Dnes se jedeme podívat do Národního parku Gorkhi-Terelj, který se nachází asi šedesát kilometrů severovýchodně od hlavního města. Je to pohledově velmi atraktivní oblast s rozpukanými skalami v lesích, mnohé tvoří zajímavé útvary. Jeden z nejznámějších je obrovská samostatná hrouda, které se říká Želva.
20. srpna, den číslo dvanáct
Je to tady krásný kraj, jenže je příliš blízko Ulánbátaru, takže
hojně navštěvovaný. Nachází se tu spousta resortů s luxusními jurtami,
chatkami i hotely, jeden vedle druhého a další se staví. Návštěvníkům
se nabízejí projížďky na koních i velbloudech, vystavují se tu ochočení
draví ptáci. Prostě brutální turismus se vším všudy.



Projíždíme park silnicí vedoucí na sever k docela velké řece. Park končí
ještě před ní, proto tady hledáme tábořiště. Před řekou je vesnička,
a tak chvíli pozorujeme život kolem. Na druhé straně řeky je evidentně
kemp, zrovna tam přistávají rafty a přes řeku se brodí skupina jezdců na
koních.


Voda sahá koním až po břicho, takže se nestačíme divit, když
hned za koňmi přejíždí řeku malý náklaďák. Na táboření je to tu ale
dost špinavé, vracíme se. O pár kilometrů nazpátek nacházíme hezkou
louku, na kterou se dá bezpečně dojet, teče tu bystrý a čistý potůček.
Na protější stráni se tyčí dvě osamělé skály. Dáme chladit lahvinku
vodky do potoka a uděláme si krátký výlet, tři z nás na tu nižší skálu,
Lukáš na obě. Lumír s radostí zůstává hlídat tábor.

Smráká se, když na louku vlítnou tři auta a lidé z nich vytahují stan
a kolo. Kolo? To je pro Mongolsko dost nevhodný dopravní prostředek. Pak se pár
lidí rozeběhne a za chvíli nesou klestí na oheň. Začínáme být zvědaví,
lidí v autech je trochu moc do jednoho malého stanu. Nakonec se ukáže, že
celá parta jsou filmaři natáčející reklamu. Filmaři ještě neskončili s
prací, když dorazí další auto, tentokrát bytelné terénní. Jsou to táborníci,
už potmě staví stany a mluví polsky.
21. srpna, den číslo třináct
Už brzy ráno slyšíme hlasy. Že by se Poláci tak brzy balili k odjezdu?
Na to jim to ale trvá příliš dlouho a navíc zaslechneme mongolštinu. Vylézáme
ze stanů. Naše skladovací bedna je otevřená, některé potraviny vysypané
na trávě, ale nic nechybí. O dvacet metrů opodál přibyl další stan,
kolem něj pět mongolských mládenců. Ti v naší bedně nejspíš pátrali
po chlastu, z naší vodky ale naštěstí už nic nezbylo. V klidu vaříme snídani.
Vařiče hučí a polští sousedi na nás zvědavě pokukují. Oni sami však
nevaří - bleskově sbalí stany a zmizí. Aha, jsou to nejspíš manažeři na
krátkém výletě do mongolské exotiky.

