Stopem přes tři oceány 2

Odlétám z Melbourne na Fidji s mezipřistáním v Auklandu na Novém Zélandu. Konečně se mám nalodit na jachtu Karmaladen a vyplout vstříc velkému dobrodružství.

Po cestě na letiště s mým 30 kg batohem, 20 kg taškou, malým batohem a brašnou na notebook jsem byl moc rád, že jsem se u pultu Air New Zealand mohl odlehčit od toho obrovského batohu.

Řekl jsem jim, že mám jen tenhle batoh, protože jinak by mě obrali o $120 za extra váhu, kterou jsem s sebou měl.Měl jsem docela nervy, ale vím jak na ně. Samozřejmě, že mě na palubu s 20 kg taškou, malým batohem a brašnou s notebookem nepustili, ale na to jsem byl připraven a tak jsem odešel zpět k pultu Air New Zeland a dal jsem jim další zavazadlo. O tom prvním batohu ten člověk ale nevěděl a s úsměvem si ho vzal, aby mě ho dali do podpalubí. Jinak by mně to stálo hodně peněz. Do Auklandu na Novém Zélandu jsem přiletěl o půlnoci jejich času a letadlo na Fiji mi letělo až v 10:00 ráno. Pěkně jsem se tedy prospal v letištní hale. Musím říci, že lavičky mají čisté a pohodlné.

Spalo se mi moc hezky až do té doby, než si vedle mně sedl Maor, který měl takovou tu neposednou nohu. Všichni známe lidi, kteří s sebou pořád musí mlít, musí hýbat nohou, či něčím jiným.Nějak si asi nevšiml, že vedle něj leží vyčerpaný cestující a klidně kejval celou lavičkou. Než bych to dvoumetrovému Maorovi vysvětlil, radši jsem se přestěhoval o kus dál na jinou lavičku. Na té se mi spalo tak krásně, že jsem dokonce zaspal.

26. srpen 2004

Probudil jsem se v 9:00 a za hodinku jsem měl odlétat. Začal jsem tam rozespale, pomateně pobíhat s těmi těžkými zavazadly ve strachu, že letadlo poletí beze mně.Stihl jsem to a ve 13:30 jsem už byl na letišti v Nadi na západní straně ostrova Viti Levu, který je největší z ostrovů Fiji. Na něm je také hlavní město Suva. Při chůzi od letadla do letištní haly jsem už byl bez pochyb, že jsem na 18 rovnoběžce jižní šířky. Ještě nepršelo; to začne až vyjdu z letiště, ale bylo zamračeno, horko a vlhko.

Před chvílí v letadle jsem ještě vyplnil vstupní formulář, do kterého jsem samozřejmě vyplnil, že s sebou nemám žádný alkohol, žádné cennosti, atd. Mohl jsem u sebe mít klidně 20 kg kokainu, protože celníci se jen podívali na ten formulář, usmáli se, mávli rukou a uvítali mě na Fiji. - “Děkuji”.

Hned jak jsem byl v hlavní hale letiště, už ke mně přikročil domorodec v pestrobarevné košili a nabízel mi levnou jízdu taxíkem. Zeptal jsem se ho kolik by to bylo do přístavu Vudna Point a zjistil jsem, že jeho krásná cena je $25 fidžanských dolarů (jeden Fidži dolar je asi 80 australských centů či 15 Kč). Kapitánka Rixzene mě už dávno informovala, že více než 15 dolarů to nestojí. Já jsem mu tedy řekl, že za mnou jde tlustej Američan, aby okradl jeho.

Šel jsem tedy vyhledat autobus. Než jsem došel ke dveřím letiště, postupně ke mně přišli další 4 pestrobarevní taxíkáři a měli stejný nápad jako ten první - že Martin zaplatí 25 dolarů. Já měl jiný nápad a tak jsem kráčel dál na autobus.

Marfiho zákony mně zase přesvědčily o tom jak krásně fungují. Po opuštění letištní haly na mně začalo pršet. Ještě, že jsem měl zavazadla vážící kolem 70 kg a nemohl jsem před tím nijak utíkat, jinak bych snad ani nezmokl. Moje krásně vyprané, zelené kalhoty na sobě už měly pěknou vrstvu bláta, ale nedalo se nic dělat. Na střeše autobusové zastávky byl bohužel kmen spadlého stromu a tak jsem se o to malé suché místo, kde se ještě dalo stát, dělil se dvěma rodinami domorodců.Byli moc hodní a hned se mně ptali odkud jsem a kam jedu. Chlapi mi potom pomohli do autobusu s veškerou bagáží za což jsem byl moc vděčný.

Autobus byl starý, dosti omlácený a místo oken měl jen plachty, které při jízdě jen tak plandaly.Interiér autobusu se vždy krásně osvětlil, když zrovna plachty odvlály a umožnily, aby světlo vniklo dovnitř a já se mohl podívat na moje spolucestující.

Cesta po proděravěné silnici ubíhala jako voda. Zvuky vycházející z motoru při řazení mně utvrdily v tom, že se co nejdříve z převodovky vysype kupa kamení.Nakonec jsme přijeli ke křižovatce, která ukazovala na Vunda Point. Autobus jel ale rovně a tak jsem těžko pobral všechny zavazadla a byl jsem venku.

Usmálo se na mně štěstí.Náhodou jel kolem „pick up“ se dvěma domorodci.Mysleli si asi, že pod tou vahou brzo zemřu a slitovali se.Jeli stejnou cestou a vzali mě až do přístavu. Nakonec jsem cestu zvládl za dolar místo těch 25 dolarů, které ten tlustý Američan jistě zaplatil.

Po krátké chvíli jsem už vylézal na záď lodi Karmaladen. Bylo to hodně vysoko. Loď je totiž ještě pořád vytažená z vody, protože se na ní provádějí opravy. Kompletní posádka Karmaladen (Rixzene, Ash a Joel) všichni pracovali, aby loď byla co nejdříve hotová a nechtěli ani slyšet o tom, že bych také rád přiložil ruku k dílu.

Prošel jsem se tedy po přístavu a podíval se na krásné jachty, které tady kotví. Byl jsem také mile překvapen vzhledem, technickým vybavením a stavem Karmaladen. Myslel jsem, že měří 57 stop = 17 m., ale měří 62 stop = 19 m. Všechno je v perfektním stavu a je vidět, že Rixzene se o ní stará moc dobře. Dokonce tady na ní už měsíc pracují, aby udělali takovou generální prohlídku a opravu, která se dělá každé dva roky.

Večer jsme šli do restaurace/baru sousedního rekreačního areálu, kde dobře vaří a já jsem se konečně pěkně najedl po konzumování letadlových pokrmů.

Posádka
Kapitánka Rixzene je vysloužilá doktorka, která se před 8 lety rozhodla koupit loď a vyplout. Rok plula kolem východního pobřeží USA.Čtyři roky se plavila po Karibském moři. V roce 2002 proplula Panamským průplavem a od té doby brázdí širé vody Pacifiku. Ash je 32-letý inženýr z Anglie, který se s Rixzene již plaví 2 roky. V prosinci ale končí. Další člen posádky je Joel, 19-ti letý kluk, který dokončil střední školu a chtěl zažít nějaké dobrodružství a tak ho napadlo cestovat tímto způsobem. A pak já, Martin z Krkonoš. Další člen posádky, fidžanský domorodec Jo, který s námi měl plout na Tuvalu, měl nějaké problémy a plout nemůže, tak nakonec budeme jen 4, což je normální počet posádky Karmaladen.

Stopem přes tři oceány 1

Martin Duda