Bylo nás pět a jeli jsme do Mongolska - Kapitola 1

Hned od začátku to vypadalo nadějně. V Ulánbátaru jsme něco před pátou ráno místního času a u východu nás čeká paní s cedulí na které je napsáno Lukášovo jméno. Domluvený odvoz z letiště evidentně funguje - dobré znamení!

Jak to začalo

To jsme tak jednou na podzim roku 2023 seděli u kuchyňského stolu s naším synem Tomášem, klátili nohama a povídali si. Tomáš sem tam vyrazí do ciziny s Lukášem, svým kamarádem z gymplu, většinou na trek a dost na divoko. Jednou byli i v Kyrgyzstánu a teď se jim znovu zachtělo podívat se do méně známé země. Třeba do Mongolska. Jenže - jak pravil Tomáš - je tam prý ukrutně drahé půjčit si auto. My rodiče, tedy Magda a Lumír, jsme v předešlém roce strávili měsíc cestováním po Španělsku, které je fajn, ale už i tam jsme často narazili na regule, když jsme chtěli přespat mimo kempink. V autě, vůbec ne ve stanu. Pokud jsme nechtěli zajíždět do olivových sadů, které jsou obvykle soukromé, najeli jsme často i dvacet kilometrů, než jsme našli bezpečné místečko někde v ústraní. Evropa je prostě přelidněná a volné přírody už moc nenabízí, takže jsem hned vyhrkla: "A co kdybychom se k vám přidali?" Lumír na mě zíral překvapeně, Tomáš zkoumavě, ale neřekl ne. A tak jsme se dohodli, že o cestě bude rozhodnuto o Vánocích a že Lumír zatím připraví návrh trasy, protože má o Mongolsku povědomí, jelikož tam byl už dvakrát, i když je to přes čtyřicet let.

Upřesňujeme plán

O Vánocích jsme se setkali s Tomem i Lukášem. Že všichni do Mongolska chceme, bylo jasné. Šlo o to ujasnit si délku pobytu, trasu a hlavně kdy tam vyrazíme. Počátkem července se v Ulánbátaru koná Naadam, největší státní svátek vůbec, kdy se předvádějí tradiční mongolské soutěže, jako je lukostřelba nebo jízda na koni. Znělo to lákavě, ale červenec neprošel. Jednak byl spartakiádní rok a Lukáš by svou neúčastí naboural vystoupení svého družstva. A také bylo jasné, že do Ulánbátaru se v té době nastěhují všichni Mongolové, kteří tam ještě nebydlí, a tudíž tam bude chaos a ceny přemrštěné. Když jsme pak viděli, kolik stojí červencové letenky, bylo rozhodnuto - cestu přesouváme na srpen. A také se nám nepodařilo zjistit, ve kterém z těch dvou měsíců více prší, což při cestě mimo město a táboření bude stěžejní. Takže riskneme srpen, Mongolsko je koneckonců země s vnitrozemským klimatem.

Budeme určitě chtít vyjet mimo hlavní město a vidět i místa vzdálenější než jeho blízké okolí. Zároveň zavrhujeme původní představu, že po příletu budeme nejdříve objevovat Ulánbátar a teprve pak si půjčíme auto. Bude praktičtější i levnější vyrazit rovnou po příletu. Kluci chtějí určitě na pár dnů do hor u jezera Chovsgol. Plán tedy počítá s okružní cestou Ulánbátar-jezero Chovsgol-jezero Terchiin Tsagaan-Charchorin-Ulánbátar a pak zajímavá místa kolem Ulánbátaru. Zakoupili jsme mapu, opravdovou papírovou německou mapu z roku 2020, má měřítko 1:1,6 milionu, tedy jeden centimetr silnice na mapě se rovná šestnácti kilometrům. Jasně že mapa v mobilu ukáže detaily, ale z té papírové se dá lépe odhadnout vzdálenost a hlavně kvalita silnic. Alespoň tak jsme si to představovali. Zároveň je jasné, že k jezeru Chovsgol se pravděpodobně dostaneme po asfaltových cestách, avšak mezi jezery nás bude čekat téměř tři sta kilometrů po nezpevněných silnicích, což za horšího počasí může být problém. Uvidíme.

