Bylo nás pět a jeli jsme do Mongolska - Kapitola 7

Dnes se jedeme podívat do Národního parku Gorkhi-Terelj, který se nachází asi šedesát kilometrů severovýchodně od hlavního města. Je to pohledově velmi atraktivní oblast s rozpukanými skalami v lesích, mnohé tvoří zajímavé útvary. Jeden z nejznámějších je obrovská samostatná hrouda, které se říká Želva.

20. srpna, den číslo dvanáct

Je to tady krásný kraj, jenže je příliš blízko Ulánbátaru, takže hojně navštěvovaný. Nachází se tu spousta resortů s luxusními jurtami, chatkami i hotely, jeden vedle druhého a další se staví. Návštěvníkům se nabízejí projížďky na koních i velbloudech, vystavují se tu ochočení draví ptáci. Prostě brutální turismus se vším všudy.

Projíždíme park silnicí vedoucí na sever k docela velké řece. Park končí ještě před ní, proto tady hledáme tábořiště. Před řekou je vesnička, a tak chvíli pozorujeme život kolem. Na druhé straně řeky je evidentně kemp, zrovna tam přistávají rafty a přes řeku se brodí skupina jezdců na koních. 

Voda sahá koním až po břicho, takže se nestačíme divit, když hned za koňmi přejíždí řeku malý náklaďák. Na táboření je to tu ale dost špinavé, vracíme se. O pár kilometrů nazpátek nacházíme hezkou louku, na kterou se dá bezpečně dojet, teče tu bystrý a čistý potůček. Na protější stráni se tyčí dvě osamělé skály. Dáme chladit lahvinku vodky do potoka a uděláme si krátký výlet, tři z nás na tu nižší skálu, Lukáš na obě. Lumír s radostí zůstává hlídat tábor.

Smráká se, když na louku vlítnou tři auta a lidé z nich vytahují stan a kolo. Kolo? To je pro Mongolsko dost nevhodný dopravní prostředek. Pak se pár lidí rozeběhne a za chvíli nesou klestí na oheň. Začínáme být zvědaví, lidí v autech je trochu moc do jednoho malého stanu. Nakonec se ukáže, že celá parta jsou filmaři natáčející reklamu. Filmaři ještě neskončili s prací, když dorazí další auto, tentokrát bytelné terénní. Jsou to táborníci, už potmě staví stany a mluví polsky.

21. srpna, den číslo třináct

Už brzy ráno slyšíme hlasy. Že by se Poláci tak brzy balili k odjezdu? Na to jim to ale trvá příliš dlouho a navíc zaslechneme mongolštinu. Vylézáme ze stanů. Naše skladovací bedna je otevřená, některé potraviny vysypané na trávě, ale nic nechybí. O dvacet metrů opodál přibyl další stan, kolem něj pět mongolských mládenců. Ti v naší bedně nejspíš pátrali po chlastu, z naší vodky ale naštěstí už nic nezbylo. V klidu vaříme snídani. Vařiče hučí a polští sousedi na nás zvědavě pokukují. Oni sami však nevaří - bleskově sbalí stany a zmizí. Aha, jsou to nejspíš manažeři na krátkém výletě do mongolské exotiky.

Náš dnešní první cíl je památník Čingischána východně od parku Terelj. Na malé vyvýšenině se k oblakům tyčí obrovská plechová socha vládce Mongolska na koni. Prý je to největší jezdecká socha na světě. Jenže to vypadá, že se k ní vůbec nedostaneme. Pár kilometrů před památníkem je na odbočce k němu silnice zavřená, před námi kolona aut, všude policejní auta, světla a uniformy. Co se to tu děje? Lumír se svými mnohaletými zkušenostmi z cest po Rusku odhaduje, že se nejspíš čeká na nějakou významnou delegaci - takhle to tam při podobných příležitostech vypadalo vždycky. A hle, záhy se ukázalo, že měl pravdu. Na návštěvu dorazila slovinská prezidentka. K Čingischánovi ji dopravila kolona velkých černých aut, za nimi motorky, kolem silnice stojí ve stometrových rozestupech policisté a vojáci.