Náš dnešní první cíl je památník Čingischána východně od parku
Terelj. Na malé vyvýšenině se k oblakům tyčí obrovská plechová socha vládce
Mongolska na koni. Prý je to největší jezdecká socha na světě. Jenže to
vypadá, že se k ní vůbec nedostaneme. Pár kilometrů před památníkem je
na odbočce k němu silnice zavřená, před námi kolona aut, všude policejní
auta, světla a uniformy. Co se to tu děje? Lumír se svými mnohaletými zkušenostmi
z cest po Rusku odhaduje, že se nejspíš čeká na nějakou významnou
delegaci - takhle to tam při podobných příležitostech vypadalo vždycky. A
hle, záhy se ukázalo, že měl pravdu. Na návštěvu dorazila slovinská
prezidentka. K Čingischánovi ji dopravila kolona velkých černých aut, za
nimi motorky, kolem silnice stojí ve stometrových rozestupech policisté a vojáci.
Návštěva prezidentky byla naštěstí krátká, brzy vyšla z památníku
pod sochou s velkou bílou krabicí a pak ji hned odvezli na sousední letiště,
kde už čekaly tři armádní vrtulníky, načež všichni papaláši odletěli,
aby shlédli park Terelj z výšky. Ještě jsme počkali, až odkráčí i
poslední "tajný" v dlouhém černém kabátě, načež Lumír poslal
do vzduchu svůj dron. Hned se však objevil hlídač a kynul Lumírovi, ať ho
následuje. Lumír uposlechnul, ale když se hlídač náhle ztratil v davu,
nelenili jsme, zamířili k parkovišti a v mžiku zmizeli.

Od Čingischána už to není daleko ke klášteru Manjushri (také Manzshir
Khild), asi čtyřicet kilometrů jižně od Ulánbátaru. Klášter stojí v závěru
zeleného údolí těsně pod skalnatým hřebenem. Vede k němu zbrusu nová
silnice, která dokonce má i osvětlení. Parkoviště na konci silnice má
dostatek parkovacích míst, ke klášteru vzdálenému asi šest set metrů se
už dá dostat jen pěšky. Krásná procházka zelení, na loukách zurčí
nespočet potůčků. Je to super výletní cíl, kupodivu klidný, lidé se
procházejí, posedávají ve stínu, lenoší. Dole u řeky se táboří. Úžasné
místo a ani trochu přelidněné.

Klášter byl založen roku 1733. Žilo tu na tři sta mnichů, ale během svátků
se jich sešlo třeba i tisíc. Všechny ty strávníky se dařilo nakrmit díky
obrovské bronzové nádobě z roku 1726, vařila se v ní celá kráva i nějaká
ta ovce. Za kulturní revoluce v roce 1937 byl klášter bohužel rozbořen a
vypálen, z chrámu zbylo jen kamenné torzo. Hlavní budova však byla částečně
zrestaurována. Je celá ze dřeva, uvnitř výstava dobového nábytku, obrazů
a hlavně černobílých fotografií z dob, kdy se tu žilo. Vstupné se neplatí,
ale je možno poskytnout peněžní dar. Zákaz fotografování poslušně
respektujeme. Nad klášterem vidíme ve skalách malé přístřešky - svatyně
pro obětiny. Pod skalami se dá projít do hustého smrkového lesa s obrovskými
žulovými balvany, mezi nimiž se valí voda. Přeskakovat potoky po balvanech
je docela dobrodružné, prodírat se mezi spadlými stromy už méně. A tak to
raději otáčíme zpět do údolí. Ještě se ale zastavujeme v malém přírodním
muzeu. Vystavuje exponáty z okolní přírody, pár vycpaných zvířat a ptáků,
výtvarné výrobky a samorosty - fakt hezké. Vstupné činí 4 000 tugriků na
osobu, to jest 28 Kč.

Během mé procházky s Maruškou čekal Lumír na dobré slunko pro focení.
Správný překlad znamená, že spal. Lukáš s Tomášem si vybrali kopec na
odpolední výlet. Nazývá se Tsetseegun Uul. Kluci si to přeložili jako
"Cecek" a prohlásili, že na takový vrchol se prostě musí vydat.
Horu je z údolí dobře vidět, není daleko, ale převýšení bude minimálně
pět set metrů přes hory a doly. Navíc terén opravdu není snadný. Kluci
vyrazili ve tři odpoledne a v sedm ještě nejsou zpátky. Nečekáme na ně a
ještě před setměním jedeme hledat tábořiště. Stany stavíme pár
kilometrů před parkem, na louce u bystrého potoka. Je tu více stanů, ale místa
všude dost. A kluci přicházejí, celí zablácení, s promočenými botami,
ale spokojení protože vrchol Tsetsee dobyli.
Magda Pecoldová |