Národní park Wrangell-St. Elias (Aljaška)

"Ejhle člověk!" blesklo mi hlavou v okamžiku, když jsem za zatáčkou spatřil ohromný batoh a útlé nohy trčící zpod něho. Nic jiného vidět nebylo. Batoh se houpavým krokem nesl vpřed. Jeli jsme po jedné ze dvou silniček, které vedou do nitra pohoří Wrangell a po dvaceti mílích to byla první známka, že i tady se - byť sporadicky - vyskytuje člověk.

Zpoza batohu se vysunula ruka s igelitovou taškou, upažila a zvedla palec nahoru. Ruksak se ani neotočil, jen tak kývnul palcem.

Zastavil jsem.

"Vezmete mě s sebou?" zeptal se mladý kluk s rancem.

Neřekl kam, ale bylo to jasné. Ta cesta vedla do nitra hor a zase zpět. Národní park Wrangell na pomezí kanadského Yukonu a Aljašky je velmi nepřístupný. Dá se do něj vjet pouze po dvou velmi špatných šotolinových cestách. Na severu to je 46 mil (74 km) dlouhá Nabesna Road, na kterou se odbočí u osady Slana, a na jihu 60 mil (96 km) dlouhá McCarthy Road, na kterou se odbočuje z Chitiny. Už obě tato východiska jsou hnízda ztracená v divočině, natož pak konce obou silnic. Není proto divu, že sem ročně nezavítají žádné spousty návštěvníků.

"Odkud jste?" zeptal se klučina jen tak ze zdvořilosti a bez velkého zájmu, když se usazoval v našem mikrobusu.

"Czech Republic," zněla trochu zlomyslná odpověď, protože tady v těchto končinách lidi většinou neměli ani potuchy, kde by se tahle země mohla nacházet.

Kluk ale vytřeštil oči a párkrát naprázdno polknul.

"No, a já jsem z Ostravy," řekl už česky.

A tak se naše posádka rozrostla na čas o Filipa. Společně jsme pak vyrazili k ledovci Root.

Aljašský národní park Wrangell-St. Elias byl zapsán na listinu Světového dědictví UNESCO společně s kanadským parkem Kluane v říjnu 1979, ale i bez kanadského souseda je to pozoruhodný kus Země.

I při letmém pohledu do mapy je jasné, že se tu stýká několik horstev a v parku se nachází devět z šestnácti nejvyšších vrcholů Spojených států. Celkovou rozlohou 53 418 km2, což odpovídá šesti Yellowstoneským parkům, je park Wrangell-St. Elias největším národním parkem v USA. Když si k této ploše připočtete ještě rozlohu sousedního národního parku Kluane v Kanadě, pak jen málokde ve světě najdete podobnou ohromnou horskou oblast. I proto je to místo, kde najdete běžně u domu zaparkované malé letadlo. Když pilot takový běžný jednomotorový letoun natankuje, vydrží mu palivo asi na čtyři a půl hodiny. Cestovní rychlost takového letadla je něco nad 200 km v hodině, ale na jedno natankování se pilot dostane sotva do jedné poloviny rozlohy parku. A vypravit se do nitra zdejších hor pěšky - to znamená uspořádat řadu týdnů trvající expedici plnou nástrah.

Hlavní horstva parku jsou čtyři: pohoří Wrangell ve středu parku a pohoří Saint Elias, které stoupá prudce od Aljašského zálivu, tvoří jakousi páteř parku, hory Chugach se zvedají od jižního pobřeží a severní hranici tvoří pohoří Nutzotin. Samotné pohoří Wrangell je vulkanického původu, avšak pouze hora Mount Wrangell je dosud činnou sopkou. Poslední erupce byla v roce 1900 a nyní se hora předvádí jen občasnými výrony páry.

Celá řada zdejších štítů dosahuje výšky přes 5 000 metrů. Nejvyšší z nich - Mt. St. Elias - je se svou nadmořskou výškou 5 582 metrů druhou nejvyšší horou ve Spojených státech.