Na konci návštěvy se Lukáš ptá, zda by se k nám mohla přidat jeho dívka Maruška. Je to jeho přání, ona ještě váhá, ale my souhlasíme. Proč ne, myslím si - aspoň bude více legrace. Konečné rozhodnutí, rozuměj koupi letenek a délku cesty necháváme na konec ledna.

Přípravy

Je konec ledna a je rozhodnuto, pojedeme v počtu pět. Letenky u společnosti Mongolian Airlines jsou o deset tisíc korun levnější než v červenci. Mladí nemají volného času nazbyt, potřebují být brzy zpět v pracovním procesu, jejich výlet je tedy naplánován na sedmnáct dní i s cestou, my dva s Lumírem si přidáváme týden navíc. Následuje série očkování - žloutenka, vzteklina, břišní tyfus, i s přeočkováním proti tetanu je to sedm injekcí během půl roku. Ale riskovat nemůžeme. A teď to hlavní - musíme objednat půjčení auta. V Ulánbátaru jsme našli jedinou půjčovnu, co pronajímá auta, i terénní, ale ceny jsou závratné. I půjčení docela malého auta stojí na dva týdny téměř sto tisíc korun. Tudy cesta nevede. Lukáš proto zapracoval a na sociálních sítích našel mongolskou dívčinu, která nyní žije a pracuje u nás a jejíž strýček je ochoten nám půjčit auto na dvacet dní za cenu pětkrát nižší. Tvrdí, že i v pěti lidech se do něj vejdeme. No jo, ale co bagáž? Každopádně nabídku potvrzujeme. A pak už následuje rutinní příprava. Kontrola stanů a lékárničky, benzinových vařičů, nákup suchých potravin, výběr oblečení do každého počasí, něco málo nářadí a kabelů. To všichni známe, ale při konečném balení stejně vždy něco přebývá a musí pryč.

Mongolsko 9. srpna, den číslo jedna

Letíme z Frankfurtu přímou linkou do Ulánbátaru. Mongolské linky MIAT nemají zavřený vzdušný prostor nad Ruskem (kvůli válce na Ukrajině), takže let dlouhý 6 854 km trvá jen 7 hodin a 20 minut, to je snesitelné. Letadlo Boeing 787 Dreamliner je nové, letušky moc hezké, jídlo výborné. Navrch dostáváme dárek - mongolské ponožky. Odlétáme odpoledne a v Ulánbátaru jsme druhý den brzy ráno. Časový rozdíl činí osm hodin.

10. srpna, den číslo dva

V Ulánbátaru je v pět ráno ještě přítmí a do letadla buší provazy deště. Ten naštěstí brzy ustává, bude hezky. Odvoz z letiště máme domluvený, přijely pro nás dvě dámy, naložily nás do aut a zavezly rovnou do centra hlavního města. To byla vydatná pomoc, letiště je padesát kilometrů daleko. Cestou zvědavě pozorujeme zvlněnou step, všude jen tráva, stromy žádné. Sem tam se objeví jurta, kolem ní ohrady, ale prázdné. Pak vesnička a potom už zdálky vidíme výškové budovy města. Je jich spousta a vypadají docela zánovně. Akorát kousek dál stojí teplárna a asi i elektrárna, nejbližším domům čoudí rovnou do oken.

Je něco po šesté hodině ranní, když nás dámy vysazují na malém náměstí u muzea Zanabazar. To jméno si musíme zapamatovat, zde budeme auto vracet. Platíme zdánlivě nehoráznou sumu - 180 000 MNT (mongolských tugriků), ve skutečnosti je to ale necelých 1 300 Kč za obě auta. V přepočtu měn se rychle naučíme orientovat. Z dané částky se prostě uberou tři nuly a zbytek vynásobí sedmi. Budeme také potřebovat vybrat peníze na cestu a nákupy. Záhy zjistíme, že to není žádný problém: bankomaty jsou na každém rohu. Ale kolik máme vybrat? To se také vyřeší rychle, maximální částka jednoho výběru je (u našeho bankomatu) tři sta tisíc tugriků, tedy kolem dvou tisíc korun. Aha! Takže každý z nás si vybírá milion dvě stě tisíc, s tím snad nějakou dobu vystačíme. S naditými kapsami můžeme vyrazit za dobrodružstvím.