Návštěva prezidentky byla naštěstí krátká, brzy vyšla z památníku pod sochou s velkou bílou krabicí a pak ji hned odvezli na sousední letiště, kde už čekaly tři armádní vrtulníky, načež všichni papaláši odletěli, aby shlédli park Terelj z výšky. Ještě jsme počkali, až odkráčí i poslední "tajný" v dlouhém černém kabátě, načež Lumír poslal do vzduchu svůj dron. Hned se však objevil hlídač a kynul Lumírovi, ať ho následuje. Lumír uposlechnul, ale když se hlídač náhle ztratil v davu, nelenili jsme, zamířili k parkovišti a v mžiku zmizeli.

Od Čingischána už to není daleko ke klášteru Manjushri (také Manzshir Khild), asi čtyřicet kilometrů jižně od Ulánbátaru. Klášter stojí v závěru zeleného údolí těsně pod skalnatým hřebenem. Vede k němu zbrusu nová silnice, která dokonce má i osvětlení. Parkoviště na konci silnice má dostatek parkovacích míst, ke klášteru vzdálenému asi šest set metrů se už dá dostat jen pěšky. Krásná procházka zelení, na loukách zurčí nespočet potůčků. Je to super výletní cíl, kupodivu klidný, lidé se procházejí, posedávají ve stínu, lenoší. Dole u řeky se táboří. Úžasné místo a ani trochu přelidněné.

Klášter byl založen roku 1733. Žilo tu na tři sta mnichů, ale během svátků se jich sešlo třeba i tisíc. Všechny ty strávníky se dařilo nakrmit díky obrovské bronzové nádobě z roku 1726, vařila se v ní celá kráva i nějaká ta ovce. Za kulturní revoluce v roce 1937 byl klášter bohužel rozbořen a vypálen, z chrámu zbylo jen kamenné torzo. Hlavní budova však byla částečně zrestaurována. Je celá ze dřeva, uvnitř výstava dobového nábytku, obrazů a hlavně černobílých fotografií z dob, kdy se tu žilo. Vstupné se neplatí, ale je možno poskytnout peněžní dar. Zákaz fotografování poslušně respektujeme. Nad klášterem vidíme ve skalách malé přístřešky - svatyně pro obětiny. Pod skalami se dá projít do hustého smrkového lesa s obrovskými žulovými balvany, mezi nimiž se valí voda. Přeskakovat potoky po balvanech je docela dobrodružné, prodírat se mezi spadlými stromy už méně. A tak to raději otáčíme zpět do údolí. Ještě se ale zastavujeme v malém přírodním muzeu. Vystavuje exponáty z okolní přírody, pár vycpaných zvířat a ptáků, výtvarné výrobky a samorosty - fakt hezké. Vstupné činí 4 000 tugriků na osobu, to jest 28 Kč.

Během mé procházky s Maruškou čekal Lumír na dobré slunko pro focení. Správný překlad znamená, že spal. Lukáš s Tomášem si vybrali kopec na odpolední výlet. Nazývá se Tsetseegun Uul. Kluci si to přeložili jako "Cecek" a prohlásili, že na takový vrchol se prostě musí vydat. Horu je z údolí dobře vidět, není daleko, ale převýšení bude minimálně pět set metrů přes hory a doly. Navíc terén opravdu není snadný. Kluci vyrazili ve tři odpoledne a v sedm ještě nejsou zpátky. Nečekáme na ně a ještě před setměním jedeme hledat tábořiště. Stany stavíme pár kilometrů před parkem, na louce u bystrého potoka. Je tu více stanů, ale místa všude dost. A kluci přicházejí, celí zablácení, s promočenými botami, ale spokojení protože vrchol Tsetsee dobyli.

Magda Pecoldová