Uprostřed Damašku stojí nádherná umajjovská mešita, která je velice pozoruhodnou stavbou raně islámské architektury. Již roku 987 n.l. arabský zeměpisec al-Muqaddasi o ní napsal: "Je to nejkrásnější mešita, kterou muslimové mají. Pokud vím, nikde na světě není shromážděno tolik bohatství, jako zde..."
Její výjimečnost spočívá nejen v tom, že byla postavena na samém počátku
islámské éry, ale také v její architektuře a překrásné mozaikové výzdobě. To
vše, ale především místo, na kterém byla postavena, vypovídá o době, kdy na
území Sýrie dochází nejen ke změně politické, kdy byzantská nadvláda je
vystřídána muslimskou, ale také o době, kdy islám postupně získává převahu nad
dosud zde dominujícím křesťanstvím.
Damašek, jedno z nejstarších měst na světě má velmi bohatou historii. Byl
mnohokrát svědkem dějinných převratů a doba výstavby umajjovské mešity je
svědkem právě jednoho z nich. Abychom blíže pochopili tuto dobu nebude snad na škodu
věci připomenout si, alespoň ve zkratce, část dějin tohoto slavného města.
Potom, co římský státník a vojevůdce Pompeius r. 64 př. n.l. připojil Sýrii k
římské říši a její moc rozšířil i na Palestinu se Damašek stal velkou
křižovatkou obchodních cest. Do měst pronikala římská kultura, ale na venkově a na
pomezí pouště měli tehdy převahu Arabové. Ti se zde usazovali odedávna a z celé
severní Arábie putovali do Damašku, aby se tam zásobili pro pobyt v poušti.
Vliv a bohatství Damašku vzrůstalo a za římského císaře Alexandra Severa se
Damašek stal metropolí provincie syrské. Jeho postavení a vliv se nezměnil ani v
době pozdější. Císař Theodosius Flavius, který zákonem z roku 390 vyhlásil, že
se křesťanství stává náboženstvím státním, dal v Damašku přeměnit původní
Jupiterův chrám, na kostel svatého Jana Křtitele, neboť se nacházel nad údajným
hrobem tohoto světce. Za pozdější byzantské vlády, kdy byl Damašek na okraji
zájmů, trpěli jeho obyvatelé stálými nájezdy Peršanů. Za byzantského císaře
Herakleia, bylo plno lidí odvlečeno do otroctví v Persii. Obyvatelé postupně
ztráceli důvěru v ochranu byzantskou říší a trpěli jejím vysáváním. Proto se
neprotivili muslimům, pronikajících sem po nástupu Mohammeda k moci, ba naopak je
vítali.
Muslimové se přiblížili k Damašku krátce potom, co zvítězili nad Peršany v r.
635 n.l. Jejich velitel Cháled se položil táborem na severovýchod od města a odtud
vedl výpady na město. Současně však hlídal silnici od severu, aby nemohl nikdo
přijít obleženému městu na pomoc. V září r. 635 n.l. berní správce Mansúr,
doprovázen biskupem, otevřel muslimům východní bránu a byzantská posádka uprchla.
Tento muslimský hrdina zajistil křesťanům jejich movitý majetek, jejich domy, pozemky
i chrámy, ale uložil jim však zvláštní daň charádž, kterou museli platit za to,
že nesloužili ve vojsku.
Na jaře následujícího roku, kdy přitáhl císař Herakleius s velkým vojskem,
unikli muslimové z Damašku na jih, kde později 20.srpna roku 636 porazili byzantské
vojsko u říčky Jarmúku. Po vítězství se vrátili na sever, ale Damašek museli
obléhat podruhé. Ten se jim však vzdal až v prosinci téhož roku. Všechny výhody
první smlouvy byly křesťanům ponechány, ale počet jejich chrámů byl zredukován na
patnáct.
Arabští muslimové se postupně usazovali v Damašku a společenské styky
křesťanů a muslimů byly přátelské. Po léta konali bohoslužby společně v téže
budově. Potom se však muslimští novověrci perského a tureckého původu začali
vyvyšovat nad křesťany, nikoliv však kvůli náboženství, ale proto, že jako
muslimové byli pány a mohli poroučet. Získali tak moc a tu také uplatňovali.
