Judská poušť

Hned za branami Jeruzaléma, vystavěného na Judských horách , se na východní straně rozkládá Judská poušť. Je to velmi suchá oblast, neboť dešťové mraky přinášené větrem od Středozemního moře se zaráží o 800 m vysoké Judské hory. Průměrné roční srážky tu dosahují asi 100 mm. Poušť poté prudce klesá až k Mrtvému moři, ležícímu -408 m pod hladinou Středozemního moře. Je součástí syrsko - africké příkopové propadliny táhnoucí se z Turecka , údolím Jordánu až k Rudému moři, kde dále pokračuje. Toto místo je největším snížením zemské úrovně na světě. Protože je zde nízká "nadmořská výška" a nedostatek srážek, teploty tu vystupují přes padesát stupňů celsia. Poušť je většinou tvořena druhohorními a třetihorními vápencovými usazeninami.

Východ slunce nad Judskou pouští
Velké vrtule točící se u stropu jsou poněkud hlučné, ale příjemně rozviřují horký vzduch v místnosti.. Vlajky různých zemí světa , pověšené u stropu tvoří originální výzdobu a třepetají se jak na lodním stěžni. Venku je zase určitě pětatřicet ve stínu. Je zde docela útulně. Stěny místnosti obložené tmavým dřevem jsou oblepené stovkami fotografií návštěvníků zdejšího plážového baru z různých party a nespočet mejdanů, co tu v posledních létech proběhly. Je na co se dívat. "Travellerský" bar "BUZZ STOP" v Tel Avivu na Herbert Samuel Street je jedním z desítek podobných podniků tísnících se na nábřeží nedaleko mrakodrapu Opera Tower. A jeden z nejoblíbenějších jak shodně prohlašují Aleš s Polym.
Celá čelní skleněná stěna je otevřená a klimatizace je vypnutá. Asi šetří. Na stole mezi láhvemi trochu přechlazeného piva Tuborg a za rytmického zpěvu Ricky Martina , máme rozloženou mapu. Plánujeme cestu na jih země tak, abychom navštívili co nejvíce zajímavých míst. Aleš s Polym projeli Judskou i Negevskou poušť v minulých létech několikrát a zahrnují mně různými podrobnostmi a údaji.
"Víš co? To, co navrhnu, je romantické, zajímavé a určitě se ti to bude líbit " najednou řekl Aleš, napil se "tuborgu" , podíval se na hodinky a pokračoval: " Zahájíme cestu na jih tím, že vystoupíme ještě dnes v noci na Masadu tak, abychom stihli východ slunce nad Judskou pouští a Mrtvým mořem!"
Šerutem , taxíkem pro deset lidí, jsme za půl hodiny v Jeruzalémě a hodinu později již sedíme v klimatizovaném autobuse č. 444 směřujícím do En Gedi ležícím na břehu Mrtvého moře. Cesta vede po perfektní asfaltové silnici, která hned za Jeruzalémem prudce klesá do největší příkopové propadliny světa. Autobus jede docela rychle a stejně rychle klesáme, takže nám zaléhá v uších jako v letadle. Zbytky zeleně za městem mizí a celá krajina dostává žlutobílé zabarvení tak typické pro zdejší pouště. Krajina dostává měsíční charakter se spoustou kaňonů, vyschlých koryt - vádí řek -a potoků , úžasně rozbrázděných obrovských kopců. Jen můžeme tušit mohutné nápory vod, které dokážou tak nebývale rozbrázdit krajinu v zimním období, kdy se dostavují náhlé a prudké přívalové deště.
Občas se objevují černé stany kočovných beduínů ale častěji jejich chatrče z plechů, prken, krabic, beden a barelů. Slunce, sklánějící se k západu vytváří fantastickou hru barevných odstínů, stínů a úžasné plastické pohledy na bezútěšnou hornatou Judskou poušť.
Stále klesáme dolů, jsme už asi 300 m pod hladinou Středozemního moře . Na dně prudkých strží či kaňonů jsou vidět ohořelé vraky aut i kamionů. V autobuse začíná být poněkud chladno. S tou klimatizací se to trochu přehání. Jaké je ale venku teplo si uvědomuji až poté, co se opřu o okno. To je úplně rozpálené horkým vzduchem i když slunce již téměř nesvítí.