Informace o tomto koutu světa jsou pro nás vzdálené a neuvěřitelné, skutečnost ještě úžasnější. Měřítko všeho je ohromné. Ledovce tu střídají štíty, kopce trčí z ledovců.

"Když půjdete proti proudu kterékoli řeky až tam, kde vzniká, najdete vždy ledovec - ledovec ustupující, ledovec postupující nebo pobřežní ledovec, ale vždycky to bude ledovec," říká Filip, který ví svoje. Po parku se totiž toulá téměř celý měsíc. Území samotného parku Wrangell-St. Elias je o něco málo větší než dvě třetiny České republiky. Všeho všudy tu jsou ovšem pouze dvě prašné silnice. Když zaprší, tak po nich celé dny nic neprojede, protože brody, které je nutno překonat, jsou neprůjezdné.

Po jedné z těchto silniček zvané McCarthy Road právě směřujeme do městečka Kennicott. Označení městečko by ovšem patřilo do trojitých uvozovek. Trvale zde bydlí přibližně třicet pět lidí a pouze staré opuštěné doly a pár dřevěných domů označují místa, kde kdysi městečko stálo. Starý důl se rozpadá, kolejnice jsou vytrhané a domy na spadnutí. Skutečné město duchů. Zbytky kdysi červeně natřených dřevěných staveb se rýsují proti okolním zasněženým kopcům.

Ledovce

Ledovce, ledovce a zase ledovce - to platí o celém území národního parku. Z vlhkého mořského vzduchu, narážejícího na pobřežní hory, tu každoročně spadne až patnáct metrů sněhu. Ve vyšších polohách sníh neroztaje po celý rok, a proto zde převládají rozsáhlá ledová pole. Například Bagley Icefield poblíž pobřeží je největším ledovým polem v celé Severní Americe, když nebereme v úvahu polární oblasti. Také ledovce vytékající z těchto polí jsou ohromné. Největší z nich je ledovec Malaspina u jižního pobřeží.

Balíme batohy a vyrážíme k ledovci Root.

Ten má ovšem jako jeden z mála tu výhodu, že je poměrně dosažitelný, není ve velké nadmořské výšce a v létě na něm není žádný sníh, který by pod svou pokrývkou skrýval hluboké trhliny. Pouze statisíce drobných jehliček, žlábků a trhlinek vytváří drsný povrch této ohromné masy ledu. Bez obav se tudy můžeme vydat za přírodními krásami národního parku.

Vegetace je zvláště v centrálních zaledněných oblastech řídká, avšak žije tu překvapivě mnoho živočichů. Na rozeklaných skalách je možné spatřit ovce a horské kozy, křovinami porostlé louky a nížiny vyhledávají losi, ale také medvědi. V oblasti se pohybuje velké stádo sobů karibů. Běžně se tu vyskytují kojoti a lišky. V údolích řek Copper River a Chitina River byli v letech 1950 a 1962 vysazeni bizoni. Mnoho řek a jezer je každé léto cílem putování lososů, kteří se v nich třou.

První zprávy o těchto horách pocházejí již z roku 1741, kdy Vitus Bering objevil a pojmenoval horu Mt. St. Elias jménem patrona dne objevu, ale dodnes je toto pohoří navštěvováno jen sporadicky. Stačí zajít pár kroků po ledovci a okamžitě zmizí všechny známky jakékoli přítomnosti člověka. Chladné bizarní tvary ledu oživují pouze čůrky proudící vody a vše obklopuje majestátní velehorská příroda. I dnes, na konci dvacátého století, má tady uprostřed velehorské divočiny člověk pocity, jaké asi zažívali ti, kteří do těchto míst přišli mezi prvními.

Související články

Nejbohatší měděná ruda na světě - Wrangell, Aljaška

McCarthy Road - Wrangell-St. Elias (Aljaška)

Nabesna Road - Wrangell

McCarthy Road - mapa a popis v PDF

Nabesna Road - mapa a popis v PDF

Lumír Pecold