V Japonsku se mísí prvky původního japonského náboženství šintó, z Číny přejatého konfucianismu a přes Čínu a Koreu z Indie převzatého buddhismu. Křesťanství je zanedbatelné. Z každého ze tří výše uvedených hlavních proudů zůstalo v Japonsku to, co nejvíce vyhovovalo japonskému myšlení a tehdejší společenské situaci.
Tyto prvky se samozřejmě projevují v chování i těch mladých lidí, kteří
tvrdí, že jejich rodina se sice hlásí k některému náboženství (obvykle
k šintoismu i buddhismu současně), ale že je to v podstatě nezajímá.
Novorozenci jsou zpravidla přivítání do života v šintoistické svatyni, také
svatby se konají většinou podle šintoistických pravidel, teprve pak se nevěsta
převléká do dlouhých bílých evropských šatů a věnuje se krájení svatebního
dortu na americky pojaté svatební hostině. Pro obyčejný všední den existuje
řada konfuciánských návodů a pravidel. Teprve na sklonku života se Japonci
přiklánějí k buddhismu.
Zahraniční turista se jistě bude ptát, jak pozná buddhistický chrám
či šintoistickou svatyni? Do šintoistické svatyně vede z pravidla cesta,
která začíná velkou dřevěnou bránou torii. Svatyně bývá velmi
pestře zbarvená, nejčastějšími barvami jsou červená, bílá a zlatá. Cesta ke
svatyni je lemována lucernami. Buddhistický komplex není tak pestrý, dřevo je
tmavohnědé, tmavošedé, tašky na střeše jsou černé a stěny bílé.
Jan Hájek Zeměpisné sdružení |