" Zde bývá podstatně tepleji nežli v Tel Avivu" říká Aleš, když jsem jej upozornil na horké sklo okna: "mezi čtyřiceti a padesáti stupni není nic neobvyklého. To jsme tu zažili vloni a teď v červenci to nebude jiné" a dodal: " proto tu musí mít každý pořádné zásoby pitné vody. Jinak jsou velké problémy" a poplácal svoji dvoulitrovou láhev s vodou.
Odbočujeme z hlavní silnice a blížíme se k zelené oáze z datlových palem, citroníků a banánovníků-
"Podívej, vidíš ty velké shluky ostnatého drátu a zátarasy kolem kibucu ? " ukazuje Aleš na drátěné zátarasy připomínající nějaký lágr. "Je to kibuc Almog a je obehnaný ostnatými dráty jež chránily a chrání kibucníky před teroristy a nevítanými návštěvníky".
To už projíždíme bránou z ostnatých drátů u níž stojí dva vojáci s kulomety. Sotva je mineme, ocitáme se v ráji. To doslova. Okolo samé palmy , květiny pěkné atriové domky a uprostřed velký nasvětlený bazén s jasně modrou vodou. Kolem něj a v něm desítky dětí i dospělých. Po deseti minutách jsme vyjeli z kibucu do absolutní pouště.
Jsme na dně příkopové propadliny . Na křižovatce stojí směrovka: vlevo Jericho, vpravo En Gedi a rovně Qumran. Místo nálezu nejstarších biblických textů , známých pod názvem "kumránských svitků ". Tak tam se zastavíme později. Asi dvakrát autobus zmírňuje rychlost, protože projíždíme vojenským kontrolním bodem. Je to několik za sebou narovnaných betonových zátarasů, takže autobus musí malou rychlostí mezi nimi prokličkovat. Nedaleko stojí pytli s pískem opevněné kulometné hnízdo. Silně ozbrojení vojáci jen pokynou šoférovi ať pokračuje v jízdě.

"Pánové pláže En Gedi . Chcete vystoupit zde, nebo v mořských lázních En Gedi" obrací se na nás řidič s otázkou v hlase a přibrzďuje u spoře osvětlené zastávky uprostřed pouště. Alespoň to tak vypadá.
" Vystupujeme zde, díky .a nashledanou" za všechny dodává hebrejsky Aleš. Náhlý úder horkého vzduch nás tlačí zpět do autobusu. Teplotní rozdíl je dobrých dvacet stupňů. Ve dne to bude tedy síla, pomyslel jsem si a podvědomě zkontroloval láhev s vodou. Horký vzduch je prosycen solí nedalekého Mrtvého moře. Přecházíme silnici a v naprosté tmě sestupujeme po kamenitém táhlém mořském břehu až k vodě. Je slyšet jen občasné zaklení, jak někdo z nás zakopl či se smekl po štěrku . V měsíčním světle, které se pozvolna prodíralo mezi horami, se zaleskla mořská hladina . Na horizontu se slabě rýsují siluety Moabského pohoří v Jordánsku.
Vstoupili jsme do mazlavé, olejovité vody, která byla citelně teplejší nežli okolní vzduch. Tak to se moc neosvěžíme. Pomalu jsme si sedli do vody a nechali se nadnášet jako korkový špunt. Téměř třicetiprocentní koncentrace soli ve vodě způsobuje tento zvláštní jev, jaký nikde jinde na světě člověk nepocítí. Nad hlavou nádherná černá obloha s miliony zářících hvězd, kolem tma, bezvětří, horko, absolutní ticho. Velmi zvláštní , tajuplná atmosféra nabízející možnosti přemýšlení a ponoření se do bohaté minulosti okolní krajiny.
Teplá voda plážové sprchy nás zbavuje solné krusty, která se vytvořila po celém těle okamžitě po vystoupení z vody. Bohužel, ale ani ona neosvěžuje.
Opět stojíme na silnici. K Masadě to máme ještě asi 25 km a je hodina po půlnoci. Zvažujeme reálné možnosti, když tu náhle projíždí kolem auto. Je to neuvěřitelné, ale je to taxík. Aleš okamžitě zamával , auto couvá.
"Nechte mně vyjednávat hebrejsky, určitě nasadí vysokou cenu, ale já ho zlomím" prohodil sebevědomě s úsměvem Aleš. "Šalom, chceme na Masadu, kolik to bude stát" ?
Řidič viditelně těžící z naší situace odpověděl: "Sto šekelů".
" To nemyslíte vážně, to je moc" reaguje Aleš " tak maximálně padesát". "V žádném případě, řekl jsem sto" podrážděně řekl řidič.
"Tak nemáme zájem, jdeme pěšky, nashledanou" . Řidič cosi zabručel a rozjel se. S Polym jsme se smutně dívali za odjíždějícím fordem s klimatizací, která by přišla vhod, a v duchu si představovali noční cestu pouští, ale Aleš k nám prohodil: " Vsaďte se, že si to rozmyslí a vrátí se. Vždyť jede stejným směrem a s námi má přece jenom kšeft To tak nenechá, vždyť jsme v Izraeli !"
Ani jsme si nestačili uvědomit logiku věci , ani se vsadit a už jsme zahlédli červená brzdová světla . Bílý ford velkou rychlostí couval k nám.
"Pojďte, vezmu vás na křižovatku a z ní je to asi 4 km k hostelu pod Masadou. Za sedmdesát šekelů." Aleš se na nás vítězoslavně podíval, batohy jsme naházeli do kufru a s požitkem se usadili do klimatizací vychlazeného auta.
" Ale takhle to nenechám to není konečná cena" utrousil Aleš a pustil se do dalšího smlouvání : "Ne na křižovatku, ale až k hostelu, jinak vystupujeme.
Načež se oba pustili do gestikulování a drmolili celou cestu až na křižovatku. Taxikář přibrzdil, jakoby chtěl zastavit, pak se ale náhle rozjel : "Dobrá vezmu vás k hostelu". Načež Aleš k našemu úžasu chladnokrevně kontroval: "Jasně, to jsem vám říkal celou cestu, ale teď za padesát !"
Taxikář dvakrát praštil oběma rukama do volantu, až dostal smyk a prudce auto ve 160 kilometrové rychlosti vyrovnal , silně zpomalil, ale pokračoval dál. Všichni jsem asi dost zbledli, protože smyk byl pořádný. Ani taxikáři to nebylo jedno, uvědomil si, že můžeme argumentovat jeho divokou jízdou a žádat další slevy.
"Vystupte si a vezměte batohy z kufru, já tu počkám v autě" zkušeně řekl Aleš " při takovém smlouvání znám několik případů, kdy potom taxíkář ujel se zavazadly a nešťastné pasažéry ponechal osudu".
V atriovém dvorku Taylor Youth Hostel se s úlevou a dychtivě napájíme studenou vodou vytékající z kohoutku trčícím z kamenné zídky. Všichni spí, jsou dvě hodiny po půlnoci. K naší velké radosti objevujeme fungující automat na černou kávu. Už nám ke spokojenosti nic nechybí. Pohodlně jsme se rozložili na židlích a vychutnávali oba nápoje a přemýšleli, kudy se jde nahoru a kdy vyrazíme. Hostel je malou zelenou a rozkvetlou oázou v okolní poušti. To dodatečně zjišťujeme až druhý den.
Náhle ze tmy vystřelil ostrý kužel světla, ozvalo se hučení motoru a nežli jsme se nadáli, z terénního vozu, na němž byl připevněný těžký kulomet, vyskákalo pět ozbrojených vojáků. Byla to jedna z pravidelných hlídek, objíždějících svoji trasu. Vůbec si nás nevšímali, napili se vody, dali si kávu. Až po chvilce se jeden z nich, hnán spíš zvědavostí, nežli nějakým vojenským předpisem, zeptal odkud jsme. Byli viditelně spokojení, že chceme jít nahoru do pevnosti. V srdečném hovoru jsme se rozloučili kolem čtvrté hodiny ráno.
