Bylo nás pět a jeli jsme do Mongolska - Kapitola 9

Ráno je pošmourné. Měli jsme v úmyslu popojet ještě asi sto padesát kilometrů k jezeru Terkhiin Tsagaan Nuur ve stejnojmenném národním parku, nad nímž se vypíná téměř třítisícová sopka Khorgo Uul. To měl být nejzápadnější bod naší cesty, za jezerem už totiž končí asfaltová silnice. Do odletu domů nám zbývá ještě celý týden, jenže v Ulánbátaru musíme být už za tři dny, abychom včas vrátili čisté a umyté auto. A ujet těch šest set kilometrů zpět po silnicích nevalné kvality je i tak docela výzva. Nic naplat, jezero se sopkou vzdáváme a obracíme se zpět na východ.

25. srpna, den číslo sedmnáct

Snad bychom cestou mohli stihnout alespoň návštěvu známého vodopádu s jezírkem, jmenuje se Ulaan Tsugalan a na fotkách vypadá moc hezky. Jenže to k němu je minimálně stokilometrová zajíždka stepí, a na to si potřebujeme půjčit auto do terénu. Všechny pokusy jsou však marné. V městečku Chudshirt (Khujirt) jsou sice léčebny a něco jako ROH hotely pro ozbrojené složky, ale nikdo, s kým by se dalo domluvit jinak než mongolsky. Není tu ani hotel, jen ubytování v soukromí. Jenže v domcích nemají tekoucí vodu, natož sprchu, a tu dnes potřebuje Lumír.

Klášter Shankh

Stavujeme se pouze u kláštera Shankh nedaleko Charchorinu. Klášter je součástí malé vesničky a je dost zanedbaný. Tři klášterní budovy s prolamovanými střechami, podle keramických tašek a stále patrných malovaných ornamentů to jsou svatyně, nyní zavřené. Zvenku řada modlicích mlýnků. Většinou jsou původní, jen místo těch chybějících tam nějaký dobrodinec umístil prázdné plechovky kdoví od čeho. Nad klášterem ční k nebi bílé stúpy, a to je vše. Část klášterních pozemků již zabraly světské potřeby, stojí tam budova, co vypadá jako škola, vedle ní malé hřiště.

Klášter Shankh

Už za tmy se vracíme do Charchorinu. Paní domácí v soukromém hotýlku umí slušně rusky, neb před čtyřiceti lety se ruštinu učila na střední škole. A tak toho využíváme a ptáme se na půjčení terénního auta na jeden den pro výlet k vodopádu. Paní se po půlhodině telefonování podaří auto sehnat, a dokonce za výbornou cenu šest set tugriků za kilometr, což při vzdálenosti zhruba tři sta kilometrů tam a zpět činí něco přes dvanáct set korun. Jenže většinu té vzdálenosti je nutné ujet ve stepi a na to bychom potřebovali dva celé dny. My se však můžeme zdržet už jen jeden den. Smiřujeme se tedy s faktem, že Mongol holt neujede ve stepi více než sto kilometrů za den. Útěchou nám může být, že teď na konci srpna vodopád dost možná nemá dost vody, aby vypadal tak hezky, jak si to představujeme. 

26. srpna, den číslo osmnáct

Je příjemný slunečný den, trošku pofukuje. Jedeme směr Ulánbátar, z Charchorinu to dělá nějakých tři sta šedesát kilometrů. Pohybujeme se přískokem, sem tam zastávka na focení, sem tam na odpočinek. Lumír se pořád moc necítí.

Krajina podél této silnice je mnohem vyprahlejší než severní trasa směr Chovsgol. Žádné stromy, žádná zvířata, snad jen pár polodivokých velbloudů, žádná voda. Až u městečka Lün překračujeme řeku Tuul. Tady také poprvé vidíme sjezd z asfaltu do stepi, který je hrdě označen ukazatelem jako silnice A27. Silnice to však není ani náhodou, opět jen vyjeté koleje ve stepi, po kterých je to do osady Dashinchilen celých devadesát devět kilometrů, tudíž jistě celý den jízdy. Nu, tohle je prostě mongolská realita cestování.

Centrální Mongolsko

Už notný kus cesty před Ulánbátarem nahrazuje divočinu, zelenou step a nekonečné prostory cosi jako průmyslová zóna, ovšem dost chaoticky budovaná. Staví se všude, kde je místo. Město samé je odpoledne tradičně ucpané, brutálně rychle se stmívá a do centra je to ještě daleko. Kde budeme nocovat? Zaujme nás nápis Irish Pub and Hotel. Platíme dvě noci a chceme jít na večeři. Jenže ouha, k pokoji jsme nedostali klíč! Ani my, ani nikdo jiný, klíče se tady jednoduše nevedou. Neodvažujeme se opustit naše kufry, a tak opět večeříme sušenky a čokoládu, poslední tři dny naše stereotypní jídlo. Hotel je dost ubohý, v boční stěně je malou prasklinou vidět ven, a tak mi Lumír sarkasticky radí, ať se před ní raději nesvlékám. Ale postele jsou čisté, voda teče a přesně to potřebujeme. Že dům vypadá jako z papundeklu už nám ani nevadí.

Magda Pecoldová