Bylo nás pět a jeli jsme do Mongolska - Kapitola 8

Jako obvykle vstávám první, něco před sedmou. Je zataženo. Po sedmé spadlo pár kapek, z kopců se valí mlha. V devět mrholí, a než se konečně sbalíme, už regulérně lije. Tentokrát žádná krátká bouřka, vypadá to na deštivý den.

22. srpna, den číslo čtrnáct. 

Jedeme odvézt mládež do Ulánbátaru. Chtějí tu strávit pár dní zbývajících do jejich odletu. My s Lumírem máme k dispozici ještě celý týden navíc. Chceme znovu vyrazit na západ, ale jižnější silnicí směrem na Charchorin (také Karakorum). Nejprve se však musíme vymotat z města, trvá to tři čtvrtě hodiny. 

Krajina je kopcovitá a liduprázdná, ani zvířata moc nevidíme. Asi proto, že tekoucí řeky jsou daleko, daleko ve stepi. Míjíme pár osad, či spíše shluků domečků a jurt, nic vábného. Tábořit v pustině samotní také nechceme, byli bychom příliš nápadní. A tak těch asi dvě stě padesát kilometrů k prvnímu většímu jezeru jedeme až do sedmi večer. Ale běda, ukáže se, že jezero vyznačené na mapě jen lehounkou modří funguje v létě pouze jako mokřad. Zároveň se ale poblíž, za městečkem Rashaant, nachází národní park Xugnu Tarna. Jsou to překvapivě velké písečné duny zvané také Mini Gobi. Tábořit se tu dá, stejně si ale pronajímáme jurtu. Dobré rozhodnutí, protože po setmění se strhnul silný liják. 

Mini Gobi

23. srpna, den číslo patnáct

Ráno je opět krásné. V sedm už sluníčko svítí, kaluže se lesknou, velbloudi podupávají a duny hází výrazné stíny. V prohlubních mezi nimi roste tráva a leckde i stromky. Moc hezké výhledy do okolí. Vzadu na severu se zvedá hřeben hor.

Mini Gobi

Pokračujeme silnicí na západ. Charchorin je od písečných dun vzdálen asi osmdesát kilometrů. Toto je místo, kde Čingischán kolem roku 1200 založil hlavní město Mongolska. Město stále stojí, ale to hlavní pro návštěvníky se rozkládá kousek před ním - je to významný klášterní komplex Erdene Zuu. 

Erdene Zuu - klášter

Už zdálky jsou vidět vysoké bílé zdi, které ho obklopují a chrání řadu chrámů. Ty nejstarší z 16. století stojí samostatně za další zdí uvnitř klášterního okrsku. Vybírá se tam vstupné, v přepočtu asi sedmdesát korun a návštěva určitě stojí zato - k vidění je zlatá stúpa, velké sochy Buddhy v každém ze tří největších chrámů, překrásné výjevy na kobercích a vůbec bohatá výzdoba.

Erdene Zuu - klášter

Asi kilometr za bílými zdmi kláštera se nachází kamenná socha želvy. Želva je pro Mongoly významným symbolem, vyjadřuje odolnost a věčnost. 

Z Charchorinu jedeme dál a dál na západ do města Cecerleg (Tsetserleg). Až k Erdene Zuu vedla docela slušná silnice, teď se ale znatelně zhoršila, kličkujeme mezi nečekanými dírami. Navíc se mi nějak bouří střeva, a tak končíme v malém hotýlku na konci města. Podle starších průvodců to bývala irská hospoda, nyní však zašlá sláva, prázdný bar a dnes tu funguje pouze ubytování pro pocestné. Pokojík je však slušný, voda ve sprše vařící a hlavně je tu normální záchod, který dnes večer opravdu potřebuji. 

Cecerleg

24. srpna, den číslo šestnáct

Spala jsem dvanáct hodin a pořád se mi nechtělo vstávat. Cítím se téměř normálně, zato Lumír zvadl. Únava z cestování se projevila naplno. Rozhodujeme se tedy jen navštívit místní klášter a pak dojet nějakých dvacet pět kilometrů ke skalní formaci Taikhar Chuluu, tam dáme odpočinek. 

Klášter není nic moc, vlastně jen muzeum. Tři klášterní budovy slouží jako sbírky historických předmětů, chrám už tu není, nebo byla jeho funkce změněna. Zajímavá je jurta vybavená bohatě zdobeným nábytkem a oblečením zámožných lidí, také nástroje a třeba stolní hry. Jinak už jen budovatelské obrazy a fotografie pohlavárů z revolučních a sovětských dob. Vzhledem k tomu, jak málo muzeum nabízí, se nám vstupné 25 000 tugriků na osobu (asi 175 Kč) zdá poprvé předražené. 

Muzeum v Cecerlegu

Těch dvacet pět kilometrů ke skále Taikhar Chuluu se zdá být jako nic, ale hned za Cecerlegem silnice prudce stoupá do průsmyku, pak dlouho klesá a celých deset kilometrů je bez asfaltu, pouze vysypaná štěrkem, samá díra, skok či erozní prohlubeň. Přetížené náklaďáky jedou krokem, my také, ale Mongolové po těch dírách prostě skáčou. Teprve v nížině zase začíná asfalt a ke skále značené v mapě červenou hvězdičkou už to není daleko. Z dálky vidíme řadu jurtovišť, neklamné to znamení, že se jedná o turisticky navštěvované místo. Jenže: za jurtami se krčí celkem nízký kamenný hranol, má sotva patnáct metrů do výšky, ani jeho tvar není nijak zajímavý. To že má být ta atraktivní skála? Stojí uprostřed rezortu s hotelem, jurtami a chatkami, vše obehnané plotem. Kolem skály samotné další plůtek a boudy se suvenýry - hrůza, vždyť je to jenom past na turisty!

Mizíme a jedeme k nedaleké řece. Řeka je hezká a přístupná, fajn místo na nocleh. Já se kochám, zatímco Lumírovi totálně došla energie, jen spí a spí. 

Taikhar Chuluu - v pravém spodním rohu

Magda Pecoldová