Spíše instinktivně, nežli promyšleně vcházíme do tmy a vystupujeme nahoru, kde by měla být brána a stezka k Masadě. Po několika marných pokusech najít ve tmě nějakou stezku, konečně objevujeme směrovku ukazující dolů do jakéhosi vádí, kde je u brány pokladna a vlastní místo výstupu .
"Velká pevnost" neboli Mazada, jak se píše hebrejsky je ukryta někde před námi v naprosté tmě. Pouze široký kužel reflektoru osvětluje bránu a kus pouště. Bohužel, masivní , ostnatými dráty zadrátovaná brána je zavřená. Až při návratu zpět z Masady jsme zjistili, že pár desítek metrů od brány plot končil a dál už byla jen poušť. Mohli jsme ji lehce obejít. Nápisy v hebrejštině a angličtině informují, že se otevírá v pět ráno a že výstup trvá asi 50 minut. Lanovka, která je tu zřízena pro pohodlné či starší turisty jezdí až o hodinu později.
Konečně se brána otevírá a zásobeni chladnou vodou vystupujeme za ranního šera v první skupince návštěvníků Hadí stezkou - Path Snake vzhůru po strmých stěnách Masady. Rychle je předbíháme. Jsou to děvčata a chlapci z Polska, kteří spali dole v hostelu.. Doprovází je jako vždy u organizovaných skupin, průvodce s ležérně přehozeným samopalem přes rameno . Masada je osamělý skalní útes vysoký 440 m nad Mrtvým mořem v jižní části Judské pouště, asi 5 km od břehů Mrtvého moře. Nastupujeme dost svižné tempo - východ slunce se blíží, nechceme o něj přijít. Výstup je ovšem dost náročný vzhledem k vysoké teplotě asi 28 stupňů a velmi strmému stoupání , proloženým mnoha schody. Ovšem neustále se otevírající nové a nové pohledy téměř letecké na Judskou poušť , Mrtvé moře a hlavně blížící se východ slunce dávají další sílu pokračovat ve výstupu.
Na obrovskou skalní plošinu přibližně 600 x 200 m vystupujeme kamennou bránou Snake Path Gate sice jako první, ale pěkně propocení a zaprášení.
Jako nedobytnou pevnost a útočiště před nepřáteli dal v létech 36 - 30 př. n. l. vybudovat tento obrovský pouštní obranný areál Herodes Veliký. Sám Herodes tu snad ani nikdy nebyl. Pevnost však proslavili zéloti, nejradikálnější odpůrci Římanů při židovském povstání . To začalo roku 66 př. n. l. v Caesareji, pokračovalo v roce 70 zničením Jerusaléma a o tři roky později skončilo zde na Masadě. Do pevnosti se ukryli se svými rodinami v roce 79. Římský místodržící Flavius Silva se v roce 72 rozhodl povstalce zlikvidovat. V pevnosti se v té době ukrývalo asi 960 mužů, žen i dětí.
Římané obklíčili Masadu, postavili osm táborů, jejichž obranné zdi jsou z Masady nádherně vidět i dnes. Když po dlouhém obléhání pevnost nedobili, rozhodli se pro gigantickou stavbu kamenné rampy po níž chtěli dotlačit obléhací stroje až k hradbám. Desetitisíce zajatců začalo stavět obrovský násep do výšky spodních hradeb pevnosti. Násep je patrný do dnešních dnů a je možné po něm jít do pevnosti. Přes to, že bylo v pevnosti dostatek jídla a vody, povstalcům bylo nyní jasné, že z pevnosti neuniknou a proto zvolili dobrovolně smrt, nežli otroctví.
Poté upadla postupně pevnost a její zbytky na dlouhá staletí do zapomnění. Události se staly symbolem hrdinné obrany Židů proti Římanům za židovského povstání. Podrobně je popsal židovský historik Josephus Flavius.