Chalífa Abú Bakr ustanovil zemským správcem Mu’áviju z kmene Beni Umajja. V
této době byla již arabská komunita velmi početná a získávala na významu. Sýrie
dostala správce, jakého za byzantské vlády po mnoho let neměla. A tak s arabskou
správou bylo spokojeno i původní syrské obyvatelstvo, neboť mu byla ponechána
úplná církevní samospráva. Obchod dále kvetl a město bohatlo. Mu’ávija po
zavraždění svého příbuzného chalífy Uthmána vystoupil jako jeho mstitel a r. 661
byl obecně uznán za jeho nástupce a založil tak první dynastii chalífů, zvanou
umájjovská.
Umajjovci, vládnoucí v letech 661-750 byli vládci obrovské říše rozkládající
se od severní Afriky po Indii, ale stavěli především na půdě syrské a
palestinské, tedy v zemích, které před arabským výbojem nejvíce podléhaly kultuře
byzantské. Proto také jejich stavby mají převážně byzantský ráz, i když se na
nich již objevují prvky pozdějšího samostatného islámského stylu. Počátky
skutečného výtvarného umění v době umajjovské spadají do doby chalífů
Abdulmalika a al-Valída I. Ale vlastními tvůrci umění však byli příslušníci
porobených národů. Architekti, řemeslníci, ale i obyčejní dělníci byli svým
původem Koptové, Arméni a Peršané, kteří byli na stavby povoláváni chalífou z
různých končin říše. K pracem mozaikovým a freskovým byli navíc zváni Řekové z
říše byzantské. Vznikla tak směs různých architektonických a dekorativních
prvků, které měly vesměs svůj základ v umění helénistickém.
Chalífa Abdulmalik vybudoval v Jeruzalémě chrám osmihranného půdorysu zvaný
Kopule Skály (Kubbat as-Sachra), který dodnes v tomto městě září svoji zlatou
kopulí. Jeho sídelním městem, tak jako většiny umajjovských chalífů, byl
Damašek, ve kterém si Abdulmalik dal zřídit svůj palác Chadra právě vedle chrámu
sv. Jana Křtitele, na jehož místě pak jeho nástupce al-Valíd I. vybudoval Džami’
Baní Umajja, slavnou umajjovskou mešitu.
Teprve po vysvětlení těchto souvislostí pochopíme, proč tato stavba je tak
významná. Al-Valíd totiž učinil konec společnému držení tohoto damašského
chrámu spolu s křesťany a vybudoval na celé ploše původního antického chrámu
nádherný džámi’, který se tak svou stavbou, výzdobou, místem na kterém stojí a
tím, že uvnitř zůstala zachována hrobka Jana Křtitele, vlastně stal jakýmsi
pojítkem mezi kulturou helénistickou, křesťanskou a islámskou.
Během deseti let tak byla vystavěna mešita, která je tvořena obdélníkovým
nádvořím a krytou sloupovou síní v podobě trojlodní baziliky. Rozlehlé nádvoří
o rozměrech 175 krát 58 metrů je lemováno vysokou zdí, která prý kopíruje obvod
původního Jupiterova chrámu. Některé prameny uvádí, že snad původní antické zdi
byly při stavbě zachovány. Chalífa al-Valída v této obvodové zdi postavil tři
minarety, které však byly za vlády dynastií Ajjúbovců, Mamluků i Osmanců
rekonstruovány a přestavovány. Jeden z minaretů v severní zdi se nazývá minaret al
°Arous, neboli nevěstin, zatím co v jihovýchodním rohu stojí minaret, který se
nazývá Ježíšův, protože podle místní tradice se právě na tomto místě zjeví
Ježíš v den posledního soudu.
Uprostřed otevřeného nádvoří stojí potom krytá mramorová fontánka s
bazénkem, která slouží věřícím k rituálnímu omývání před modlitbou. Na obou
jejích stranách v podélné ose nádvoří pak stojí dva sloupy, které nesly lampy k
osvětlení nádvoří. Nádvoří pak ještě doplňují dvě pozoruhodné stavby, které
obě stojí na osmi sloupech s antickými hlavicemi. Jednou z nich je kopule s hodinami a
astronomickými přístroji, druhá je osmihranná pokladnice, krytá kopulí a zdobená
nádhernou mozaikou. Podle tradice prý uchovávala umájjovský státní poklad.
