Garni

Ke Garni jsme z Jerevanu dojeli autem asi po půl hodině. Ukazatel u cesty nesliboval nic neobvyklého. Nenápadný trh a jakási šipka v arménštině. Následovalo několik zákrutů v úzkých uličkách a před námi se tyčila pevnost Garni - letní rezidence králů staré Arménie, jedno ze středisek její staré kultury v předkřesťanské éře.

U vchodu do areálu pevnosti si chlap v budce řekl zcela absurdní sumu za vstupné. Pochopitelně v dolarech. "Kolik jste to říkal?", nechal jsem si částku ještě jednou zopakovat.

"No já už tam před lety byl, a přátelé za takovou cenu nemají zájem", řekl jsem mu po krátké poradě. Otočili jsme se a odcházeli k autu.

Chlapovi došlo že s takovou nebude z obchodu nic. Vyběhl z budky.

"Zaplaťte jednu vstupenku a běžte všichni", nabídl ústupek. A tak jsme šli.

Tvůrci pevnosti vycházeli ze stavitelského umění a tradic Chajsů (15.-12. stol. př. n. l.), kteří už tehdy vybudovali množství měst a pevností (Kumacha, Tel atd.) Dalším zdrojem inspirace byla říše Urartu (9. až 6. stol. př. n. l.) na území dnešní Arménie se svými obrovskými stavbami (Tušpa, Tejšebani, Erebuni atd.). Období 3. stol. př. n. l. - 3. stol. n. l. lze označit za závěrečnou etapu etnického sjednocování Arménů, jejich napojení na západ, na antický svět. Je to období vzniku prvních arménských státních útvarů.

První dojem z návštěvy tohoto místa je ohromující; zničehonic se před vámi objeví antický chrám Slunce a všichni k němu okamžitě zamíří obdivovat se jeho kráse.

Garni je trojúhelníkový horský mys, vysoko nad strmým údolím řeky Azat v Geghamských horách, chráněný opevněným valem se čtrnácti věžemi, ale také přírodním skalním masívem. Mohutné kvádry z modrošedého bazaltu byly spojeny železnými svorkami a původně ještě zality olovem; to však bylo později, pravděpodobně při obraně pevnosti, vytaženo a použito na olověné koule.

Nejstarší stopy zdejšího osídlení sahají do třetího tisíciletí před naším letopočtem. Z té doby se nalezly prastaré tavírny kovů. První písemné zmínky o Garni se dochovaly v práci římského historika Cornelia Tacita (1.-2. stol. n. l.).

Celý areál tvoří opevnění a hradby, trosky palácových budov, obydlí obchodníků, řemeslníků a chudiny. Nevelký křesťanský kostelík pochází ze čtvrtého století, poslední úpravy a přestavby ze třináctého. Unikátní jsou především zbytky antických lázní z konce 3. stol. Několik bazénů, vyhřívaná podlaha, studená, vlažná a teplá voda, to vše patřilo k vybavení královské koupelny. V předsíni se dochovalo torzo mozaikové podlahy s postavami muže a ženy (Oceán a Moře), vodních božstev a ryb. Mozaika se skládá z kamenů různých velikostí v patnácti různých odstínech.

Architektonickým skvostem je pohanský chrám zasvěcený slunci, stojící na nejvyšším místě prostranství na devíti vysokých stupních. Připomíná aténské chrámy typu Parthenónu, ty však byly z mramoru; zdejší svatyni zbudovali z místního šedého bazaltu.

Římská vojska zpustošila v r. 59 tehdejší hlavní město Arménie - Artašat. O několik let později (v r. 65-66) římský imperátor Nero uznal vládu krále Tiridata nad Arménií a uvolnil mu na znovuvybudování Artašatu značnou částku peněz. Předpokládá se, že zároveň s Artašatem dal Tiridat I. vystavět také Garni. Legendy vyprávějí, že když budovali chrám Slunce, vybírali mezi arménskými mistry především dvoumetrové dlouhány - aby byly stropy vyšší.

K poznání historie stavby pomohl nejvíce nález zakládací listiny, vytesané řecky do kamenné desky. Později, v průběhu práce archeologické expedice Akademie věd Arménie, byl v Garni objeven arménský nápis, informující, že pevnost postavil Tiridat I. v jedenáctém roce vlády, tedy r. 76 n. l. Tou dobou v Arménii existovala celá řada pohanských chrámů a staveb kultovního charakteru. Koncem 3. století se zde začalo prosazovat křesťanství doslova ohněm a mečem - roku 301 bylo prohlášeno v Arménii za státní náboženství. Přesvědčování na víru bylo natolik důrazné, že všechny památky a pohanské stavby vzaly za své - jen Garni nějakým zázrakem zůstalo. Později se pevnost přeměnila v letní sídlo sestry arménského krále Tiridata III., obráceného na víru, a svatyně se začalo používat k světským účelům. Garni přetrvalo i vpád Arabů. Ale pak přišlo v roce 1679 silné zemětřesení a z velkolepé stavby zůstaly jen trosky.

Dochované rozvaliny poutaly pozornost velkého počtu domácích i zahraničních vědců. Již v roce 1834 vznikl první návrh na rekonstrukci. Následovalo několik dalších; pod vedením profesora Buňaťana byl pak v roce 1933 vypracován projekt, který se však začal realizovat až v roce 1969. V Garni se sešli nejlepší kameníci země, aby s pomocí nejmodernější techniky chrám Slunce obnovili. Po létech namáhavé a úmorné dřiny se to v roce 1975 podařilo. Dnes se chrám Slunce skví opět v plné kráse.

Lumír Pecold