V létech 1963 - 69 tisíce dobrovolníků z celého světa pod vedením archeologa Yiagela Yadina odkrývalo někdejší pevnost. Některé objevené stavby byly zrekonstruované či částečně dostavěné. Nově dostavěné zdi jsou oddělené od původních černou čárou.
Masada patří k jedněm z nejvýznamnějších archeologických památek Izraele. Do roku 1985 tu skládali nováčci izraelské armády vojenskou přísahu
Stojíme pod plátěným přístřeškem který chrání bronzový model pevnosti v době jejího rozkvětu. Byla to úžasná, dokonalá stavba. Paláce, sály, ubikace, sklady, cisterny na vodu, 1 300 m dlouhá kasematová hradba kolem pevnosti, věže. Královský palác s lázněmi , mnoha sály , navíc vyzdobený barevnými mozaikami , nádhernými sloupy a množstvím chodeb a dalších místností. Dochovaly se tu i zbytky nejstarší synagogy v zemi. Procházíme tou spoustou zbytků staveb. Na nejvyšší dochované věži vlaje modrobílá izraelská vlajka s hvězdou Davidovou. Shromáždilo se tam asi deset či patnáct mladých mužů. Začali se nahlas modlit a zpívat. Modlitby se rozléhaly do ticha nad celou Masadou.....
Je 13. července 1999 , hodinky ukazují 6 hodin 48 minut . Za siluetou mohutného Moabského pohoří v nedalekém Jordánsku se nad hladinou Mrtvého mořem objevuje žhavý, rudý, obrovský sluneční kotouč. Desítky lidí z Izraele a z ostatního světa, kteří nedbali na pohodlí a značnou námahu při výstupu na Masadu, se zatajeným dechem vítají nový den.
Postupně, jak se sluneční kotouč dostává výše, mění se barvy Judské pouště od šedé přes bílou, žlutou, hnědou k rudé a všech odstínů okrových barev. Objevuje se temná, modrá hladina nehybného Mrtvého moře s rudým odleskem slunce. Jen zelená barva chybí.
Přijeli první dělníci, kteří se tu podílejí na rekonstrukci pevnosti a dalších úpravách celého areálu. Archeologické výzkumy dále pokračují. Vzhledem k velké turistické atrakci, tu bude zanedlouho určitě nějaká restaurace či podobné zařízení. Okolní atmosféra hodně ztratí na svém kouzle. První vyslanec turistického průmyslu tu směšně stojí mezi hromadou kamení a hradbami - nová telefonní budka!
Provoz lanovky se rozjel naplno. Během hodiny byly na Masadě dobré dvě či tři stovky lidí. Máme všechno důkladně prohlédnuté, nafotografované. Teplota s vycházejícím sluncem rychle stoupá.. Je nejvyšší čas jít zpět dolů.

Rady na cestu:
Nejvýhodnější cestování po Izraeli je autobusy. Jsou perfektní, klimatizované a jezdí velmi často a téměř všude! Na nádražích jsou dokonalé informační tabule a informační střediska.
Do Ejlatu přes Jeruzalém z Tel Avivu odjíždí autobus č. 394 ráno v 6,30 (mezi tím devět dalších ) a poslední v 00,30 hod. z největšího autobusového nádraží Blízkého východu na Levinski Street 108 . Z Hlavního nádraží v Jeruzalémě na Jaffa Street jede první bus č. 444 ráno v 7,00 (mezi tím ještě 3 spoje) a poslední v 17,00. Je dobré si rezervovat jízdenky s předstihem, někdy je v sezóně vyprodáno. Jízdenku si zakoupit do Ein Gedi u Mrtvého moře ( a po vykoupání v moři jet k Masadě dalším spojem), nebo na křižovatku k Masadě a jít asi 4 km pěšky, nebo přímo k hostelu pod Masadou. Po celé trase je možné využít taxíky pro osm či deset lidí zvané šerut. Jezdí ovšem velmi nepravidelně. Rozhodně sebou nosit láhev s pitnou vodou. Přespat lze v En Gedi Guest House nebo v Youth Taylor Hostel pod Masadou. V krajním případě je možné i na pláži u moře.

Jaroslav Hladík
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice