Bylo nás pět a jeli jsme do Mongolska - Kapitola 4

15. srpna, den číslo sedm - Ráno je jiskřivé, sluníčko nám svítí do stanů a rosa na trávě se blýská. Vůbec se nám odsud nechce, jenže potřebujeme dorazit k jezeru Chovsgol. A pak šok: auto nestartuje, baterie je úplně bez šťávy, a to jsme auto poctivě zamykali, aby nedocházelo k žádnému stand-by odběru. Nezbývá, než ho dotlačit dobrých osm set metrů k silnici a požádat nějakého dobrodince o pomoc. Lumír sedí na trávě a rozhlíží se: "Supi už se slítají." Ve skutečnosti to jsou orli, samozřejmě.

Zastavuje nám hned první řidič. Startovací kabely nemá, ale vytahuje svoji baterii a na tu nastartujeme, jen už nesmíme zastavit. Dostaneme se přes brod? Voda v řece už hodně opadla, ale takových třicet centimetrů jí pořád bude. Tomáš nás bezpečně převáží. Huh, teď zbývá sehnat novou autobaterii. Kupodivu to není až takový problém, koupili jsme ji hned u první benzinky na vjezdu do Chatgalu. Velikostí je tak akorát, jenže svorky našich kabelů mají větší průměr než póly baterie. Jinou baterii prodavačka nemá a domluvit se s ní nedá, autodílna v nedohlednu. Potřebujeme alespoň provizorně vyplnit volný prostor nějakým vodivým materiálem. Poslouží prázdná plechovka od rybiček a Tomášův kouzelný švýcarský nožík - po hodině úprav úspěšně nastartujeme!

Chatgal není město, spíš osada, ale má letiště a je to zároveň vstupní brána do národního parku Chovsgol Nuur. Platíme vstupné deset tisíc tugriků a nesmí se tu volně tábořit. Kluci by rádi vyrazili na trek, preferovaně na západním břehu jezera, zkoušíme tedy dojet co nejdál do nitra parku. Jenže marná sláva - po dvou kilometrech parádní silnice k letišti se už opět jezdí jen stepí, kde si každý řidič musí vybrat, která z mnoha vyježděných kolejí se zrovna dnes hodí pro kvality jeho auta. Po dalším kilometru to vzdáváme. Trasa není moc průjezdná ani na rovině a jurtoviště je až za průsmykem, stoupání je prudké. Otáčíme se a jedeme se podívat na levý břeh jezera. Zbytečně, nedostali jsme ani na druhou stranu mostu, co překračuje řeku vytékající z jezera, silnici za ním prý blokuje auto, které má problém. Tak nic, znovu otočka a jedeme k turistickému resortu u přístaviště trajektu přes jezero. 

Je to kempík a nabízí docela hodně možností ubytování, nejvíce v hotýlku, v chatkách a je tu i pár jurt. Ubytujeme se v jedné z nich. Má číslo dva a je pro pět lidí. Krásně malované postele mají matrace, přikrývky a deky, je tu i trpasličí stoleček se židličkami, kamínka, dřevo a elektrické světlo. Na podlaze je linoleum, na vnitřních stěnách kytičkovaná látka. Toalety jsou v samostatné chatce, dokonce splachovací. Voda teče slabě, ale teče. Cena za noc pro nás pět je sto tisíc tugriků, tedy asi sedm set korun českých. Pro srovnání: korejské pivo v plechovce v místním baru stojí i s obsluhou šest tisíc tugriků, rozuměj čtyřicet dva korun.

Před západem slunce se jdeme projít po břehu jezera severním směrem. Velká ocelová loď u přístaviště je zakotvená zjevně navždy, rozpadlou budovu vedle ní obsadily vlaštovky. Bizarní zátiší. Jezero samotné je v zapadajícím slunci nádherné, modřínové lesy se táhnou až k vodě. Na obou březích, až kam dohlédneme, vidíme jurtové osady, evidentně k rekreaci. 

Jsme v nadmořské výšce asi tisíc šest set metrů a noci jsou tady v horách chladné. I když večer při hořících kamínkách bylo v jurtě horko, během noci se hned ochladilo, tyhle letní jurty nejsou po obvodu u země zateplené. Vlastně nám tu bylo stejně teplo jako v zavřeném stanu.

Magda Pecoldová