Národní park Kolovesi ve Finsku

Nedaleko města Savonlinna (asi 300 kilometrů severovýchodně od Helsinek) můžete navštívit pozoruhodný národní park Kolovesi.

Informační centrum, kam bychom měli zajít hned na začátku své návštěvy parku, najdeme v městečku Enonkoski ve staré dřevěné tradiční obilní sýpce, která stojí nad peřejemi místní říčky. Je tu instalovaná výstava o národním parku a jeho přírodě. Zde je možné dostat informační materiál s mapkou. Volný neorganizovaný pohyb po parku je na ostrovech celoročně zakázán, ve vymezeném prostoru je v  létě možné se pohybovat. V zimě se jakýkoliv pohyb a pobyt v parku nedovoluje.

Národní park Kolovesi byl založen v roce 1990 k ochraně přírody výběžků jezera Saimaa, lesních porostů a tuleně kroužkovaného. Park tvoří dva větší ostrova Vaajasalo a Mäntysalo, několik malých ostrůvků a okolní pobřežní pás.

Koloveské lesy jsou velmi staré a v původním přirozeném stavu, bez zásahu člověka. Mnoho živočichů a rostlin žijících v tlejícím dřevě zdejších stromů jsou velmi vzácné v lesích, kde hospodaří člověk. Stabilní podmínky a ničím nerušený život je podmínkou výskytu řady živočichů, které jinde jen stěží můžete najít. Rostou tu listnaté i jehličnaté stromy (osika, jedle, borovice).

Mechy a traviny v lesích parku.

Majestátní povrch byl vytvořen ledovcem posledního zalednění. Posunující se ledovec vyryl ve svém podloží hluboké rýhy, ze kterých postupně po jeho odtání vznikla úzká, tzv. rinová jezera. Hloubka vody dosahuje místy až 47 metrů a okolní skály vystupují nad hladinu až 40 metrů. Ostrovy jsou prostupovány úzkými zálivy lemovanými skalami a jsou tak velmi členité.

První projevy života člověka se zde objevují v době kamenné. Pravěký lovec zde zanechal své skalní "kresby" staré asi 5 tisíc let u osad Ukonvuori, Havukkavuori a Vieruvuori. Jsou to jednoduché postavičky lidí a losů nebo jen povětšinou lovecké značky. Materiálem k "malování" byl železem prostoupený jíl. Značky byly hlavně na vyčnívajících kamenech v místech důležitých křižovatek. Ve Finsku nejsou malby a rytiny na skále v té podobě, jako je známe z jiných míst Skandinávie. Další stopou po předvěkém člověku jsou kamenné "kotle", ve kterých se v dávné minulosti získávala ze dřeva - pálením v milířích - smola. Tato přírodní technologie se udržela ve Švédsku ještě na počátku 20. století. Pozůstatky a upomínky na ni je možné vidět také nedaleko Lomu v Norsku.

Západ slunce nad jezerem Saimaa.

Labyrint úzkých vodních průtoků mezi ostrovy a v jejich zálivech představuje životní prostředí pro Saimaanského tuleně kroužkovaného (Pusa hispida saimensis). Ten žije dnes na rozsáhlém území v pobřežní zóně severních moří Euroasie, Severní Ameriky, Arktidy. V jezerech je vzácný. V jezeře Saimaa se vyskytuje asi osm tisíc let, od doby, kdy bylo jezero odděleno od současného Baltského moře. Byl nucen přizpůsobit se zdejším podmínkám. Vyskytuje se jen v jezerech Saimaa a Ladožském. Jeho příbuzné druhy pak v Kaspickém jezeře (Pusa caspica) a Bajkalském jezeře (Pusa sibirica). Saimaanský tuleň je nejvíce ohroženým druhem tuleně na světě. V parku je jich asi 20, v celém jezeře asi 200. Vedle nich tu žijí třeba bobři, vydry. Na souši pak lišky nebo jezevci a rysi.

Divoká příroda parku na jaře.

Návštěva parku je pak nezapomenutelným zážitkem pro každého, komu se podařilo se sem dostat. Pokud ne, pak nezoufejte. Nedaleko odtud je přístupnější národní park Linnansaari, který je podobný a poskytuje také velmi emotivní zážitky.

Ivan Farský
Zeměpisné sdružení