Agio Oros - Svatá hora Athos

S kolegou, s nímž jsme se nalodili, právě vyplouváme na dosti velkém trajektu, pojmenovaném po světci Panteleimonovi, z řeckého přístavu Ouranopolis na třetím "prstu" Chalkidiki. Všichni cestující včetně ortodoxních popů a mnichů jsou již na palubě, když už zbývá jen, aby trajekt "pohltil" velký kamion, řízený (čtete dobře) mnichem oblečeným v černém hábitu.

Mistrně s velkou bravurou zacouval do útrob lodi a přesvědčil nás o tom, že zdejší mniši, jichž žije ve 20 klášterech Athosu (17 řeckých, po 1 srbském, ruském a bulharském) okolo dvou tisíc, se umí nejen modlit.

Trajekt ozdobený velkým křížem vyplouvá za krásných zvuků Vangelisovy hudby a velebných tónů zpěvů pravoslavné liturgie na volné Egejské moře. Po něco více než hodině plavby, během níž jsme okouzleni krásnou krajinou pobřeží s dominujícím dvoutisícovým štítem hory Athos (2033 m), připlouváme k prvnímu zastavení naší pouti. Jsme přijati velebným starcem igumenem (opatem) v ruském klášteře sv. Panteleimona. S nezbytným políbením ruky odcházíme do trapezy, jídelny, kde nás mladý dánský mnich Ouze hostí anýzovou pálenkou, kávou, přeslazeným lokumem, chlebem, hrozny a vodou. Zdejší klášter je jedním z největších a vlastní druhý největší zvon na světě po Caru Kolokolovi v moskevském Kremlu.

Již přes tisíc let žijí ve zdejších monastýrech mniši pohroužení do svých modliteb. Kláštery byly vždy středisky vzdělanosti a jsou zde uchovávány jedinečné poklady, jako zlaté buly byzantských císařů, rukopisy, svaté relikvie a ikony. 

Po půldruhé hodině odpočinku vycházíme obtěžkáni nezbytnými zavazadly za asi pětatřicetistupňového vedra do dalšího kláštera, Xenophondosu, tentokrát řeckého. U bran kláštera není ani živáčka, protože je 14 hodin a až do páté odpolední je doba siesty. Jdeme proto rovnou do anchotariky - místnosti, kde se vyřizuje ubytování.

Navečer začíná dvouhodinové modlení v katolikonu a potom se odebíráme do trapezy. Mniši sedí odděleně a jeden ze svatých otců vystoupí na kazatelnu a počíná číst z Písma. To je povelem jak pro mnichy, tak pro poutníky a všichni se pouští do jídla. Na stole je zelenina, chléb, ovoce, voda a víno. Jakmile čtení skončí, ozve se zvon a to je zas signálem pro ukončení jídla. Ti pomalejší "mají smůlu", podle známé definice z vojny. Jdeme na lože asi v 21 hodin, abychom po 4. hodině ranní vstali na noční modlení a ranní liturgii. Na tu nás ráno svolává hlas zvonu a vzápětí prochází monastýrem jeden z bratří a klepáním na dřevěné prkno simandro zve věřící do katolikonu. Jdeme přes dvůr a naše zraky se zdvihají k ještě potemnělému nebi posetému tisíci hvězd, větřík šumí mezi okolními cypřiši.

Po čtyřhodinových obřadech a snídani odcházíme do dalšího řeckého monastýru Dochariou. Během krátkého zastavení rozmlouváme s igumenem a na jeho dotaz, zda jsme ortodoxní, popravdě odpovídáme, že ne - není námi moc nadšený!

Kousek cesty od kláštera nás míjí mnich, který řídí malý traktůrek a nakládá nás oba coby stopaře, aby nás v tom tropickém vedru svezl dobré 4 kilometry. Jel zalévat olivové sady. Pokračujeme k dalšímu klášteru Kostamonitou, kde se nakrátko zastavujeme a jsme pohoštěni v době siesty chlebem, vodou a ovocem. Po všelijakém bloudění, protože zde má značení k naší dokonalosti daleko, přicházíme po hodinovém pochodu opět k moři. Na pobřežní cestě jsme se svezli dodávkou s bulharským mnichem do kláštera Zografu, kde žilo kdysi na 600 mnichů. dnes je klášter zdevastovaný, pomalu se opravuje a momentálně je obýván asi 30 mnichy. Igumen, když po rozhovoru se mnou zjistil, že jsem Čech, se pochlubil svými znalostmi o sv. Ludmile a sv. Vjačeslavu (Václavu). Zůstáváme zde na noc. Právě se slaví velký svátek Nanebevzetí Panny Marie (v pravoslavném kalendáři je opožděný o 14 dní oproti katolickému). Několikahodinové modlení a následující svatá liturgie, klanění se, líbání rukou. 

Pravoslavný typikon předepisuje oproti katolické církvi častější zakuřování kadidlem, které je obohaceno ještě nějakými dalšími vonnými esencemi, libě se nesoucími celým chrámem. Následuje točení obrovského lustru. Bratří jako černé přízraky doslova kmitají potemnělým chrámem, jen sporadicky osvíceným plápolajícími plameny tenoučkých svíček, a hlubokými hlasy oslavují Boha a Bohorodici.

Opravdu nádherná a nezapomenutelná atmosféra, na kterou jsem se těšil dlouhá léta. Eucharisto Ellas - Díky! Adio!

Bohumír Krepčík
Zeměpisné sdružení