Pobřežní pás

Západní hranici Izraele tvoří Středozemní moře. Písečné duny se táhnou v pásu několika stovek metrů až 2-3 kilometrů téměř podél celého pobřeží Středozemního moře. V některých místech s tyčí vysoké útesy a hřebeny, na jiných místech to jsou obrovské masy pohyblivého písku zabraňujícího volnějšímu přístupu k moři. Zvláštními útvary tvořící některé části pobřeží jsou různě vysoké masivy kurkaru tvořené tvrdými pískovcovými kameny různého zabarvení.

Takové útesy narušené nekonečnými vlnami jsou patrné severně od Tel Avivu. Obtížnost výstavby osídlení na pohyblivých píscích a širokých písečných pásech podél pobřeží způsobila, že ve starověké Palestině byla většina měst postavena ve vnitrozemí. Výjimkou jsou některé staré přístavy, jejichž poloha byla ale dána vhodnějšími podmínkami anebo byly vystavěny zcela uměle.Velký přírodní záliv je pouze u významného přístavu Haifa na severozápadu země. Pobřežní pás má mírné, příjemné podnebí s poměrně pravidelnými srážkami a proto toto pobřeží bylo od pradávna poměrně hustě obydlené, ovšem většinou za pásem písečných dun. Pouze v posledních desetiletích je situace poněkud jiná. Staví se všude. Například Tel Aviv svými mrakodrapy dosahuje až k moři a nejinak je tomu i u jiných měst , nových osad a průmyslových zón rozšiřujících se nehledě na přírodní překážky.
Pod nízkým pichlavým, téměř bezlistým keřem vytvářejícím řídkou stěnu pod velkou písečnou dunou se něco pohnulo. Zůstal jsem stát a připravil si fotoaparát. No ano, žluto rezavá skvrna se opět pohnula. Asi deset metrů přede mnou pomalu vyšla na rozpálený písek liška. Podívala se na mne a potom pomalu odešla přes hřeben duny někam dál, do písečného pásu. Přes polední žár červencového slunce je v písečném asi dva či tři kilometry širokém pásu dun dost živo. Jsem někde v polovině a připadám si jako uprostřed Sahary. Kam oko dohlédne jsou písečné přesypy, někdy až úchvatných rozměrů tvořené velmi jemným pískem. Dobře se po něm klouže a sjíždí dolů jako na lyžích. Ovšem písek se dostane potom naprosto všude.
Jediným orientačním bodem jsou asi deset kilometrů vzdálené komíny elektrárny u starobylé Caesarie. Ani moře není vidět, jen ho tuším za zdánlivě nekonečnou hradbou nových a nových dun.
Mezi dunami je spousta stezek a pěšinek, někde nízké pichlavé křoviny vrhající jen nepatrný stín, jinde suché žlutohnědé zbytky suchomilné bylinné vegetace. Drobné, jemné stopy od myší, brouků, ještěrek a hadů se klikatí mezi suchými stvoly jakoby je tam někdo schválně namaloval. Za soumraku a v noci tu musí být velmi rušno.
Z  Emeg Hefer jsem vyšel před hodinou a chci dojít na břeh moře . Podle umístěných cedulek je celá oblast jednou z rezervací, kterých je tu mezi Netanyí a Haderou v pobřežním pásmu několik. Písečnými dunami podél pobřeží vede železnice a dálnice. Konečně jsem se dostal k dálnici, která přetíná široký pás pobřežních dun . Jenomže nikde není žádný podchod či jiný přechod. Stojím tu téměř bezmocně a dívám se na neuvěřitelnou frekvenci. Ve všech čtyřech pásech jede jedno auto za druhým. Není divu, je to hlavní tepna spojující Tel Aviv s Haifou. Přeběhnout čtyřproudovou dálnici po níž se řítí stovky aut je nemožné. Asi deset minut stojím bezmocně u krajnice a pomalu se loučím s vidinou dosažení břehu moře s karakovými útesy. Najednou jsem si všimnul asi osmnáctiletého Arabského mladíka stojícího asi o dvě stě metrů dál ode mne, ale na druhé straně dálnice. Bedlivě pozoroval řítící se masu aut až se dočkal, kdy mezi auty byla mezera zaručující "bezpečné" přeběhnutí do středního dělícího pruhu dálnice. Stejně si počínal i zde a po deseti minutách byl na mé straně.
"Hi, chcete na druhou stranu? Nebojte se jde to . Bydlím tam v tom domě" a mávnul rukou na nedalekou usedlost připomínající tábor cikánů, krčící se pod velkým stromem uprostřed písečných dun. "Celá naše rodina tu takhle během dne několikrát přebíhá a nikdy se nic nestalo. Však jste mne viděl. Ale musíte ještě dávat pozor, aby vás neviděli policisté. Jezdí tu často a potom by byl problém. Tak se držte."
Přiznám se, že jsem tam strávil dalších dvacet minut, nežli jsem našel odvahu přeběhnout. Skutečně vždy po několika minutách se stalo, že nastala mezera mezi řítícími se auty v níž bylo možné velmi rychle přeběhnout. Podařilo se.
Písečné přesypy za dálnicí byly větší a také tu byly velké nízké stromy, vytvářející obrovské zelené kupole, pod nimiž byla příjemná místa k odpočinku i v tom největším slunečním úpalu. K moři bylo ještě daleko, nejen že nebylo vidět, ale ani slyšet. Iluze pobytu hluboko v poušti byla dokonalá. Horko sálající nejen ze slunce ale i z rozpáleného písku bylo ohromné. Nohy se mně bořily po kotníky do pálivého písku i když jsem se snažil chodit po úzkých stezkách Asi deset minut jsem usilovně stoupal do pískové stráně. Nahoře konečně zafoukal příjemný vítr a uviděl jsem nekonečnou dálavu modrého Středozemního moře.
Došel jsem na okraj asi třicetimetrového útesu. Pod ním byla fantastická dvacet či třicet metrů široká pláž táhnoucí se do nekonečna na obě strany. Nikde ani človíčka. Chvilku jsem hledal možnost sestupu dolů. Úzkou erozní průrvou jsem opatrně sestoupil mezi pískovcovými balvany dolů na pláž. Útes ve slunci hrál všemi odstíny od bílé, přes žlutou, okrovou až po temně rudou. Místy byly na pláži pískovcové balvany velikosti auta, jak se zřejmě v době bouří či vysokého přílivu podemlel útes a občas se zřítila jeho část dolů.

Hadera Forest
Za pásem písečných dun porostlými suchomilnými křovinami jsou porosty blahovičníků. Ty tu rostou v různém stáří a velikosti téměř všude. Kdysi se zde vysazovaly a doposud vysazují pro jejich schopnost vysušovat mokřiny a tak vznikly kolem Hadery poměrně velké lesíky stromů, svým botanickým původem z Austrálie. Opravdu se tu vyskytují poměrně velká jezírka podobající se velmi nápadně močálům kdekoliv v Evropě pouze s tím rozdílem, že voda přes horké léto vymizí a je tu pouze od podzimu do jara. Nevelká oblast dvou či tří jezírek a močálů je označena mnoha tabulkami oznamujícím návštěvníkům, že jsme v reservaci Berekhat Ya´Ar a jak se mají chovat, neodhazovat odpadky, chodit po pěšinách atd... Spousty ptáků krouží nad suchým rákosím.
Ovšem několik spálených vraků aut a ohořelých pneumatik se dost překvapivě povaluje právě uprostřed nevelké chráněné oblasti. A o sto či dvě stě metrů opodál mezi dvěma velkými písečnými dunami někdo vyvážel stavební suť.
Bohužel, mnozí lidé, bez ohledu na národnost či zemi v níž žijí se k přírodě chovají skutečně neurvale. Však to známe i od nás.
Vlakové nádraží Hadera leží nedaleko mořského pobřeží na kraji stejnojmenného města. Asi tři sta metrů od nádraží začíná velký eukalyptový les. Kamenitá a písčitá cesta s občasnými zbytky asfaltu vedoucí do lesa je široká a zřejmě velmi frekventovaná. Každou chvilku uhýbám jedoucím osobním autům. Není divu, protože vede do Haderského lesa. Je to oddychová a rekreační oblast pro obyvatele města, jak je doslova napsáno na velké informační tabuli při vstupu do lesa. Celý projekt financova Židovská komunita v Oaklandu v Kalifornii a Židovská nadace. Na tabuli jsou vypsaná jména dárců a sponzorů: Alvin a Sandra Bacharach, Steve a Ruth Kass s rodinou a mnoho dalších.
Kousek od informační tabule stojí na nájezdu vybudovaném z hlíny a dřevěných kůlů starý vrak tanku. Nic nevysvětluje proč tu stojí, tak mne napadlo, že tvůrci se asi možná inspirovali podobnými pomníky u nás. Ale spíš tu stojí asi pro pobavení kluků, kteří prolézají co se dá.
Mezi mohutnými vzrostlými stromy stojí desítky dřevěných stolků s lavičkami, různé prolézačky, žebříky, šplhadla, lana, provazové mosty a spousta dalších atrakcí především pro děti. Je tu i několik hřišť a dokonce i malé podium pro různá vystoupení. Celé rodiny se usazují na lavičkách kolem stolků, vybalují různé občerstvení a pozorují své ratolesti, jak dovádějí na atrakcích kolem nich. Všude u každého stolku je odpadkový koš a vůbec celý areál působí velmi čistě a útulně.
Usadil jsem se u jednoho stolku a občerstvil se a ochutnal několik mandarinek, které jsem si cestou přes plantáže natrhal. Na východním okraji lesa se totiž rozprostírají velké zavlažované citrusové plantáže táhnoucí se až k silnici spojující Tel Aviv s Haifou. Je opět úmorné teplo, které alespoň trochu zmírňují stromy Haderského lesa a jejich pronikavá ale osvěžující eukalyptová vůně.
Při zpáteční cestě jsem opět neodolal, stoupl si k jednomu nádhernými oranžovými mandarinkami obsypanému stromu a pár jich ochutnal. Bylo to příjemné osvěžení. Ke každému stromu a jsou jich zde tisíce, vedou tenké černé hadice z nichž po malých kapkách odkapává voda.
Bez ní by tu byly jen písečné duny.

Jaroslav Hladík
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice