Miletín a jeho modlitbičky

Když jsme projížděli miletínským náměstím, tak na první pohled upoutal pozornost starodávný dům s fasádou v narůžovělých odstínech a nápisem "Cukrářství - založeno 1820". Ani jsme nezastavili, ale byla to chyba. Ten dům totiž v sobě ukrývá nejen cukrárnu, ale také zajímavý příběh.

Město Miletín najdete v okrese Jičín v Královéhradeckém kraji. Pokud pojedete z Lázní Bělohrad nebo Hořic směrem na Dvůr Králové nad Labem, tak ho nemůžete minout. Rozkládá se uprostřed údolí, na úpatí hory Zvičiny a se svými přibližně devíti sty obyvateli je menší než leckterá vesnice.

V Miletíně se traduje pověst o tom, jak bohorodička ochránila město za sedmileté války před loupeživým vojskem. Když lapkové přitáhli k městu náhle spatřili nad jeho domy vznášející se bílou postavu. Raději se mu tedy vyhnuli obloukem. To údajně místní Mariánský sloup ozářený sluncem považovali za něco nadpřirozeného. Historie městečka se začala ale psát mnohem, mnohem dříve.

Miletín stával kdysi uprostřed bažin a konal strážnou službu uprostřed pohraničního pralesa, jímž procházela tzv. "Kladská" obchodní stezka spojující Prahu s Polskem. Význam této cesty dokládá například i to, že tudy cestoval přes Prahu a Sadskou do Pomořan například biskup Ota Bamberský a v květnu 1124 se tu s ním, jako se svým hostem loučil kníže Vladislav I. Biskup odtud zamířil dál, aby šířil křesťanství mezi tehdejšími pohany.

V zápisech najdeme také informaci o tom, že král Václav I. dal hrad Miletín a přilehlé statky svému číšníku Zbraslavovi, který tehdy patřil mezi první pány v zemi.

Dědička Miletína Domoslava, Zbraslavova žena darovala zase zděděné statky řádu Německých rytířů. V roce 1403 koupil panství Jan Krušina z Lichtemburka a majitelé se tu střídali až do roku 1437 kdy se Miletín vrátil do rukou Lichtemburků. V jejich majetku zůstal až do roku 1520, ale i dále v běhu let se tu střídali majitelé docela často.

Během 15. až 16. st. to byly rody Krušinů, Trčků z Lípy a Smiřických. Roku 1560 pak Albrecht Smiřický prodal zdejší statky Jiřímu z Valdštejna. Právě tento Valdštejn má zásluhu na tom, že byl Miletín povýšen na město a dostal do erbu a pečeti Jiřího drakobijce.

A další z Valdštejnů, tentokráte Albrecht zařadil dne 28. května 1625 Miletín mezi "skoupené" statky, které tvořily knížectví Frýdlantské.

Koncem 17. století byl postaven dnešní zámek, ovšem po požárech v letech 1699, 1753 a 1846, byl zcela přestavěn a dále pak upravován po roce 1881. Rod Valdštejnů držel panství až do roku 1692, kdy se Barbora Terezie z Valdštejna provdala za Jiřího Bedřicha z Oppersdorfu. Ten se zasloužil o další přestavbu miletínského zámku. Po smrti hraběte z Oppersdorfu (1743) připadlo panství Marii Anně manželce Jeronýma Libštejnského z Kolovrat a tak bychom mohli pokračovat až do roku 1946. Žádný z majitelů panství ovšem neproslavil Miletín tak jako rod Erbenů. Ti nepocházeli z žádného šlechtického rodu, ale Miletín je s jejich jménem nerozlučně spjat.

Toho prvního - Karla Jaromíra Erbena - zná každé dítě školou povinné, zrovna tak jako balady Kytice, Svatební košile či Polednice. Jeho otec se vyučil ševcem a v květnu 1806 zakoupil v Miletíně dřevěný domek. Za manželku si vzal Annu Žábovou, dceru zdejšího učitele a dne 7. listopadu 1811 se jim narodila dvojčata Karel a Jan. A tak právě v Miletíně, kde navštěvoval Erben školu, se započala jeho dráha národovce a spisovatele.

V Miletíně se s Erbenem setkáme na každém kroku. A není to zdaleka jen připomínka na slavného rodáka K. J. Erbena. Nositel tohoto jména prý někdy žil v každé třetí chalupě!

