Tanec v gay klubu - Reykjavik.

O Islandu jsem toho před odletem moc nevěděla, snad jen že je to téměř nejdražší země Evropy, že je tam nejnižší kriminalita, nejstarší demokracie a samozřejmě jsem měla velký sen a představu o islandské přírodě, o zemi ohně a ledu, o gejzírech , vulkánech, sopkách, lávových polích, a v těch polích domy co mají trávu na střeše.

V Londýně na letišti jsem byla už pět hodin před odletem do Keflaviku a tak jsem netrpělivě, jakmile bliklo na obrazovce číslo gatu, utíkala na místo a těšila se až konečně uvidím ty skoro eskymáky. K mému překvapení vypadali první spolucestující jako Japonci a další mluvili mezi sebou plynulou němčinou s bavorským přízvukem. To jsem ještě nevěděla, že v té době, kdy budu na Islandu já, bude na ostrově víc turistů než Islanďanů. Až v letadle jsem se konečně dočkala, vedle mě totiž měli místo praví Islanďané, manželé s asi pětiletým chlapečkem. Všichni byli blond s baculatýma nosama. Muž se mi představil jako Johann Sigersson. (Islanďané nemají jména rodinná jako my, druhé jméno se vždy skládá ze jména otce nebo matky a přípony son nebo -dottir což znamená syn -dcera. Takže já bych se třeba jmenovala Veronika Evadottir ). Johann Sigersson se vracel se svou rodinou z dovolené z Řecka. Znal Václava Havla a Milana Kunderu. Hned mě napadlo - jaké má asi vzdělání, že má takový přehled. Johann byl rybář. Bydlel se svou rodinou na ostrove Vestmannaejar jižně od Islandu. O svem synkovi mi spiklenecky prozradil, že ho s manželkou dělali pět let a jsou nesmírně šťastni, že se jim konečně povedl!
Mezinárodní letiště je v Keflaviku, kdysi to bylo americké území, leží asi 40 km od hlavního města Reykjaviku, v kterém je jen vnitrostátní letiště. Podle dohody jsem se měla za "svou" Islandskou rodinou, kde jsem mohla bydlet první týden, dostat autobusem. Když jsem se však hned na letišti začala vyptávat jak se k autobusu dostanu, oznámili mi že nedostanu, protože právě probíhá stávka řidičů autobusů a žádné prostě nejezdí.
02:00 v noci (pravda na Islandě je právě polární den), ale začít hned stopovat mi připadá bláznivé a tak počítám dolary na taxík. Tiše závidím cestujícím na které někdo čeká s cedulkou a s odvozem. Júúú - v rohu stojí paní s cedulí té samé organizace která sem poslala i mě, čekají na mě? Ne, čekají na kluka který má přiletět z Irska, ale když jim vysvětlím kdo jsem a že mi nejede autobus zavezou mě až do části města kde bydlí "moje" rodina. Vezu se jeapem s automatickou převodovkou. Krajina vypadá strašidelně, ponuře, lávové pole mi připomínají povrch měsíce.
Moje rodina už na mě čeká. Brynja - počítačová programátorka, Krisstin - ak. malíř a jejich 19.ti- letý syn Willy a vítá mě taky Eva z Dánska, která tam bude bydlet ten týden se mnou a pak taky dál cestovat.
Hned první večer se Willy rozhodne ukázat nám noční život v Reykjaviku.
Nahodil se do obleku od Kelvina Cleina a silně se navoněl. Jak zjistím až ve městě, oblíknout se takhle na večer když se vyráží, není žádná Willyho anomálie, takhle se prostě strojí všichni. Vypadá to, jako by město bylo plné náctiletých bankéřů, holky pak mají často i dlouhé večerní šaty a boa i když si jdou jen třeba někam sednout. Do nočního reje se prostě vyrazí slavnostně.
Doma se jestě všichni posilníme jedním pivem, protože v hospodě mě pak stojí v přepočtu 250 Kč.
V Reykjaviku se ale může do jakéhokoli klubu jen s legitimací a od 20 let Willymu je 19 a Evě taky, jediné místo kde nás nakonec pustí je místní....... gay-club a tak jsem protančila svou prvni noc na Islandu. Mohla jsem tančit jako bláznivá a všem chlapům okolo to bylo srdečně jedno. Prostě jsem nebyla.

Veronika Jašková