Nadoblačná hora Höcheck

Před pár dny jsme se domluvili na kraťoučký výšlap za hranice všedního dne. Německé městečko Ramsau (u Berchtesgaden nad Salcburkem) je cca 6 hodin jízdy autem z Prahy, takže v pohodě dopoledne vyjíždíme, odpoledne parkujeme auto "pod kopcem" a jen s lehoučkými batohy šlapeme 4 hodiny k chalupě Watzmanhaus v 1900 m n.m. Někde tam nad námi je zatím skrytá naše ferrata.

Z internetu kopíruju: "nadoblačná hora Höcheck. Odvážná ostrá hřebenovka přes tři skalní špice vede na třetí nejvyšší, ovšem nejhezčí vrchol německých Alp. Velkolepý přechod nalehko pro zdatné horaly. Hřebenová via ferrata dosahuje náročnosti "pouze" A/B a B, ale její značná délka a vedení přímo po úzkém skalnatém vzdušném hřebeni z ní dělá túru doslova královskou, túru, která je hodna respektu. Za dobrého počasí zcela ojedinělý zážitek, skvělé výhledy na ostrý hřeben, Alpy i modré jezero Königsee hluboko dole mezi skalami". 

Dole je Ramsau

Ráno šlapeme až na vrchol do 2 651 metrů, kde si konečně navlékáme ferratové úvazky. Počasí je až nepřirozeně krásné - vedro 25 stupňů Celsia a úplně modrá obloha bez mráčku. Nicméně pohled do hloubek pode mnou mě kapku děsí a v duchu si přeji, ať už mám ferratu za sebou. 

Hned první metry jsou výživné, zřejmě aby se odradili váhající jedinci (skoro jsem to taky chtěla obrátit), opravdu úzký skalní hřebínek lemují z obou stran prudké srázy, prostředkem vede železné lano, ke kterému jsme pro jistotu cvaknutí. Pak začínají suťové žleby, kde nám pod nohama letí kamínky dolů, pak zase hřebínek, sem tam nějaká skalní římsa (často nejsou jištěné!), raději se moc nekoukám pod sebe, ale spíš jen dopředu. Koutkem oka si všímám kupících se mraků na doposud čisté obloze. 

Prostřední vrchol a začátek cesty

Ve žlebech je místy ještě těžký sníh, který od skály odtál tak na 30 centimetrů (právě ten jeden krok) a obtížně se taková místa překonávají, protože dlouhý krok už znamená stoupnutí daleko od skály a blízko to zas nejde. Po hodině perné práce členitým hřebenem se dostáváme na prostřední vrchol Mittelspitze 2 713 metrů. Tam u kříže konečně vidím další a poslední vrchol, který se mi ale zdá šíleně daleko. Na obloze už je fakt oblačno a tak jen lok vody a jdeme rychle dál. Začínám mít obavy z deště, na bouřku se bojím i jen pomyslet a tak se snažím lézt rychle, chytám se ostrých kamenů a ani nevnímám, že nemám rukavice. 

Prostřední vrchol

Z dálky slyším tiché zahřmění a od toho okamžiku doslova letíme po lanech. Bouřka se blíží a stále si musím představovat, jak ten někde nahoře schovaný blesk cítí železo ze skob, ferrat, karabin a dalších věcí, co mám na sobě. Sněhová pole někdy zakrývají lana a tak se zbytečně zdržujeme, jsme nervózní. Poslední vrchol Südspitze 2 712 metrů je stále daleko, hřebínek je místy úzký a jdeme pomalu, ve vzduchu je cítit déšť a vápencová skála začíná být kluzká. Cítíme se tam v těch skalách daleko od světa opravdu sami. 

Poslední vrchol Südspitze

Když jsme se po celkem dvou hodinách dostali ke kříži (jak jinak než železnému), slušně hřmělo všude okolo, foukal vítr a vše bylo mokré. Snad nikdy jsem se tak nebála! Žádná vrcholová fotka, mlčky kloužeme po lanech dolů, ale před blesky, kdyby do nás začaly lítat by nebylo úniku, skála je úplně otevřená. 

Pršet přestalo, když jsme došli ke sněhovému poli, které bohužel zakrylo červené značení na skalách. Nevíme kudy dál, protože je začátek sezóny a šlo tu jen málo lidí. Protože ale bouřka změnila směr a odcházela, tak v té obrovské úlevě míříme sněhem přímo dolů a na konci morény zase značky zázračně nacházíme. Dál to už byl prudký dlouhatánský sestup na další horskou chatu, kam jsme se po deseti hodinách chůze opravdu těšili. 

Takže i když člověk má vše potřebné na aspoň dva dny s sebou, i když je slušně vybaven a vyrazí za naprosto ideálního počasí, vše se může obrátit v solidní průšvih...

Lída Puldová