Současní Erbenové, které nelze v Miletíně přehlédnout jsou cukráři. K slavnému předku z učebnic se moc nehlásí, byť ta jejich větev Erbenů se odvíjí od bratra tatínka Karla Jaromíra. U Erbenů v Miletíně začali totiž roku 1820 péct perníkové figurky. To se ještě počítalo na loty a libry. Perníkové těsto se vmáčklo do dřevěné formy kde dostalo tvar a pak upeklo. Jejich zdobený perník se brzy stal hlavním artiklem pro populární jarmarky, trhy, poutě a posvícení. Prodávali se husaři, rejtaři, srdce, kohouti, koníci, podkovy pro štěstí. Rodině se dařilo, zvětšila výrobnu a perníky začala rozvážet koňským potahem do okolí.

A pak dostal v roce 1864 Josef Erben (1802-1889) nápad jako vyrábět originální druh perníku, který pojmenoval modlitbičky. Od nápadu nebylo daleko k činům a tak Erbenovi ještě téhož roku nabízeli jako novinku modlitbičky na vyhlášené miletínské pouti. Premiéra byla úspěšná. Na Průmyslové a národopisné výstavě v Hradci Králové v roce 1894 získaly tyto perníky první ocenění a pak ještě na různých výstavách mnohokrát. Od roku 1913 jsou chráněny slovně ochrannou známkou a patří mezi sedm národních specialit s více než stoletou výrobní tradicí.

Název modlitbičky dostal tento perník protože tvarem a barvou se podobal malým modlitebním knížkám. Původně se jednalo o knížky kapesního formátu, v pevné a odolné vazbě, často opatřené uzavíratelným kováním a ozdobným kovovým, kostěným nebo jiným křížkem na přední straně. Spolu s růžencem je nosili věřící k návštěvám bohoslužeb. A právě jejich typický tvar inspiroval Josefa Erbena k originálnímu výrobku.

Modlitbičky se okamžitě staly úspěšným a prestižním výrobkem Erbenova cukrářství. Když v červenci 1926 navštívil Hořice a Miletín president T. G. Masaryk, pochutnal si údajně i na Modlitbičkách. Taky básník Jaroslav Seifert na ně v knížce Všechny krásy světa z roku 1959 vzpomíná: "Kupoval jsem je dětem na jičínském jarmarku. Byla to v kraji zamilovaná dětská pochoutka. Alespoň kdybych měl ty Miletínské modlitbičky." To už byl ale konec úspěšného rodinného podniku. Celá výroba i s domem č. 11 byla znárodněna a Erbenova rodina vystěhována. Ani název "Modlitbičky" neprošel, ale pečeny byly už jen komunálním pekařstvím pod názvem "Miletínky" O těch pravých se dokonce povídalo, že recept na správný postup a tajné ingredience si vzal starý pan Josef Erben s sebou do hrobu.

Modlitbičky se ale dočkaly šťastného konce – možná kvůli tomu názvu. V restituci dostala rodina Erbenových svou cukrárnu zpátky a v r. 1991 obnovil Karel Erben výrobu modlitbiček podle původní receptury, kterou udržuje dnes už šestá generace Erbenů.

Ten správný recept na modlitbičky vám v Miletíně neprozradí, ale základem je perníkové těsto, které nejprve šest týdnů zraje. Původně byly modlitbičky vykrajovány z plátu medového perníku, na který se nanesla náplň z drobeného perníku a pražených vlašských a lískových ořechů. Navrch se potom přiklopil list marcipánu a celá modlitbička se polila cukrovou polevou a na vrchní stranu byla položena půlka mandle, která nahrazovala křížek na opravdových modlitebních knížkách. I dnes jsou z perníkového těsta vyraženy obdélníčky o rozměrech cca 7 x 5 cm. Po upečení přijde na perníčky náplň z pražených vlašských a lískových ořechů a navrch plátek z vaječných šlehaných bílků, mouky, cukru a skořice, který nahradil marcipán. Hotový výrobek se polije cukrovou polevou a ozdobí půlkou mandle, která symbolizuje právě onen křížek na deskách modlitební knížky. Každý kousek váží asi 50g a vyrobí se jich asi 800 denně.

Lumír Pecold