Peru 2001

Peru bylo nádherné a poučné. Viděli jsme, co se za 25 dnů dalo vidět. Peru 12.1.-7.2.2001.

Huascarán

Byli jsme pod Huascaránem, asi 5 dnů. Pohybovali jsme se ve výškách od 3100m do 4500m n.m. Tam se mi moc líbilo. Snažili jsme se hlavně přijít na kloub peruánským domorodým lidem - indiánům. Byli jsme také u nějakých indiánských pastevců a oni mne pozvali do chýše z kamene a slámy. Byla jsem tam jen pár minut, ale byl to zážitek. Navštívili jsme také pomníček našich horolezců u jezera Llangannuco (asi 4200m n.m.), kteří tam zahynuli v roce 1970 pod lavinou z Huascaránu. Už cesta tam od jezera byla nádherná. Trvala asi půl hodiny a nepotkali jsme nikoho, jen dva divoké koně. Bylo to velmi emocionální, zvláště pak, když jsme našli pomníček s českými nápisy a českými vlaječkami.

Jednoho dne jsme vyrazili s nějakou agenturou z Huarázu (to je největší malinkaté městečko v Huascaránském národním parku, bydleli jsme tam v peruánské rodině) na autobusový jednodenní výlet do Chavínu. Chavín je malá vesnice s ohromnými ruinami bývalého chrámu z období chavínské kultury (předincká doba). V období největší slávy měl takový význam, jako třeba kdysi Jeruzalém, Řím apod. Samotná návštěva Chavínu však nebyla pro nás tak zajímavá, jako asi pětihodinová cesta tam přes hory a doly. Vláčeli jsme se asi 120km rozhrkaným minibusem po prašné cestě, údolími, do neskutečných krpálů, tunelem vybudovaným v roce 1948 ve výšce 4500 m n.m., většinou po cestě tak úzké, že když jsme občas potkali jiný autobus či náklaďák, musel jeden z nás zastavit nebo couvat a k úděsu všech cestujících jsme několikrát najeli na samotný kraj nezpevněné cesty, asi tak 5cm od okraje nad přehlubokým srázem. Bylo to zábavné, ale také o hubu. To jsme si mysleli my všichni občas pištící cestující, avšak místní řidiči to mají v oku, v ruce, v srdci a také na háku.

Lima

První 3 dny našeho výletu do Peru jsme byli v Limě. Nebylo to tam špatné do doby, než nás na hotelu okradli o 700 amer. dolarů (z báglu v naší nepřítomnosti). Je tam hrozně vidět, na rozdíl od ostatních částí Peru, rozdíl mezi chudobou a bohatstvím. Těch chudých je tam většina. Žijí v hrozných chatrčích z hlíny, papíru a plechu, kterých je po celé Limě nespočet, většinou v prašných ulicích, často bez kanalizace. V podstatě se dá pohybovat jen v centru, kde jsou mraky policajtů v neprůstřelných vestách a se samopaly. Tam se člověk cítí jakž takž bezpečně. Ale dostali jsme se taxíkem i do těch chudých čtvrtí, kde žije i všelijaká lůza a to byl zážitek. Taxikář pouzamykal veškeré dveře, nám nařídil zavřít okno a k ruce si připravil baseballovou hůl.

Limu jsme navštívili znovu, když jsme se vraceli z Huarázu, který je na severu a chtěli jsme se dostat do Nascy, která je na jih od Limy. Po devítihodinové cestě nočním autobusem z Huarázu jsme dorazili do Limy v sedm ráno. Měli jsme hlad, a tak jsme vyrazili do města vyhledat nějaké čisté buffé. Ulice byly v podstatě vylidněné, protože byla sobota a to všichni vyspávají po pátečních pouličních mejdanech, které končí někdy kolem páté hodiny ranní. Jen tu a tam na špinavých chodnících, pod lavičkami nebo na nich spali bezdomovci, žebráci, opilci a dokonce i samotné úplně malé děti, často přitisknuté k sobě, bez rodičů, bez ochránců. Byl to dost děsivý pohled.

Nasca

Z Limy jsme odjeli luxusním autobusem do oblasti Nasca. Tam jsou ty známé tajemné obrazce v poušti. Poušť je v podstatě ztvrdlá písečná zem, až skála a v ní indiáni Naskové před asi 1000 lety vytvořili různé obrazce tak, že odhrnovali kamení a tím se tvořily linky, čáry. Tím malovali na zem obrazce až 200m dlouhé. Např. kondora, psa, kosmonauta, opici apod. Koupili jsme si za 40 doláčů na osobu letenky a malým letadélkem pro 3 pasažéry jsme vzlétli nad planinu. Bylo to úžasné a za ty peníze to rozhodně stálo. Dva z těch asi 13 udržovaných obrazců jsou vidět také z rozhledny speciálně pro ten účel postavené u silnice, ale to není ono.

V Nasce jsme také navštívili keramickou dílnu, kde ještě dnes vyrábějí keramické nádobí prastarou ruční technikou, kousek vedle pak staré rýžoviště zlata, které je rovněž dodnes funkční a dělá se původní indiánskou technikou. Ale nebylo to nic moc úžasného, spíš tak na zaplácnutí volného či odpočinkového odpoledne.

Nedaleko Nascy je ohromné pohřebiště asi 2000 let staré. Je v poušti, kde neustále fouká vlahý vítr a zvedá z pouště jemňounký píseček, který ti zaleze úplně všude. Na ploše asi 60ha je odkryto asi 10 kamenných hrobů s mumiemi, keramickými nádobami, lidskými kostmi. Všude okolo trčí z písku zbytky koster - tu lebka, tu kost stehenní. Je to dost zvláštní pocit chodit mezi tím vším po vyšlapaných a provazy olemovaných cestičkách.

Arequipa

Odtud jsme jeli do nejkrásnějšího města v Peru, do Arequipy. Je vystavěno z bílého kamene a je úplně jiné, než ostatní části Peru. Jsou tam vidět i normální, civilizovaní, evropští lidé. Blízko je nádherný Colca canyon, kam jsme jeli s nějakou agenturou na dvoudenní výlet. Jeli jsme velkým terénním autem a bylo nás pět pasažérů (2 amíci, 1 němec a my) + průvodce a řidič. Byl to také fantastický zážitek. Viděli jsme kondory, překrásnou vysokohorskou krajinu, lamí stáda, alpacy. Přejížděli jsme nejvyšší bod té oblasti - 4.800 m n.m. Nocovali jsme v Chivay, což je kouzelné městečko v údolí pod ohromnými horami. Indiáni zde mají svou kulturu odlišnou od ostatních. Hlavní znak jejich kultury jsou dlouhé sukně až na zem (jinde nosí ženy sukně jen ke kolenům) a nádherné vyšívané kloboučky, plné všemožných barev (jinde nosí klobouky černé nebo hnědé, většinou bez zdobení). Večer jsme strávili v jedné venkovské hospodě s hudbou a tancem. Tančit za doprovodu pravé peruánské lidové kapely, hrající ve stylu klasické latinskoamerické hudby pravý rock´n roll, se mi v životě ještě nepodařilo. Ráno jsme šli menší trek hned po východu slunce. Po cestě jsme potkávali indiány, osly, lamy. Krajina neskutečná.

Jezero Titicaca a Puno

Na jezeře jsou plovoucí ostrovy ze slámy a rákosu, kde skutečně žijí lidé!!!!! v rákosových chýších, kde se skutečně rodí děti. Něco neuvěřitelného. A nenosí boty, jsou pořád ve vlhku a mají nateklé nohy (asi dna). Dále jsme pluli na malinkatý ostrov Taquile. To je oáza takového klidu, že větší jsem nikdy neviděla. Nejsou tam vůbec silnice, jenom kamenné cestičky. Doplujete do malinkatého přístavu a pak jdete pěšky do prudkého kopce, až dojdete do vesničky. Ostrov je ve výšce přes 3000m. Jezero Titicaca je asi 3200 m, tak vrchol ostrova bude ještě o 100 více. Těžce se dýchalo, ačkoliv jsme měli aklimatizaci z hor pod Huascaránem. Na ostrově žijí zvláštní lidé. Muži pletou čepice a svetry, ženy dělají vše ostatní. Pletoucí muže potkáte všude: na cestě (pletou stále, i při chůzi), sedící na lavičce, na kameni, stojící před domem. Nosí všichni čepičky jako trpaslíčci, s takovým tím "špičatým přepadem" dolů a na konci s bambulkou. Ženatí mají ty nejjemnější a nejsložitější vzory, jaké si jen dovedete představit na vínově červeném podkladě, svobodní mají "přepad" bílý, ostatní část stejná jako u ženatých. Všichni samozřejmě žvýkají cocu a jsou v pohodě. A co je největší zvláštností - oni tam ti lidé na sebe jenom šeptají !!!! Dovedete si to představit? Tam je totiž takové ticho, takový klid, že není třeba mluvit nahlas a tak prostě na sebe šeptají. Nikdo na nikoho nekřičí a jsou v naprostý pohodě. Holčička, která nám prodávala tkané náramky, na nás šeptala tak potichu, že spíš jenom otvírala pusu a přesto jsme jí slyšeli. Trochu se nakloníte a slyšíte, že chce 1 sol za 1 náramek.

Puno je dost ošklivé město. Všude špína, bláto, prach. Hlavní ulice plná ušmudlaných trhovců, že se ani projít nedá. Já jsem tam dokonce dostala od jedné indiánské starší domorodkyně pěstí pod pás, když jsem jí "překážela" na ulici. Ale to je dost výjimečné, nestává se to asi pořád a všem.

Z Puna jsme po třech dnech odjeli vlakem do Cuzca. Všichni masňáci z USA a Itálie, kteří cestovali s námi, si dávali oběd, desert, svačinku, vínečko, pivečko, jen my dva jsme vypili během asi 8 hodinové cesty několik coca čajů. Ne že bychom se neradi zařazovali mezi masňáky, v této chvíli by nám to bylo fuk, ale měli jsme tak zatracený průjem .....

Cuzco

V Cuzcu jsme byli týden. Je tam cítit nejvíc ze všech oblastí indiánština - inčtina. Ale je to zkomercionalizované. Ne však všude. Když chcete, objevíte místa, kde to není ještě tak strašné. Je tam všude okolo neskutečné množství ruin, nádherná příroda, atmosféra. Machu Picchu nás zklamalo. To je velké výstaviště - expozice inckého města. Vše je načančané, vstup přes bránu jako na výstavišti v Brně (ještě snad horší), u vchodu řve tvrdá musika. My jsme tam vyrazili brzičko ráno, za velikého deště, který neustal celý den. Ráno tam bylo jen pár lidí, tak to ještě šlo. Ale když jsme opouštěli kolem poledne "areál", potkali jsme u vstupu hrnoucí se davy turistů z Ameriky a Japonska, a tak jsme byli rádi, že jsme to nemuseli absolvovat s nimi. Ale viděli jsme i jiné ruiny, mnohem krásnější, z mého pohledu, než M.P. Nejvíc se nám líbily ruiny v Pisacu, vzdáleném od Cuzca asi 30km. V Machu Picchu jsem měla pocit, že tam nikdy nikdo nežil nebo jen velmi krátce. Bylo to neopotřebované, nebyl tam cítit život, necítila jsem tam vůbec žádnou energii!!!!! Ty jiné ruiny, kde jsme byli, měly ducha a dovedu si představit, že bych tam někdy žila.

Cuzco samotné stojí na inckých základech, takových těch "kámen ke kameni bez lepidla", ale na nich stojí stavby španělské. Pisarro někdy v roce 1617 vtrhl se svýmu 120 (!) muži do Peru, aby se zmocnil zlatých pokladů. Velká část inků zradila Velkého Incu a začala bojovat po boku Pisarra. Když byl Velký Inca zavražděn, začaly španělské nájezdy do Peru sílit, Španělé ukradli co mohli, rozbourali incké stavby v Cuzcu a okolí, a na inckých základech vystavěli nové Cuzco ve španělském stylu. Nad Cuzcem jsou zbytky ohromné incké pevnosti Sacsayhuaman, která údajně byla posledním útočištěm Inků bránících Cuzco. Pevnost je z velké části rozebraná a značné množství kamenů bylo při budování španělského Cuzca použito právě odsud.

Španělský vliv je vidět po celém Peru. Měli jsme pocit, že hloupost lidí, kterou jsme potkávali na každém kroku, musela být způsobena v samém počátku párováním španělských cikánů s Inky, následně pak po staletí "každý s každým". Dodnes např. v Punu je taková tradice, že 23.února všichni vycházejí do ulic, pijí 3 dny alkohol, žvýkají cocu, tančí, jsou nejprve polosvlečení, později už asi ne polo, a vše končí hromadným sexem, každý s tím, koho má právě po ruce. A je jedno, že o kus dál je tvůj muž nebo tvá žena. Ostatně, ti mají také plné ruce práce. A nejvíce lidiček v Punu se rodí v listopadu. Tohle nám vyprávěl průvodce na výletě k pohřebišti nedaleko Puna. Na otázku "A kdy jsi se narodil ty?" nám odpověděl - hádej co ? - v listopadu! A takhle to je asi po celém Peru.

Jídlo

Samozřejmě, jak už se zmiňuji výše, postihl nás oba dva OHROMNÝ průjem, který byl k nezastavení, a tak jsme český endiaron vyměnili za jiný peruánský lék, který zabral okamžitě a to tak silně, že jsme potom zas měli zácpu. Oni ti peruánci to znají a ví, co v takovém případě podat rozmazleným, v čistotě vyrůstajícím a žijícím neperuáncům. Asi se tomu nelze ubránit. My jsme se snažili stále si mýt ruce, čistit okraje sklenic v hospodě nebo žádát o výměnu často neskutečně zapatlaných sklenic, jedli jsme jenom jídla, o kterých jsme předpokládali, že nejsou tak nebezpečná, bedlivě jsme vyhledávali alespoň trochu čisté restaurace s alespoň nějakými náznaky čisté kuchyně (u WC už si tolik vybírat nemůžeš, to bereš, co je), ale stejně jsme to nepřekonali.