Strýčkovo auto je bohužel spíš autíčko, Toyota Passo Sette. Malý kombík z druhé ruky, úložný prostor minimální. Nějak tam naši bagáž dáme, ale ještě musíme nakoupit proviant. Naštěstí to Mongolové mají vymakané - v podstatě všechna zdejší auta mají bytelnou zahrádku, to naše taky. Do terénu se s tímhle autem asi moc nevypravíme, ale hlavně aby nám vydrželo po celou cestu.

Je sobota a město se teprve začíná probouzet. Probouzí se pomalu, první obchody otevírají až v devět. My se ale potřebujeme zásobit tady ve městě, a tak hodinu a půl čekáme před obchodním domem, co Maruš našla na internetu. Nakoupili jsme jídlo na pár dní, bednu, do které to uložíme, kanystr na benzín, pitnou vodu a plachtu, to všechno přijde na zahrádku.

Tak jo, povedlo se a my můžeme vyrazit.

Ale ouha! Během našich nákupů a anabázi s hledáním obchodu s kanystry se liduprázdné město zaplnilo a doprava vázne, i když všechny hlavní směry jsou čtyřpruhé, včetně výpadovky. Trvá nám nejméně hodinu, než se dostaneme na předměstí. Teprve pak zmizí výškové budovy i nižší paneláky, objeví se rodinné domky a sem tam jurty. Jsme venku z města a jedeme na sever. Krajina opět mírně kopcovitá, všude velká stáda krav, ovcí a koz, někde i koní. Ve sníženinách je voda, ale koryta potoků jsou spíš vyschlá. Představovali jsme si táboření u vody, podaří se to? Ale jo, u městečka Bayangol teče velká vodnatá řeka Charaa Gol. Stavíme stany na travnatém plácku stranou od města, na loukách se pasou krávy a koně, občas se objeví honák na motorce a popožene stádo o kus dál. Jsme nadšeni. Kluci okamžitě skáčou do řeky, i když tam plave celkem dost kravinců, ale to se v Mongolsku dá očekávat. My s Maruškou dáme raději jen lehkou očistu. O očistu duše se poté postaraly výhledy na lesknoucí se meandrující řeku, stáda koní a okolní kopce. Navrch večerní červánky a v noci zářící mléčná dráha a padající hvězdy.

Naše autíčko = Toyota Passo Sette

Malý kombík z druhé ruky, tudíž dovezený z Jižní Korei. Má automatickou převodovku a volant na pravé straně. Takových aut (Toyoty různých modelů) je v Mongolsku většina. Na tom našem se postupně seznamujeme s jeho mouchami:

- Tak třeba po zamknutí auta se automaticky sklopí levé zrcátko, ale po nastartování je nutné vrátit ho do správné polohy ručně.

- Levé okno se dá otevřít jen zmáčknutím čudlíku na pravé straně, ale zavřít se dá i ze strany levé.

- Parkovací kamera se po dvou dnech kodrcání kamsi zasunula, už nic neukazuje a ani s ní nelze pohnout.

- Po prvním táboření jsme nastartovali je tak tak, baterie evidentně proud nedrží. Proto od této chvíle auto pečlivě zamykáme i při táboření, protože jsme nepřišli na to, co všechno odebírá šťávu. Pět lidí pochopitelně pořád něco z auta potřebuje, a tak klíče musí ležet hezky po ruce na pařezu nebo na šutru mezi stany. Koupě nové baterie nás však později stejně neminula.

- Při prvním tankování nemůžeme najít něco čím otevřít otvor do nádrže. Páčka je umně zakrytá koberečkem pod nohami řidiče.

- Mongolové jezdí na benzín 92 oktanů, cena v průměru kolem 2 600 tugriků za litr, což je asi osmnáct korun.

Magda Pecoldová