Bylo nás pět a jeli jsme do Mongolska - Kapitola 3

13. srpna, den číslo pět - Budíček v 6.30. Noční bouřka se vyřádila za hřebenem, nás naštěstí nezasáhla, jen je stále zataženo. Vyrážíme směrem k sopce. Dá se dostat autem až k ní, jenže přejet přes mostek u tábora si s naším autem netroufáme. Paradoxně hned za ním je průjezd pastvinami na mongolské poměry luxusní. A tak šlapeme pět kilometrů k úpatí sopky, míjíme jurty a stáda. Pod vršky se krčí malinká osada.

Sopka Uran-togoo není vzhledem k okolní krajině nijak vysoká, ale má typický tvar vulkánu. Dá se na ni vyjít po stezce z jižní i severozápadní strany. Kromě východního svahu je celá zalesněná, dole v kráteru je malé jezírko. Výstup ke kráteru od hrany lesa je nejkratší cestou asi kilometr dlouhý. V lese žijí pruhované veverky a roste tu spousta klouzků. Na pastvinách panáčkují svišti. Nebo sysli? Nemůžeme se dohodnout, máme v tom zmatek. Ranní mraky zmizely a už před polednem je úplně jasno.

Sopka Uran-togoo

Po výletě máme naplánovaný přesun k malému jezeru asi čtyřicet kilometrů před městem Moron, tam koupačku, praní a odpočinek. Cesta ubíhá, silnice je docela kvalitní. Jenže jezero zklamalo: místa na táboření nevypadají nijak skvěle, přístup do vody je po blátě, na ceduli jsou různá omezení, jako například zákaz plavení krav, ale hlavně - vůbec nikdo tu není. To je podezřelé, lidé v Mongolsku u vody běžně kempují. Tak nic, musíme popojet.

No a pak jsme vjeli do první bouřky, vyjeli z ní a před Moronem vjeli do další, tentokrát ohromné. Hromy, blesky, zataženo na všechny strany a šílená průtrž mračen. V ulicích města se valí voda hluboká snad patnáct čísel. Ulice bez asfaltu se mění na bahnité řeky. Na táboření se nedá ani pomyslet. Je jasné, že musíme najít nocleh pod střechou. Nejbližší hotel už je plný, posílají nás do jiného s podivným názvem Hotel 100-50. Později se dovídáme, že to znamená polohu města na stém poledníku a padesáté rovnoběžce. Zhruba, ale vzhledem k rozloze Mongolska nebudeme troškařit. Je to nejspíš nejdražší hotel v celém městě, jenže nemáme na výběr. Budeme v suchu, dáme se do pořádku, půjdeme na večeři a ještě dostaneme snídani. Jen nás trochu vyděsí, když nám přidělí pokoje v pátém patře, v Mongolsku jsou výtahy spíše jen v mezinárodních hotelích. Naštěstí naše kufry a batohy popadne silný mongolský mládenec a vynese je až nahoru. A taky tu z nějakého důvodu chybí čtvrté patro. Fakt, podlaží jsou označena číslovkami jedna, dva, tři a pak hned pět. Dobrou noc! 

14. srpna, den číslo šest

Nocleh byl skvělý. Nešlo by ani o to, že jsme spali v posteli, ale jsme vykoupaní, máme vypráno i usušeno, protože pokoje jsou přetopené. Ještě snídaně a výborné půllitrové café latté a konečně jedeme k Chovsgolu.

Pěkně nám to odsejpá až na vzdálenost asi deseti kilometrů před Chatgalem, což je osada u jezera s centrem pro národní park i letištěm. Na silnici jsou dva brody, přes které po včerejším lijáku tečou regulérní řeky. Ta první by se dala projet i s naším autem, druhá je ale hluboká, prudká a tvoří se na ní vlny. Z obou stran brodů stojí čekající auta. Některá odvážně projíždějí, jsou to ale jen ta s vysokým podvozkem. Přesto jim při průjezdu voda sahá nad kola a šplouchá až do oken. 

Zvědavě ty průjezdy pozorujeme. Pak jeden netrpělivý řidič nepočkal, až ten před ním z řeky vyjede, zkusil jet souběžně s ním, až definitivně uvázl. Voda hned začala auto mírně unášet a osádce vozu nezbylo než urychleně vylézt ven okny. Mezitím dorazil místní pastevec s malým traktorem a začal na laně tahat auta, co měla problém s výjezdem z brodu. Pokusil se vytáhnout i to zatopené auto, trvalo mu to víc než hodinu. Poučení řidiči se pak raději nechali zapřáhnout a přes brod je na laně přetahoval gazík, dokud sám nenabral vodu.

Naivně čekáme, až voda opadne. Dvě hodiny. A nic. Dáváme řece ještě šanci a vydáváme se na krátký výlet. Nejdříve tak dva kilometry stepí, pak kilometrové stoupání po alpinských loukách. Voní krásně a rostou tu protěže, hořce, hvozdíky a malé fialkové kopretiny. Na hřebínku začíná kouzelný borový les. Staré stromy se zvrásněnou kůrou, pod nimi tráva, mechy a spousta hub. Scházíme na druhou stranu kopce až k rozvodněné řece a podél ní zpátky k autu. Řeka je divoká a nahání strach. Za celou dobu čekání hladina klesla jen asi o dva centimetry. Pochopíme, že dnes už k jezeru nedorazíme.

Tábor rozbíjíme asi o kilometr zpět pod strmou vyvýšeninou porostlou borovicemi. Pramení tu ledový potůček, o pět metrů dál teče řeka vytékají z jezera Chovsgol, je docela teplá. Ze skály nad borovicemi je nádherný výhled do údolí a na meandry řeky. Úžasné místo. Pereme, vaříme a při večerním posezení vypijeme všechno pivo i půl lahvinky vodky Čingischán, neb fouká a je pořádná zima. Mongolské pivo je docela dobré i pro mlsné jazýčky Čechů, mongolské vodky naopak nejsou nic moc, většinou potřebují vylepšit džusem.

Magda Pecoldová