Palác Dolmabahce v Istanbulu

Jistě není pochyb o tom, že v tak velkém a bohatou historií proslaveném městě, jako je Istanbul, je plno památek. Jsou zde památky z doby byzantské, ale i z doby Osmanské říše. Vedle nejslavnějších a nejnavštěvovanějších, Hagii Sofii a Modré mešity, opravdových architektonických skvostů, reprezentujících obě tyto epochy, je ještě jedna památka, které zajímavá svoji výjimečností. Tuto mimořádnost spatřuji nejen v jejím nezvyklém vzhledu, v okázalé a možná až pohádkové orientální nádheře, ale také v době jejího vzniku i úloze kterou sehrála v historii Osmanské říše i nově vznikajícího státu Turecka. Touto stavbou je nepochybně palác Dolmabahce, sídlo sultánů. Pro svoji polohu za zátokou Zlatého rohu, mimo hlavní obchodní centrum je možná poněkud nesprávně opomíjena našimi koupěchtivými turisty.

Původně byl v místech, kde stojí nynější palác, široký záliv a přístav. Za sultánů Ahmeda I. a Osmana II. (1618-1622) byl zasypán a přeměněn v zahrady. Tato změna také dala název tomuto místu, protože Dolmabahce znamená v překladu plný zahrad. Zpočátku zde stál pouze dřevěný pavilon, který sloužil jako letní sídlo sultánů v horkých letních měsících. V průběhu let byl rozšiřován, ale po velkém požáru byl rozsáhle přestavěn. Důvodem k přestavbě byl dojem sultána Mahmuda II. (1808-1839), že původní pavilon byl poněkud zastaralý vedle paláce Topkapi a zároveň příliš malý pro početný dvůr sultána. Jeho nástupce Abdüllmedžid (183g-1861) se sem potom definitivně přestěhoval z paláce Topkapi, který je od této doby navždy opuštěn.

Současný palác pochází z poloviny minulého století a jeho architektem byl Karabet Balian. Palác byl navržen a stavěn tak, aby se vyrovnal a mohl soupeřit s přepychovými sídly západoevropských panovníků. Takto nakonec vznikla velice pozoruhodná, nádherná a nákladná stavba, která však v sobě snoubí několik slohu. Je něčím mezi hradem barokním italským palácem a indickým chrámem. Mnohými detaily,však nezapře svůj orientální původ. Nejvíce však připomíná pařížský zámek Versaille, což možná,bylo i záměrem. Sami Turci tento styl označují s trochou nadsázky za "tureckou renesanci".
Stavba byla dokončena v roce 1856 a její stavba stála 5 mil. tureckých zlatých lir, v přepočtu více než 100 mil. dolarů. Obytné křidlo paláce má 285 pokojů, 43 hal a 6 koupelen. Tyto·impozantní prostory se třpytí zlatem, křišťálem, alabastrem a porfyrem. Je zde mnoho čínského a japonského porcelánu, zlatých hodin a broušených zrcadel. I zde je smíšeno mnoho slohů s orientálním smyslem pro detail a jemný ornament. Většina křišťálových lustrů je dovezena z Čech.
Snad nejimpozantnějším je korunní sál, který je svou nádherou s obrovským prostorem skutečně hodný bohatství a slávy sultánů. Jeho rozměry jsou 40x45 m s kopuli vysokou 36 m. V něm visí křišťálový lustr, který je darem anglické královny Viktorie, váží 4,5 tuny, má 750 světel a je považován za největší na světě. Zde,v tomto korunním sále, bylo uvítáno mnoho slavných osob a korunovaných hlav. Od francouzské císařovny Eugenie, císaře France. Josefa II., německého císaře Viléma II., srbského krále Petara, šáha Rézu Pahlávi, prince Walského, až po presidenta de Gaulle.
Z mnoha dalších sálů je jistě zajímavý Sál vyslanců, který je zdoben štukovou výzdobou s čínským porcelánem. Zde se sešli velvyslanci na poslední párty před zánikem Osmanské říše. Rovněž krásný je Modrý sál, který dostal název podle převažující barvy. Je zde kazetový strop s dvěma lustry z červeného a bílého křišťálu. Sál zdobí mramorový stůl s pozlaceným reliéfem a monumentální francouzská váza z roku 1869. Zde se odehrávaly nástupnické ceremonie sultánů Abdülmedžida a Mohammeda V.

V jedné malé místnosti tohoto krásného paláce zemřel dne 10. listopadu 1938 v 9.05 zakladatel nového státu a pozdější jeho prezident Kemal Atatürk. O té doby hodiny v paláci stále ukazuji okamžik jeho smrti.
Historie paláce Dolmabahce je svědectvím o říši a jejích sultánech, kteří ztratili kontakt se svými poddanými a je jen paradoxem, že tato stavba, která měla prezentovat moc a slávu sultánů a velikost jejich říše, zcela vyčerpala státní pokladnu a byla dokončena necelých sedmdesát let před zánikem osmanského sultanátu.

Tomáš Sadílek