Umajjovská mešita v Damašku

Uprostřed Damašku stojí nádherná umajjovská mešita, která je velice pozoruhodnou stavbou raně islámské architektury. Již roku 987 n.l. arabský zeměpisec al-Muqaddasi o ní napsal: "Je to nejkrásnější mešita, kterou muslimové mají. Pokud vím, nikde na světě není shromážděno tolik bohatství, jako zde..."

Její výjimečnost spočívá nejen v tom, že byla postavena na samém počátku islámské éry, ale také v její architektuře a překrásné mozaikové výzdobě. To vše, ale především místo, na kterém byla postavena, vypovídá o době, kdy na území Sýrie dochází nejen ke změně politické, kdy byzantská nadvláda je vystřídána muslimskou, ale také o době, kdy islám postupně získává převahu nad dosud zde dominujícím křesťanstvím.

Damašek, jedno z nejstarších měst na světě má velmi bohatou historii. Byl mnohokrát svědkem dějinných převratů a doba výstavby umajjovské mešity je svědkem právě jednoho z nich. Abychom blíže pochopili tuto dobu nebude snad na škodu věci připomenout si, alespoň ve zkratce, část dějin tohoto slavného města.

Potom, co římský státník a vojevůdce Pompeius r. 64 př. n.l. připojil Sýrii k římské říši a její moc rozšířil i na Palestinu se Damašek stal velkou křižovatkou obchodních cest. Do měst pronikala římská kultura, ale na venkově a na pomezí pouště měli tehdy převahu Arabové. Ti se zde usazovali odedávna a z celé severní Arábie putovali do Damašku, aby se tam zásobili pro pobyt v poušti.

Vliv a bohatství Damašku vzrůstalo a za římského císaře Alexandra Severa se Damašek stal metropolí provincie syrské. Jeho postavení a vliv se nezměnil ani v době pozdější. Císař Theodosius Flavius, který zákonem z roku 390 vyhlásil, že se křesťanství stává náboženstvím státním, dal v Damašku přeměnit původní Jupiterův chrám, na kostel svatého Jana Křtitele, neboť se nacházel nad údajným hrobem tohoto světce. Za pozdější byzantské vlády, kdy byl Damašek na okraji zájmů, trpěli jeho obyvatelé stálými nájezdy Peršanů. Za byzantského císaře Herakleia, bylo plno lidí odvlečeno do otroctví v Persii. Obyvatelé postupně ztráceli důvěru v ochranu byzantskou říší a trpěli jejím vysáváním. Proto se neprotivili muslimům, pronikajících sem po nástupu Mohammeda k moci, ba naopak je vítali.

Muslimové se přiblížili k Damašku krátce potom, co zvítězili nad Peršany v r. 635 n.l. Jejich velitel Cháled se položil táborem na severovýchod od města a odtud vedl výpady na město. Současně však hlídal silnici od severu, aby nemohl nikdo přijít obleženému městu na pomoc. V září r. 635 n.l. berní správce Mansúr, doprovázen biskupem, otevřel muslimům východní bránu a byzantská posádka uprchla. Tento muslimský hrdina zajistil křesťanům jejich movitý majetek, jejich domy, pozemky i chrámy, ale uložil jim však zvláštní daň charádž, kterou museli platit za to, že nesloužili ve vojsku.

Na jaře následujícího roku, kdy přitáhl císař Herakleius s velkým vojskem, unikli muslimové z Damašku na jih, kde později 20.srpna roku 636 porazili byzantské vojsko u říčky Jarmúku. Po vítězství se vrátili na sever, ale Damašek museli obléhat podruhé. Ten se jim však vzdal až v prosinci téhož roku. Všechny výhody první smlouvy byly křesťanům ponechány, ale počet jejich chrámů byl zredukován na patnáct.

Arabští muslimové se postupně usazovali v Damašku a společenské styky křesťanů a muslimů byly přátelské. Po léta konali bohoslužby společně v téže budově. Potom se však muslimští novověrci perského a tureckého původu začali vyvyšovat nad křesťany, nikoliv však kvůli náboženství, ale proto, že jako muslimové byli pány a mohli poroučet. Získali tak moc a tu také uplatňovali.

Chalífa Abú Bakr ustanovil zemským správcem Mu’áviju z kmene Beni Umajja. V této době byla již arabská komunita velmi početná a získávala na významu. Sýrie dostala správce, jakého za byzantské vlády po mnoho let neměla. A tak s arabskou správou bylo spokojeno i původní syrské obyvatelstvo, neboť mu byla ponechána úplná církevní samospráva. Obchod dále kvetl a město bohatlo. Mu’ávija po zavraždění svého příbuzného chalífy Uthmána vystoupil jako jeho mstitel a r. 661 byl obecně uznán za jeho nástupce a založil tak první dynastii chalífů, zvanou umájjovská.

Umajjovci, vládnoucí v letech 661-750 byli vládci obrovské říše rozkládající se od severní Afriky po Indii, ale stavěli především na půdě syrské a palestinské, tedy v zemích, které před arabským výbojem nejvíce podléhaly kultuře byzantské. Proto také jejich stavby mají převážně byzantský ráz, i když se na nich již objevují prvky pozdějšího samostatného islámského stylu. Počátky skutečného výtvarného umění v době umajjovské spadají do doby chalífů Abdulmalika a al-Valída I. Ale vlastními tvůrci umění však byli příslušníci porobených národů. Architekti, řemeslníci, ale i obyčejní dělníci byli svým původem Koptové, Arméni a Peršané, kteří byli na stavby povoláváni chalífou z různých končin říše. K pracem mozaikovým a freskovým byli navíc zváni Řekové z říše byzantské. Vznikla tak směs různých architektonických a dekorativních prvků, které měly vesměs svůj základ v umění helénistickém.

Chalífa Abdulmalik vybudoval v Jeruzalémě chrám osmihranného půdorysu zvaný Kopule Skály (Kubbat as-Sachra), který dodnes v tomto městě září svoji zlatou kopulí. Jeho sídelním městem, tak jako většiny umajjovských chalífů, byl Damašek, ve kterém si Abdulmalik dal zřídit svůj palác Chadra právě vedle chrámu sv. Jana Křtitele, na jehož místě pak jeho nástupce al-Valíd I. vybudoval Džami’ Baní Umajja, slavnou umajjovskou mešitu.

Teprve po vysvětlení těchto souvislostí pochopíme, proč tato stavba je tak významná. Al-Valíd totiž učinil konec společnému držení tohoto damašského chrámu spolu s křesťany a vybudoval na celé ploše původního antického chrámu nádherný džámi’, který se tak svou stavbou, výzdobou, místem na kterém stojí a tím, že uvnitř zůstala zachována hrobka Jana Křtitele, vlastně stal jakýmsi pojítkem mezi kulturou helénistickou, křesťanskou a islámskou.

Během deseti let tak byla vystavěna mešita, která je tvořena obdélníkovým nádvořím a krytou sloupovou síní v podobě trojlodní baziliky. Rozlehlé nádvoří o rozměrech 175 krát 58 metrů je lemováno vysokou zdí, která prý kopíruje obvod původního Jupiterova chrámu. Některé prameny uvádí, že snad původní antické zdi byly při stavbě zachovány. Chalífa al-Valída v této obvodové zdi postavil tři minarety, které však byly za vlády dynastií Ajjúbovců, Mamluků i Osmanců rekonstruovány a přestavovány. Jeden z minaretů v severní zdi se nazývá minaret al °Arous, neboli nevěstin, zatím co v jihovýchodním rohu stojí minaret, který se nazývá Ježíšův, protože podle místní tradice se právě na tomto místě zjeví Ježíš v den posledního soudu.

Uprostřed otevřeného nádvoří stojí potom krytá mramorová fontánka s bazénkem, která slouží věřícím k rituálnímu omývání před modlitbou. Na obou jejích stranách v podélné ose nádvoří pak stojí dva sloupy, které nesly lampy k osvětlení nádvoří. Nádvoří pak ještě doplňují dvě pozoruhodné stavby, které obě stojí na osmi sloupech s antickými hlavicemi. Jednou z nich je kopule s hodinami a astronomickými přístroji, druhá je osmihranná pokladnice, krytá kopulí a zdobená nádhernou mozaikou. Podle tradice prý uchovávala umájjovský státní poklad.

Nádvoří je obklopeno ze tří stran dvoupatrovou arkádou, která je podpírána pilíři a sloupy rovněž s antickými hlavicemi. V klenbě arkád se zachovala původní mozaiková výzdoba, která zdobí rovněž vstupní vestibul, vnější průčelí kryté modlitebny a stěny pokladnice. Tato pozoruhodná a krásná mozaika byla z větší části rekonstruována, ale přesto udivuje svými motivy a pestrostí barev. Jsou zde vyobrazena města, idylické krajinné motivy plné stromů, půvabných jezer a řek s krásnými venkovskými paláci. V této době, tedy na počátku muslimské éry měly tyto mozaikové výjevy přesný smysl, neboť měly oslavovat zlatý věk míru, který nastal s příchodem islámu. Proto jsou zde zobrazena neopevněná města s poklidnou krajinou a krásná venkovská sídla. Tyto raně islámské mozaiky zobrazující přírodní motivy v pozdějším islámském umění neobvyklé, avšak dokládají, jak pozdně antická tradice plynule přecházela do umajjovského islámského období.

Vlastní krytá modlitebna je rozdělena dvěma řadami sloupů s korintskými hlavicemi ve tři podélné lodi s krátkou příčnou lodí uprostřed, v které na čtyřech pilířích stojí krásně zdobená kopule. V levé části modlitebny je pak v malé zasklené kapli náhrobek, v němž je údajně pochována hlava svatého Jana Křtitele. Tato hrobka je uctívána i muslimy, neboť Jan Křtitel arabsky zvaný Jahjá, je podle koránu považován za jednoho z řetězu proroků spolu s Ježíšem (arabsky zvaný Ísá) a Eliášem (arabsky Iljás), kteří byli sesláni Bohem, aby potvrdily pravdivost Muhammadovy zvěsti.

Příčná loď modlitebny je orientována směrem k Mekce, tedy ve směru, který se nazývá kibla. Ale celkový půdorys modlitebny je širší než delší. Ten lze odvodit z táborových mešit narychlo zřizovaných muslimskými vojsky v době válečných tažení v otevřeném terénu, oddělených mělkým příkopem od okolí a s přístřeškem z palmových kmenů na straně obrácené k Mekce. Umájjovská mešita je tedy prvním příkladem nejtypičtějšího islámského architektonického útvaru, mešity s otevřeným nádvořím.

V blízkosti mešit byly vždy budovány náhrobky a mauzolea vládců a slavných vojevůdců. Tak i v této mešitě je mauzoleum Al Husajna a za obvodovou zdí pak uprostřed zeleně malé zahrádky stojí dodnes velmi uctívaný náhrobek slavného vojevůdce Saláhuddína, známého v Evropě pod jménem Saladín. Tento zakladatel ajjúbovské dynastie v Egyptě připravil mnohou porážku křižákům a v r.1187 zajal jeruzalémského krále Víta Lusignanského čímž přivodil konec tomuto křižáckému království. Mauzoleum Saláhuddína Jusúfa bylo vybudováno po jeho smrti v roce 1193, ale bylo restaurováno z prostředků, které poskytl německý císař Vilém II. v době jeho návštěvy Damašku v roce 1898. Ten také daroval moderní mramorový náhrobek, který leží vedle náhrobku z ořechového dřeva bohatě zdobeného motivy z doby ajjúbovské dynastie.

Dnešní evropský návštěvník Damašku, určitě bude obdivovat krásu této pozoruhodné umájjovské mešity, ale byla by jistě škoda kdyby v ní viděl jen modlitebnu muslimů, aniž by si uvědomil její bohatou historii a nevěděl, že se v její nádheře prolíná vliv tolika kultur.

Tomáš Sadílek