Doprava

Také jsme zkusili dopravu místním autobusem pro domorodce. To byl teda také zážitek. Oni to tam mají všude rozdělené na "pro turisty", většinou ještě I. A II. třída a na "pro domorodce". Ty turistický dopravní prostředky docela jdou, někdy jsou dokonce lepší, než české. V domorodém autobuse jsme naštěstí jeli jenom kousek, asi 60km, z Cusca do Ollantaytamba (nádherné ruiny, kde se ukrýval Velký Inka po vpádu Pisarra, než ho zavraždili). Spolucestující kromě Dály smrděli, nikdo neotvíral okno, protože jim byla zima, ačkoliv bylo venku asi 20stupňů, autobus narvaný lidmi, taškami a všemi možnými jinými zavazadly. Zastavoval všude možně, kde zrovna někdo stál, zastávka nezastávka. Projeli jsme celé Cuzco, nabrali, co se vešlo a asi po půl hodině konečně opustili město. Bylo mi blbě, chtělo se mi zvracet. Otevřela jsem okno. Kdosi za námi volal, že na něj táhne. Mě to bylo jedno. Byla jsem rozhodnutá, že se klidně z toho okna za jízdy vyzvracím, bude-li to třeba. Naštěstí jsme opět zastavili. Bylo to u pumpy. V Peru je totiž normální, že veřejné dopravní prostředky včetně taxi se svými pasažéry zajíždějí pro benzín. Berou ho vždy jen trochu, na kolik mají zrovna peníze. U této pumpy jsem oznámila řidiči autobusu, že jdu ven. Hledala jsem záchod. Nějací dělníci na mě volali, že támhle vzadu. Byla tam jakási chatrč, s polodveřmi, se suchým záchodem, tedy spíš s nějakou zasranou (doslova) dírou do země. Nevím jak to popsat. Vydýchala jsem se z autobusového smradu, nadýchala čerstvého vzduchu na toaletě a vracela jsem se k autobusu. Ten se zrovna rozjížděl. Dělníci, kteří mi předtím ukazovali cestičku k záchodu, běželi za autobusem a cosi hulákali. A také Dála byl rozhodnut dát řidičovi po hubě, pokud nezastaví. Stihla jsem to a bylo mi i o trochu lépe. Naštěstí už asi za hodinu jsme byli v Urubambě. Vůbec jsem nevnímala cestu, byla jsem šťastná, že jsem přežila. Pak už jsme raději jeli taxikem, k ruinám to bylo jen asi 10 km.

Šaman, coca

Také jsem měla zážitek s místním šamanem. V Cuzcu jsem nějak najednou v jedné hospodě (podotýkám, že jsem nic alkoholického zrovna nepila) začala ztrácet vědomí, a to tak silně, že jsem myslela, že je to moje smrt. Vážně. Bez legrace. Nevím vůbec, co to bylo. Výškou asi ne, byli jsme aklimatizovaní. Musela jsem si tam sednout na zem. Naštěstí hospodský byl šaman, tak přinesl nějakou bylinu, říkali jí myslím Džuda. Nádherně a velmi silně voněla. Měla malinkaté žluté kvítečky. On to rozmělnil v dlaních a potíral mě tím po čele, za ušima a přitom pořád něco mumlal, takový to zpěvavý mmmm hmmmm mmmm huuum. Pomohlo to jako zázrakem. Pak jsem si tu bylinu (já myslím, že to byla nějaká velmi silná peruánská droga) koupila od jedné bylinkářky a nosila jsem ji pořád u sebe.

Zkoušeli jsme také cocu. Já jenom čaj, Dála ji i žvýkal. Je to příjemný lék. Inkové to používali na všechno: na konzervaci látek, jako lék, jako nápoj, jako zdroj energie a já nevím jako co ještě. Dodnes se brání celému světu, že to není droga a je u nich volně dostupná naprosto všude. Čaj z čerstvých lístků dostaneš všude, i v nóbl restauracích.

Odlet

V Limě jsme se objevili potřetí 6.2., a to když jsme se chtěli nějak dostat domů. Museli jsme do tý zatracený Limy, protože nám odtud letělo letadlo do Evropy a taky jsme tam měli na českém velvyslanectví uloženy letenky, kopie pasů a 50 dolarů na letištní poplatky. To pro případ, že by nás chtěl někdo okrást. Taxíkem jsme se nechali odvést na velvyslanectví a zpátky a pak jsme několik hodin proseděli v hospodě na letišti, nemaje nejmenší chuti courat po městě. Znavení, ale šťastní jsme se těšili do Čecháčkova.

Jana Wünschová