Když Češi zamíří na svých cestách do Slovinska, jsou jejich obvyklým cílem náročné túry v Julských alpách či sjezd divokých řek na západě této úžasné zemičky. Tohle už máme dávno za sebou. A taky jeskyně, krasové vyvěračky, jezero Bled i obranná postavení z první světové války. Tentokrát jsme se jen toulali po východním Slovinsku a dokumentovali městečka, poutní kostelíky, hrady a zámečky. Tak jako celá země, jsou i místa vzdálená od atraktivních turistických center obvykle ve vzorném pořádku, načančaná a upravená. Až na Bizeljsko.
Hrádek či zámeček na okraji malé obce je zanedbaný, zarostlý a zdá se
být opuštěný. U polorozpadlé vstupní brány však překvapivě visí ošuntělá
cedule s nápisem: Vinný sklípek, víkend, 15.00 až 19.00 hodin. Informace
kdovíjak dlouho stará. Tak jsme si říkali, že tady budeme brzy hotovi. Brána
však byla otevřená, a tak jsme vstoupili. Že je to vstup jako do říše divů,
jsme v té chvíli ještě netušili.

Už předpolí bývalého hrádku, kde z keřů vyčuhují staré stroje, něco
napoví, ale při vstupu do hlavního nádvoří se nestačíme divit. Nádvoří
je obložené historickými předměty všelijakého původu a použití. Je to
docela velké vetešnictví, ale hezké, se spoustou originálních nápisů a
vtipných vyobrazení. Mezi tím vším trůní cedulka: Prohlídka = 2 eura.

A už přichází kastelán, pan Adam Wisell, a provází nás svým královstvím
– nejen po nádvoří, ukáže nám i pokoje v patře a starou kapli. Pokoje
jsou rozlehlé a mají na stropech hezké štuky, ale žádné panské vybavení,
jen věci denní potřeby většinou z druhé poloviny dvacátého století. Třeba
elektronkové rádio, jaké si pamatuji ze svého dětství, nebo první
televizi. Avšak kaple je z počátku 15. století a její oltář i ostatní výzdoba
je původní, dřevěná.

Po druhé světové válce připadl zámek státu, který tu v roce 1956 na půl
roku ubytoval maďarské uprchlíky. Žilo tu asi padesát lidí a během svého
pobytu spálili v kamnech veškeré dřevěné vybavení včetně podlah. Kaple
zůstala naštěstí ušetřena, byla totiž zamknutá. Poté až do roku 1971 zámek
užívali vojáci. A pak ho do správy převzala rodina Wisell, jejíž zástupce
zde stále žije. Přišel sem jako tří a půlletý hoch a dnes je tomu již
padesát pět let. Vlastníkem je ale stát, který se však nehrne do oprav.
Zatím spravil jen střechy, i když zámeček má status kulturní památky.
Navíc část staveb poničilo zemětřesení, náprava je v nedohlednu.


Pan Wisell žije částečně z vinice, vyrábí víno a masné produkty. Třeba
pro svého dospělého syna chystá každý rok speciální narozeninový dort
ze tří kil masa a jednoho kila sýra. Vinný sklep je vskutku originální.
Sedí se na balících slámy u dřevěných stolů a ochutnávat víno tu může
klidně i padesát hostů. Na baru je sbírka cedulek s radami na popíjení vína.
Jsou to původní smaltované historické kousky, nepůsobí kýčovitě. My
jsme dostali ochutnávku pěti vzorků vín a dvě lahvinky jsme si koupili. A
asi jsme panu Wisellovi padli do oka, protože na závěr nám ukázal i svůj
parádní obývák s kuchyňkou. Vévodí mu veliký kulatý jídelní stůl
prostřený jako na hostinu. Ale to není aranžmá, pan Wisell tu opravdu žije,
je to jeho soukromý a velmi útulný prostor.

Naše návštěva zámečku Bizeljsko se z plánované rychlé akce nečekaně
protáhla na více než dvě hodiny. Budeme mít u vína o čem přemýšlet. A
taky se nám potvrdilo, že nečekaná setkání znamenají mnohem více než ta
z itineráře. Magda Pecoldová |