Pamukkale

Pamukkalský kempink je jediné zařízení toho druhu, jaké jsem kdy viděl, kde tekla pouze teplá voda. Teplá voda je v bazénu, horká ve sprše, pařící se chomáče páry stoupají i ze splachovače na záchodě. Jen kohoutek s vodou krásně chladivou, takovou, aby se člověk po parném dni osvěžil, tu nenajdete nikde.

Všechny čtyři prameny v okolí mají teplotu 35 až 38 stupňů Celsia a poskytují marnotratně 250 litrů minerálky za sekundu. Obsahuje vápník, hořčík, sodík, železo i hliník. Najdou se v ní hydrokarbonáty, sulfonáty, silikáty, chloridy i radonové plyny. Všechno to zamícháno dohromady společně se slabou radiací propůjčuje pramenům v Pamukkale léčivé účinky.

Neví se přesně, odkdy užívají lidé jejich blahodárných vlastností, ale nejstarší stopy ukazují na 2. tisíciletí př. n. l. V roce 1900 př. n. l. už bylo okolo pramenů založeno město. Nemálo k tomu přispělo i ojedinělé dílo přírody. Ta zde vytvořila travertinovou kupu zářící do daleka svou bělostí a zblízka fascinující roztodivnými tvary. Nekonečná hra kamene a vody. Běloskvoucí kamenná hradba musela poutníkům směřujícím tudy do Mezopotámie nebo napříč Anatolií připadat jako schodiště k příbytkům bohů.

Teplota vody, uvolněný oxid uhličitý i minerální soli jsou sopečného původu. Úzce souvisejí se zlomy a puklinami, které se táhnou od západu na východ celou Malou Asií a na kterých vznikly mnohé sopky i termální prameny.

Základní obsah rozpuštěných látek vzniká průchodem dešťové vody přes vápenaté a dolomitové vrstvy. V hloubce několika set metrů pod zemí se voda ohřívá vulkanickým teplem a při vysokém tlaku se nasytí oxidem uhličitým. Roztok působí jako kyselina a rozpouští vápenec. Cestou vzhůru se voda nejen trochu ochladí, ale ztrácí také vlastnosti kyseliny. Jen co se dostane na povrch, unikne z ní nadbytečný oxid uhličitý a potom se začne vápenec z roztoku opět vylučovat. Nejdříve jen pomalu, ale pak rychleji a rychleji. Jako cukrová poleva na šedivo-zelených svazích pohoří Çökelez vypadá ohromná terasa, kde se vápenec usazuje. Každý litr vody ho tu zanechá asi 0,8 gramu. Denně je to přibližně 6 m³, za rok minimálně 2 000 metrů krychlových vápence. Terasa je dlouhá 2 500 metrů; s průměrnou šířkou 500 metrů a výškou 150 metrů to představuje zhruba 200 miliónů metrů krychlových horniny. Když toto číslo podělíte ročním přírůstkem, dostanete časový úsek 100 000 let. Přibližně tak dlouhou dobu potřebovala příroda na vytvoření tohoto skvostu.

Celý svah je pokrytý sítí stružek a miskovitých prohlubenin. Jsou tu misky kulaté, oválné i nepravidelné, jakoby zprohýbané podle křivítka. Hromadí se jedna přes druhou s okraji podkasanými a vyšrafovanými do jemných perokreseb. Oslňující soustava vodních zrcadel, která jsou růžová ráno, modrá v poledne a stříbrná večer. Na svazích Pamukkale jich prý je 20 000. Ty největší mají plochu až 100 metrů čtverečných a hloubku vany, ty nejmenší jsou jako půl náprstku.

Sláva lázní zbudovaných na terase s léčivými prameny letěla od jednoho starověkého vládce k druhému. V městě se křižovaly široké ulice a teplovodní kanály vedly až do domů. Pořádala se okázalá divadelní představení i sportovní klání. V jedné ze zdejších jeskyní předváděli návštěvníkům, jak na jejím dně hromadně hynou zvířata, zatímco lidé zůstanou ušetřeni. Bylo to drastické divadlo působící dojmem nadpřirozených sil. Dnes je tento úkaz snadno vysvětlitelný. Do jeskyně Plutonium, pojmenované podle boha podsvětí, vnikal oxid uhličitý. Tento plyn je těžší než vzduch, a proto se jeho smrtonosná vrstva drží při zemi. podobný úkaz je znám i v pověstné Psí jeskyni u Neapole a výrony tohoto bezbarvého, slabě nakyslého plynu známe i ze Zbrašovských aragonitových jeskyní na Moravě.

V prospektech cestovních kanceláří je u slova Pamukkale hned několik hvězdiček. Tam, kde korunované hlavy dávných říší odkládaly své koruny i šat a svěřovaly horkému prameni všechny své neduhy, dnes stojí moderní hotely. Jejich pokoje vedou po několika schůdcích do vody. Každý tu má své jezírko, ve kterém se lze koupat celý den i noc, pozorovat, jak voda stéká po bílém kameni a mění se ve spršky zářivých drahokamů. Není divu, že taková krajina dala křídla lidské fantazii a ta ji opředla mnoha pověstmi.

Jedna vypráví o tom, jak dcera zdejšího dřevorubce se velmi styděla za svůj nepěkný vzhled. Žádný nápadník se o ni neucházel a ošklivá dívka velmi trpěla.

"Raději umřít, než takhle žít!" zvolala jednou zoufale a vrhla se ze srázu dolů.

Osud tomu chtěl, že právě toho dne si tam vyjel na lov princ. Na břehu potoka s teplou vodou uviděl ležet překrásné děvče. Sešplhal dolů a zkoušel, zda jí ještě tluče srdce. S radostí zjistil, že jen omdlela. Odvezl ji tedy do paláce a zakrátko strojili svatbu. Trvala čtyřicet dní a zúčastnilo se jí celé království.

Takové zázraky dokáže tedy zdejší voda. Není proto divu, že se do ní chce ponořit spousta lidí. Je jich dokonce tolik, že turecká vláda musela jejich přístup k vodě radikálně omezit, aby ochránila toto přírodní veledílo před zkázou.

Majestátní chrámy, lázně, tržnice i domy rozbořila už před staletími zemětřesení. Co zbylo, vyplenil člověk. Jméno Hierapolis zmizelo z map a objevilo se Pamukkale - Bavlněný hrad. Výstižný název pro načechrané kaskády, tvarem i barvou tolik podobné bavlně.

Věhlas tohoto místa tedy trvá dál.

Díky stagmitovému divu světa.

Základní informace:
Velká travertinová kupa je jedinečnou přírodní zajímavostí nacházející se 17 kilometrů na sever od Denizli. Travertinové hráze a terasy se vytvořily na severní straně hlubokého údolí řeky Büyük Menderes a pro svou výjimečnost byly zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 1988.

Lumír Pecold