Wood Buffalo National Park

Otočil jsem se a strnul. Stál jsem přímo proti ohromnému černému medvědovi, který neslyšně vyšel z poza křoví. Hlavu měl zvednutou a čenichem nasával vůni našeho pozdního oběda chystaného na tábořišti. Ani jsem se nepohnul, ale hlavou mi splašeně vířily myšlenky.

Jako první jsem si zcela nesmyslně vzpomněl na paní v obchodě s loveckými potřebami u nás doma. Ta by se teda divila.

"Máte obranný spray s kajánským pepřem?" ptal jsem se jí, jelikož jsem vyčetl, že právě takový působí na medvědy.

"Máme jich hned několik, na co to potřebujete?" odvětila a podávala mě lahvičku jen o něco větší než je rtěnka na rty.

"Na medvědy," řekl jsem té dobré duši a díval se jak jí poklesla ruka.

"A nechci je krmit ale zahnat." Dodal jsem ještě při pohledu na tu směšně malou nádobku. Paní si očividně myslela, že si dělám legraci, přesto prohledala sklad a dostal jsem do rukou něco co bylo velké alespoň jako tlustý fix.

"Větší se ani nevyrábějí, to máte i na slony," ujistila mě tehdy.

Teď bych tu ženskou měl velmi rád po boku.

Ne že bych si myslel, že by s tím co mi prodala nějak uspěla. Hned po příjezdu do Kanady jsem totiž zjistil, že obranný spray proti medvědům, který nosí strážci parků, je velký asi jako naše sifonová láhev. Také se ukázalo, že místa kde se objeví medvěd opouštějí strážci mezi prvními. Na svůj obranný prostředek se vůbec nespoléhají.

Kdyby tady ta paní ale byla, tak by viděla za prvé, že jsem nekecal, a za druhé by byla 50% šance že si ta černá potvora přede mnou půjde kousnout do ní.

Neuvěřitelné co člověku může běžet hlavou.

Mám dělat mrtvého hned, nebo až si přijde méďa blíž? Mám zvednout ruce, aby si myslel, že jsem větší, nebo mám opatrně ustupovat? Takové a další rady najdete v příručkách, které radí co dělat když se potkáte s medvědem, ale ve chvíli, kdy si s huňáčem koukáte z očí do očí...

Močály, řeky, mokřadla, jezera, říční ramena, vodní rostliny a zvěř všeho druhu - to vše tvoří propletenec největší sladkovodní delty na severní polokouli. Unikátní dvoudeltí řek Peace a Athabaska jen stěží najde obdobu někde jinde. V místech, kde na sebe narážejí delty dvou ohromných řek, se řeky proplétají navzájem svými rameny a propojují se s okolními jezery Athabaska, Claire, Baril, Richardson a Mamawi. Vznikla tu nepřehledná změť říčních ramen a kanálů, v nichž se voda leckdy chová jakoby proti pravidlům.

Když je například na Peace River povodeň a její hladina příliš stoupne, potom voda této řeky se hrne do jezera Athabaska a teče proti proudu řek normálně vytékajících z jezera ven. Jezero Athabaska se tak na čas stane jezerem, kde voda ze všech stran přitéká a nikde neodtéká. Tato vnitrozemská delta s rozlohou 5 040 km2 (pro srovnání: delta Dunaje se rozkládá na ploše 4 340 km2) - se ovšem stala skvělým útočištěm pro zvířata a ptactvo.

K ochraně toho všeho byl zřízen Národní park Wood Buffalo. Park se nachází na hranici provincií Alberta a Severozápadní teritoria a byl založen roku 1922 k ochraně posledního stáda lesních bizonů v Severní Americe.

Je to oblast mokřadů doslova mezinárodního významu a se svou rozlohou 44 807 km2 je nejen největším kanadským národním parkem, ale rovněž patří mezi vůbec největší národní parky na světě. Proto zde nacházejí útočiště ohrožené druhy zvířat a původní indiánští obyvatelé tu mohou snáze udržovat své kulturní tradice a způsob života. Návštěvníkovi pak nabízí ojedinělou možnost poznat divokou přírodu v její nenarušené formě. Hlavním ekosystémem, který park chrání, je původní subarktický les. Nacházejí se zde ale také rozsáhlé solné planiny, jež jsou v Kanadě unikátní, louky, sádrovcový kras a biologicky mimořádně bohatá, obrovská sladkovodní delta řek Peace a Athabasca s nesčetnými jezery a močály.

V parku žije poslední stádo divokých lesních bizonů na světě a ti také dali parku jméno. O bizoní maso mají zájem vlci a i těch je tu požehnaně. Mimoto se zde hojně vyskytuje vydra, norek, bobr, ondatra, ale také los, rys a černý medvěd. A kromě jediného hnízdiště vzácného jeřába amerického se zde vyskytuje i neobvyklé množství jiných ptáků, protože tudy vede jeden z hlavních směrů jejich tahů v Severní Americe.

Na celém ekosystému parku je unikátní i to, že jeho fungování je řízeno živlem - ohněm. Každý rok shoří při přirozených požárech v průměru jedno procento lesa. Takto se les obnovuje a udržuje se jeho produktivita.

Ozdobou národního parku je ovšem především lesní bizon. Je to větší a tmavěji zbarvený příbuzný prérijního bizona. Na konci minulého století, kdy lesní bizoni začali být chráněni kanadskou vládou, však těchto zvířat zbylo již jen několik set kusů. Tři roky po vzniku parku sem bylo přemístěno 6 673 prérijních bizonů z jižní Alberty a ti se začali křížit s lesními bizony. Téměř ihned se také začali přesunovat z míst, kdy byli vysazeni, poněkud jižněji do oblasti delty. Z tohoto důvodu byly již v roce 1926 posunuty hranice parku tak, aby park zahrnoval celou oblast, kde se bizoni pohybují. Dnes žije v parku především populace křížených zvířat v počtu přes 5 000 kusů. Původní forma lesního bizona se ještě může vyskytovat v odlehlých částech parku.

V létě jsou ve stádech většinou jen samice s telaty, samci se potulují sami nebo v malých skupinkách. Ke stádu se připojují na konci července a zůstávají u něj do konce říje, která je v září.

Mě ale v tuto chvíli nejvíc zajímá černý medvěd stojící s čenichem vzhůru naproti. A ten mi tedy pije krev. Prozatím né skutečně, ale pouze obrazně. Zcela nepokrytě dává najevo, kdo je tady doma a kdo vetřelec. Zato komáři, ti mají hody. V parku široko daleko není človíčka a tak se všichni slétli na mejdan vyzkoušet jak chutná krev z Evropy.

Nejraději bych se zbalil a upaloval odtud. Copak ale můžu? Park který byl zřízen na ochranu bizona, ještě ke všemu ho má taky v názvu a my tady křižujeme už několik dní jeho území a bizoni nikde.

Pro ty, kteří se setkali s bizony v americkém Yellowstonu, bude překvapením, že zdejší bizoni se neradi fotografují, nepózují a při setkání s člověkem často překvapivě rychle zmizí v lese. Jsou to divoká a nevypočitatelná zvířata. A severský les to je shluk tenkých tyček, takže není kam vylézt.

Místní bizon, to je veliké zvíře vážící až 900 kg. Ta hora masa vypadá ospale a nemotorně, ale naštvaný bizon je patnáctkrát rychlejší než člověk. Vyplatí se tedy být ve střehu a příliš se nepřibližovat.

Lumír Pecold