Bulharsko??

Chlap u okýnka se podíval na naše auto a bez mrknutí oka řekl: "Dvacet marek." Byli jsme už odbaveni celníky i pasovkou a tady ten chlap měl budku na konci odbavovacího prostoru a jednoduše vybíral peníze. Žádná informace, za co se vybírá a kdo vybírá. Docela mě to zajímalo. Zvláště když cestou opačným směrem jsme platili marky čtyři.

"A za co to jako je, těch 20 marek?" odvážil jsem se zeptat.

"Za silnice!" opáčil nevrle ten na druhé straně okýnka.

"A proč jsme při cestě tam platili marky jen čtyři?" zeptal jsem se. "Mohl bych vidět ceník?" dodal jsem.

Chlap naproti zezelenal vzteky. "Dejte sem vaše pasy a zacouvejte tam na to parkoviště," začal rozkazovat, vyběhl z budky, křičel a kopal do kol auta...

Vůbec jsem tomu nerozuměl. Bud´ bylo vše OK, a pak nevím, proč bych nemohl vědět, za co platím. Anebo to tak úplně košer nebylo, a pak se mi platit nechtělo.

"Dejte sem pasy," znova se dožadoval chlap.

"A komu je mám jako dát, můžete mi ukázat služební průkaz?"

Chlap proti mě tentokrát zbrunátněl.

Vytočil jsem na mobilu číslo naší ambasády. Ozval se ženský hlas. Vysvětlil jsem, o co zhruba jde. Chvíli bylo ticho, pak ženský hlas povídá - no to bude problém, teď v pátek odpoledne tady už nikoho neseženu (byly dvě hodiny odpoledne), nic byste ale platit neměli, pouze zdravotní poplatek. O ničem dalším nevím."

"Řekla byste to bulharsky tady tomu chlapovi?" poprosil jsem ji. "Ale samozřejmě," zněla odpověď.

Pokusil jsem se předat telefon tomu brunátnému člověku, co nám pořád držel auto za dveře, abychom mu náhodou neujeli.

Před telefonem ovšem uskočil. Pro jistotu nechtěl nic slyšet.

Ukončil jsem telefonát, tady nám evidentně nikdo nepomůže.

Pak přišel starší muž v policejní uniformě. Představil se, choval se slušně, dal mi opsat služební průkaz a chtěl naše pasy.

Dal jsem mu je.

A to byla chyba. Tím nás měli v hrsti. Stáhli se do svých budek.

Mezitím jsme byli svědky, jak zkasírovali mladou Italku, a ne o 20 marek, nýbrž o 30 dolarů! Začínalo nám být jasné, proč tady není ceník, proč není k sehnání žádný velitel směny, proč nikde není napsáno, za co se vlastně vybírá.

Zhodnotili jsme reálně situaci. A pak jsme otočili auto a vrátili se do Řecka. Plavba trajektem do Itálie je příjemná a z přístavu až domů vedou dálnice. Pohonné hmoty jsou pravda o něco dražší než v Bulharsku a Rumunsku, ale když přičtete všechny ty nesmyslné poplatky, úplatky a vyděračské manýry policistů v Bulharsku a Rumunsku, tak Vás to nepřijde dráž.

Už aby byli Bulhaři v Evropské unii, to pak budou muset s těmi balkánskými praktikami přestat, jinak nad nimi Evropská unie postaví most.

Jsem pro ten most.

Několik faktů - obrázek si udělejte sami.
Hranici jsme překročili po mostě v Ruse, na Rumunské straně po vás chce policajt 30 DM do ruky bez potvrzení (s potvrzením by to prý bylo 50 DM) za to, že jedete po silnici. Po 100 metrech po vás chtějí poplatek za přejezd mostu 21 DM. Zaplatili jsme 30 DM a bába nám vrátila už jen 5 DM, že prý víc nemá. Pak jsme museli zaplatit ještě 120 000 Lei jako ekologickou daň ( to prosím v okamžiku, kdy jsme Rumunsko opouštěli).
Hned za mostem to začne na bulharské straně. Zdravotní poplatek stojí 4 USD (nebo 7 DM) a vstupní poplatek 4 DM. Když jsme chtěli projet Bulharskem v obráceném směru, tak zdravotní poplatek byl za 3 DM a vstupní poplatek - nebo co to vlastně je - už byl ve výši 20 DEM. Přitom po Vás vyžadují platbu v DM nebo USD, jako byste ani nebyli v Bulharsku. Leva na hranicích Bulharska neplatí jako měna.
Při cestě napříč Bulharskem jsme se zastavili na několika místech, které jsou zapsány na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Ivanovo - Národní park Rusenský lom. Kostel vytesaný ve skále, raně renesanční fresky, 14. století. O lokalitu se stará nadšenec, správce, který přebývá ve služebním domečku u řeky a když vidí, že jede auto s návštěvníky (to není moc často), tak vyrazí z domu, aby vám umožnil prohlídku hlavní části chrámového komplexu. Vstupné pro místní 0,5 leva, pro cizince 2 leva.
Čtyřikrát vyšší ceny pro cizince je v Bulharsku zaběhnutý systém. Tím se ovšem vytratí cenová výhoda. Neplatí tu, že by si člověk řekl - no, moc to tady nefunguje, ale zase to moc nestálo. Kempink u Černého moře vás jako cizince přijde 3x dráž než kemp ve Francii. O vybavenosti a komfortu asi nemusím mluvit.
Další zastávkou byly trácké hrobky ve Sveštari. Celkem je zde asi 130 hrobek pyšnících se nádhernými archeologickými nálezy. Vše zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Uprostřed letní turistické sezony jsou hrobky a muzeum přes víkend zavřené.
Madarský jezdec je tak slavný, že ho Bulhaři mají i na svých mincích. Je to ve skalní stěně vytesaný reliéf jezdce na koni. Kolem je archeologické naleziště, muzeum, ke skále vede okázalé kamenné schodiště, na jehož počátku stojí pokladna. V 5 hodin odpoledne už je naštěstí zavřená. A to štěstí je dvojnásobné, protože pod reliéfem stojí ze zcela nepochopitelných důvodů jakési nesmyslné kovové monstrum nebo lešení, které ovšem úplně zakrývá pohled na "Madarského jezdce". Konstrukce tu stojí už nejspíše řadu let, protože je notně rezavá. Z místa, kde se vybírá vstupné, ovšem není vidět, takže nejprve normálně zaplatíte za pohled na "Madarského jezdce", avšak toho pak přes změť trubek ani neuvidíte.

Lumír Pecold