Trochu vyjeveně jsme hleděli na maják rýsující se proti modré obloze. Stál tam jako vystřižený z pohlednic nebo knížek o námořních cestách a jeho prosklená vrcholová část s reflektorem a Fresnelovými čočkami vypadala, že zazáří okamžitě s příchodem prvního soumraku. Ten maják ale stál v rovinaté krajině uprostřed polí a pastvin. Široko daleko nebylo nic, co by připomínalo moře nebo jezero, a světlo z majáku mohlo navádět leda nějakého traktoristu při noční orbě.
Zdejší maják je ale symbolem úžasných územních změn, které po staletí
probíhají v pobřežních částech Nizozemska. Počátky osídlení těchto území
podle archeologických nálezů spadají do období pozdního paleolitu a krajina byla
obývána a obdělávána až do středověku. Zvláštnosti místního života zaujaly
už i učence antického Říma. Gaius Plinius Starší ve své Přírodovědě o těchto
místech například píše: "Za přílivu se tu oceán dvakrát ve dne a pak i za
noci rozlévá do nekonečné šíře a zaplavuje zem obrovskými vlnami tak, že člověk
pochybuje, zda půda patří ve věčném přírodním boji Zemi nebo Vodě. Na
návrších tam žije nešťastný lid, který je nakupil vlastní rukou."
![Muzeum Schoklandu.](../photo/nl-schock02a.jpg)
Těm obydlím na uměle navršených pahorcích se říkalo terpy. Takové místo
poskytovalo ochranu při běžném přílivu, ale za zimních bouří se často stávalo,
že přívaly vody odnesly terp i s jeho obyvateli.
Asi od roku 1100 totiž lidé začali odvodňovat bažiny. Tím se usadila rašelina,
zároveň ale klesala půda a stávala se tak snadnou kořistí moře. Po několika
staletích nakonec působením eroze vzniknul v Zuiderzee ostrov známý jako
Schokland. Jeho severní část zvaná Emmeloord patřila Amsterdamu, jižní část –
Ens – byla součástí provincie Overijssel. Tak se stalo, že až do roku 1806, kdy by
ostrov sjednocen, se mluvilo o dvou ostrovech, i když ve skutečnosti se jednalo o
jediný kus země.
Ostrov byl významným orientačním bodem pro lodě. Ležel u ústí řeky IJssel na
rušné lodní trase. Jeho maják byl pro kapitány životně důležitý a za špatného
počasí se lodě mohly ukrýt před vlnami na chráněné východní straně ostrova.
Ostrov ale nedokázal vzdorovat síle moře. Lidé se museli neustále stěhovat na
bezpečnější místa. Na ochranu břehů a hrází vozili kámen dokonce až z Německa,
ale moře dobývalo stále více půdy. Nakonec se asi 650 obyvatel ostrova stáhlo do
tří terpů na východní straně ostrova. Ani to nestačilo a roku 1859 se lidé
nařízením vlády museli ze Schoklandu odstěhovat. Zůstala zde jen obsluha majáku a
lidé pracující na údržbě hrází.
V roce 1918 přijal parlament plán na zkrocení nenasytného moře a do té doby
největší stavitelský projekt na zvládnutí vody mohl začít. Jednalo se o výstavbu
hráze Afsluitdijk mezi severním Holandskem a Frískem a částečné vysušení moře
Zuiderzee. Výsledkem byl Severovýchodní polder.
Výstavba tohoto polderu začala roku 1936. Byly zbudovány pomocné přístavy a
čerpací stanice a vytyčena trasa hráze. V roce 1940 se uzavřela poslední mezera
v hrázi a čerpadla mohla začít pracovat. Jela naplno déle než rok a roku 1942
byly vysušeny poslední části polderu. Holanďané tak získali kolem 50 000
hektarů nové země. Ty bylo potřeba odvodnit, zorat a připravit pro novou výstavbu.
![Maják Kraggenburg](../photo/nl-schock04.jpg)
Byl to nadlidský úkol a scházely pracovní síly, protože mnoho holandských mužů
bylo v té době nasazeno na nucené práce v Německu. Ale nová země mohla být
významná pro produkci potravin, a tak se Němci rozhodli uvolnit dělníky z práce
pro válečný průmysl a začali je posílat do polderu. Přicházely tisíce mladých
mužů, z nichž někteří nikdy předtím nedrželi v ruce lopatu. Také zde
ovšem našlo útočiště mnoho lidí bez dokumentů, a tak polder záhy získal
přízvisko: holandský ráj pro uprchlíky. Rovněž sestřelení piloti tu měli
slušnou šanci na záchranu a úkryt.
Na konci války byla velká část polderu připravena k obdělávání.
Inženýři a architekti nakreslili plány k jejímu osídlení. V kruhu kolem
centrálního města Emmeloord bylo vystavěno deset vesnic. Zemědělská půda mezi nimi
byla rozdělena do pravidelných polí a pastvin. Lidé zde mohli začít v klidu
žít. Celé území je ovšem stále ve vlastnictví státu a k hospodaření se jen
pronajímá.
Schokland - původně ostrov, který se kdysi v marném zápase s mořem
neustále zmenšoval - je teď už navždy součástí pevniny, spolu s majákem
v Kraggenburgu. A jako symbol boje člověka s vodou byla tato oblast zapsána
na Seznam kulturního dědictví UNESCO v roce 1995.
Lumír Pecold |