatiku. Jeho to ovšem nerozhodí, sáhne do kufru, vytáhne malý kompresor a za dvě minuty všichni odjíždějí. Po půlhodině jsou zpátky i s nákupem. 

Vstup do areálu Zimního paláce

My zatím snídáme a hlavně uklízíme a drhneme auto, dává nám to zabrat. Zároveň se ale těšíme na město a na jeho památky. Ta první, Zimní palác chána Bogd (Winter Palace of the Bogd Khan) se nachází přímo proti nám na severním břehu řeky. Nejedná se vlastně jen o Zimní palác, je to malý chrámový komplex v hustě zastavěném městě, oáza klidu a zeleně, zázrak. A překrásné expozice, výzdoba hodna panovníka, až se z toho přepychu točí hlava. Snad nejimpozantnější jsou dvě panovnická křesla a ložnice, ale také kočár, nosítka, nábytek a roucha či přepychová jurta. To vše lze vidět na kousíčku země obehnaném zdmi, za nimiž bublá velkoměsto. Lumír přesně tady byl v roce 1981, tehdy stál Zimní palác ve stepi mezi jurtami a jezdilo se tu hlavně na koni. Aut tu bylo jen velmi málo a tak na dnešní zácpy v ulicích jen zírá. 

Sochy - hlídači chrámu

Zimní palác

A znovu hledáme hotel. Jeden velký je na dohled od palácové zahrady, je luxusní a plně obsazený. Další rovněž. Uspěli jsme až v tom třetím. Jenže jsme podcenili zálibu Mongolů ve schodech. Jen ke vchodu je jich z chodníku aspoň patnáct a následuje dalších sedmdesát k našemu pokoji ve čtvrtém patře. A my máme dvacetikilové kufry plus foťáky, stativ a tak dále. Tentokrát ale díra ve stěně nehrozí a bydlíme téměř v centru, konečně si můžeme zajít na večeři. Jen ty schody.... Restaurace The Bull je výtečná.

Výhled z okna hotelu na odpadky

28. srpna, den číslo dvacet

Ráno se opět stěhujeme, tentokrát už naposledy. Přes Booking.com máme zamluvené tři noci v Guesthouse, což je typické ubytování pro batůžkáře: nabízí lůžka po deseti dolarech za noc ve sdíleném pokoji, je ale možné mít i svůj pokoj. Ten náš je asi nejluxusnější, jelikož máme k dispozici také stůl a skříňku. Ostatní se musí spokojit jen se svou postelí, sednout si na pokec však lze v malé společenské místnosti, kde se tím pádem dá snadno najít parťák na společný výlet mimo Ulánbátar. Je tu i kuchyňka s filtrovanou vodou a za poplatek pračka a trezory. Wifi připojení je zdarma a kvalitní. Ubytování je čisté a bezpečné, hlavní vstup je na kód a služba každého návštěvníka vpustí dovnitř osobně. Kromě paní uklízečky mluví personál anglicky, některá děvčata i korejsky. Pokoj nás stojí čtyřicet dolarů za noc a platí se hotově. Nejlepší na Guesthouse ale je, že se nachází v samém centru u muzea Zanabazar, všude lze pohodlně dojít pěšky. Podél hlavní ulice se dokonce dá parkovat.

Užíváme si pohodlí, válíme se a odpočíváme, pročítáme české zprávy a večer jdeme vrátit naše autíčko. Chvilku nám trvá, než se nám podaří identifikovat člověka, který nám před třemi týdny auto předával, nějak nás tehdy nenapadlo si ho vyfotit. Ale našli jsme se a předání proběhlo zdá se zdárně. Pán ocenil novou baterii a kvitoval, že auto je opravdu čisté. Byl to v pořadí teprve druhý člověk, se kterým jsme se v Mongolsku byli schopni domluvit rusky. A pak hurá na večeři, tentokrát do korejské restaurace na hovězí žebírka s rýží, k tomu čtyři různé saláty. Mňam!

Magda Pecoldová