Bylo nás pět a jeli jsme do Mongolska - Kapitola 5

16. srpna, den číslo osm. Kluci vstávají už v sedm, jdou na jednodenní trek. Lumír je zavezl k letišti, kde končí asfaltová silnice, oni se ovšem potřebují dostat o kus dál. Doufají, že je někdo vezme stopem. Jsme v zemi s řídkým osídlením, kde si ale lidé vždy navzájem pomůžou. Takže kluky svezlo přes průsmyk hned první auto a druhé je vzalo k výchozímu bodu túry. Tu si naplánovali předem podle mapy, absolvovali výstup a pak se dvěma stopy dostali bez problémů zase zpátky.

My s Maruškou a Lumírem jsme se prošli pár kilometrů podél jezera až tam, kde končí asfaltka. Z jezera tam vystupuje bílá oblázková kosa, u ní je nádherný, prostorný kemp, na mongolské poměry nejspíš hodně luxusní. Je odsud vidět do dalšího zálivu s kempy, nad nimiž se už zvedají hory, kam se vydali Tomáš s Lukášem. Jsou to až třítisícovky, a tedy nahoře bez lesů, skalnaté. Naši kluci stoupali lesem až do výšky kolem 2 100 m n.m., tam les končí. Na vrcholky hor se nehnali, byl to jednodenní výlet, i tak se vrátili až večer. Koupačka v jezeře byla skvělou odměnou.

Jezero Chovsgol

 17. srpna, den číslo devět

Je průzračné ráno, téměř žádný vítr a sluníčko pálí. Naložili jsme auto a před odjezdem se nechali nalákat na projížďku po jezeře k vyhlídkové skále. Je to populární cíl a dnes za krásného počasí je na skále dost plno. Pravidlo tedy zní: po přistání máš dvacet minut, vylez na skálu, kup si korálky nebo jiné cetky, udělej si selfie, najdi svoji loď a zmiz. Vlastně to tady funguje úplně stejně jako ve všech turistických cílech kdekoli na světě. Aspoň že ze skály je přece jen lepší rozhled po okolí než dole z břehu. A překvapením je, že za nákup suvenýru tady lze platit kartou, prodavačky jen musí chvíli lovit mobilní signál se vztaženýma rukama.

Odjíždíme od jezera, jen ještě krátká zastávka v místě, kde z něj vytéká řeka. Jsou tu natažené zip-lines a Lukáš s Maruškou se rozhodli svézt. Projížďka tam a zpět nad azurově modrou řekou, která vypadá jako Yukon u Whitehorse, je určitě hezký zážitek a ani ne drahý, stojí sto padesát korun. Náš nákup potravin v Moronu oproti tomu stojí osm set korun, už bylo potřeba doplnit zásoby.

Západně od Moronu, asi půl až tři čtvrtě hodiny jízdy stepí se po přibližně dvaceti kilometrech dá dojet k památce ze Světového dědictví UNESCO zvané Jelení kameny. Tedy pokud se trefíte. Krajina je členitá, vyjetých kolejí spousta, žádný ukazatel a nikde nikdo, jen v dáli pod horami na obzoru cválá osamělý jezdec. Je to jako záběr z westernu. Naštěstí máme souřadnice těch kamenů a GPS signál nás k nim dovede.

Podobných nalezišť je v Mongolsku více, jen čtyři jsou ale zapsána na seznamu World Heritage a to u Moronu je největší v celé střední Asii. Zdejší kamenné stély pocházejí z období pozdní doby bronzové (1200 až 600 př.n.l.). Je jich celkem čtrnáct a stojí ve dvou řadách ve směru sever-jih. Pozemek je oplocený, ale brána otevřená, u ní vývěska se informacemi. Vcházíme do areálu. Odpolední slunce už vrhá stíny, fouká mírný vánek a ty dávné výjevy vytesané do granitu nám připomínají pomíjivost života. Některé obrazce už nejsou moc rozeznatelné, ale na několika stélách zřetelně poznáme skákající jeleny.

Hlavy mají prodloužené do ptačího zobáku, parohy jako velké vlny nebo křídla, nohy pokrčené, výrazné kulaté oko. Velký kotouč na horní straně stély je slunce, ten menší pak měsíc. Na všech stranách stély jsou vyobrazeny předměty jako třeba náhrdelník, zrcadlo, opasek, luk a šíp, palice, štít, také dýka. Nejjižnější stéla se vymyká, protože v její horní části je zobrazena hlava muže, což je pro dobu Jeleních kamenů netypické. Stély jsou vysoké jeden až dva metry a každá má svůj vlastní popisek, bohužel pouze v mongolštině. V okolí jsou vidět nízké kamenné kupy zvané khereksur. Mají průměr tři až deset metrů, výšku dva až čtyři metry a datují se do doby 4000 až 3500 let př.n.l. Sloužily k liturgickým obřadům, nejsou to mohyly.

Řeka Delgermoron

Táboříme u řeky Delgermoron vzdálené jen asi kilometr od Jeleních kamenů. Kousek dál vidíme malé pastevecké usedlosti, opravdové domky s hospodářským zázemím. Takových tu k vidění moc není, letní pastevci přebývají v jurtách. Zajíždíme mezi staré vrby, poskytují příjemný stín. Trošku to tady připomíná africkou savanu, jen místo žiraf a hrochů kolem nás procházejí zvědavé krávy, velké stádo koz a ovcí a do stínu se přijdou schovat i kobyly s hříbátky. Řeka se leskne modře a teče rychle. Po chvíli se na ní objeví větší člun, vypadá to na výletníky. My se hlavně pokoušíme umýt. Přístup k vodě je složitý, štěrk ujíždí po nohami, na svlažení po horkém dni to ale stačí.

Magda Pecoldová