Nádvoří je obklopeno ze tří stran dvoupatrovou arkádou, která je podpírána
pilíři a sloupy rovněž s antickými hlavicemi. V klenbě arkád se zachovala původní
mozaiková výzdoba, která zdobí rovněž vstupní vestibul, vnější průčelí kryté
modlitebny a stěny pokladnice. Tato pozoruhodná a krásná mozaika byla z větší
části rekonstruována, ale přesto udivuje svými motivy a pestrostí barev. Jsou zde
vyobrazena města, idylické krajinné motivy plné stromů, půvabných jezer a řek s
krásnými venkovskými paláci. V této době, tedy na počátku muslimské éry měly
tyto mozaikové výjevy přesný smysl, neboť měly oslavovat zlatý věk míru, který
nastal s příchodem islámu. Proto jsou zde zobrazena neopevněná města s poklidnou
krajinou a krásná venkovská sídla. Tyto raně islámské mozaiky zobrazující
přírodní motivy v pozdějším islámském umění neobvyklé, avšak dokládají, jak
pozdně antická tradice plynule přecházela do umajjovského islámského období.
Vlastní krytá modlitebna je rozdělena dvěma řadami sloupů s korintskými
hlavicemi ve tři podélné lodi s krátkou příčnou lodí uprostřed, v které na
čtyřech pilířích stojí krásně zdobená kopule. V levé části modlitebny je pak v
malé zasklené kapli náhrobek, v němž je údajně pochována hlava svatého Jana
Křtitele. Tato hrobka je uctívána i muslimy, neboť Jan Křtitel arabsky zvaný Jahjá,
je podle koránu považován za jednoho z řetězu proroků spolu s Ježíšem (arabsky
zvaný Ísá) a Eliášem (arabsky Iljás), kteří byli sesláni Bohem, aby potvrdily
pravdivost Muhammadovy zvěsti.
Příčná loď modlitebny je orientována směrem k Mekce, tedy ve směru, který se
nazývá kibla. Ale celkový půdorys modlitebny je širší než delší. Ten lze odvodit
z táborových mešit narychlo zřizovaných muslimskými vojsky v době válečných
tažení v otevřeném terénu, oddělených mělkým příkopem od okolí a s
přístřeškem z palmových kmenů na straně obrácené k Mekce. Umájjovská mešita je
tedy prvním příkladem nejtypičtějšího islámského architektonického útvaru,
mešity s otevřeným nádvořím.
V blízkosti mešit byly vždy budovány náhrobky a mauzolea vládců a slavných
vojevůdců. Tak i v této mešitě je mauzoleum Al Husajna a za obvodovou zdí pak
uprostřed zeleně malé zahrádky stojí dodnes velmi uctívaný náhrobek slavného
vojevůdce Saláhuddína, známého v Evropě pod jménem Saladín. Tento zakladatel
ajjúbovské dynastie v Egyptě připravil mnohou porážku křižákům a v r.1187 zajal
jeruzalémského krále Víta Lusignanského čímž přivodil konec tomuto křižáckému
království. Mauzoleum Saláhuddína Jusúfa bylo vybudováno po jeho smrti v roce 1193,
ale bylo restaurováno z prostředků, které poskytl německý císař Vilém II. v době
jeho návštěvy Damašku v roce 1898. Ten také daroval moderní mramorový náhrobek,
který leží vedle náhrobku z ořechového dřeva bohatě zdobeného motivy z doby
ajjúbovské dynastie.
Dnešní evropský návštěvník Damašku, určitě bude obdivovat krásu této
pozoruhodné umájjovské mešity, ale byla by jistě škoda kdyby v ní viděl jen
modlitebnu muslimů, aniž by si uvědomil její bohatou historii a nevěděl, že se v
její nádheře prolíná vliv tolika kultur.
Tomáš Sadílek |