Arménie

Jedno arménské lidové úsloví říká: Hajastan - karastan. Neboli Arménie - země kamení. Je to sice lakonicky strohé, ale v těchto dvou slovech je obsaženo všechno. Celá arménská země, příroda, lidé i jejich dílo. Kameny a Arménie. Jedno patří k druhému stejně neodmyslitelně jako ke světlu den a k noci zase tma. Arménie a křesťanství patří pak k sobě téměř stejně nerozlučitelně.

Podle tradice bylo křesťanství v Arménii prohlášeno za státní náboženství už roku 301. A tak je Arménie nejstarším křesťanským státem. V roce 2001 uběhlo právě 1700 let od chvíle, kdy nad Arménií zavládlo znamení kříže a za nejvyššího církevního představitele byl vysvěcen Řehoř Osvícenec.

Na místě bývalých pohanských chrámů začaly být zakládány kostely. Například pod ečmiadzinskou katedrálou, sídlem katholikose, našli archeologové žárové obětiště. Klášter Ečmiadzin byl zřízen na místě, kde se prý Řehořovi zjevil Ježíš se zlatým kladivem. Řehoř také, údajně podle Ježíšova vnuknutí, navrhl plány katedrály. A navrhl je dobře. Nejenže přečkala více než tisíc let, ale nakonec ji UNESCO zapsalo i na Seznam světového dědictví - stejně jako kláštery Geghard, Hagpat a Sanahin.

Armény po staletí provázelo hlavně utrpení. Jedna po druhé tudy táhly plenící armády Peršanů a Římanů, Řeků a kavkazských Iberů, Arabů a Seldžuků, Mameluků a Mongolů. Nejtěžších let se pak Arméni dočkali při tureckých pogromech v letech 1915 až 1916. Žádný bůh, který kdy byl v této zemi vyznáván, nebyl k místním lidem milosrdný. Arménská církev a její kláštery se ale staly i v těch nejtěžších dobách oporou národního sebeuvědomění. Možná právě proto si církev uchovala tak silný vliv dodnes. Plným právem mohl katholikos Narses Velkomyslný prohlásit: "Kláštery jsou sloupy země, pevnosti proti nepříteli, zářící hvězdy."

Klášter Geghard byl podle legendy založen ve 4. století a stále je letní rezidencí katholikosů. Pod vrcholem Aždaak se v soutěsce schovává klášter, jehož podstatná část je vytesaná přímo ve skalním masivu. Hlavní chrám, zasvěcený Panně Marii, byl postaven ve 13. století a přiléhá těsně ke skále, ve které jsou další dva jeskynní chrámy a hrob zakladatele kláštera.

Je jen těžko představitelné, že oba skalní kostely začali lidé vytesávat shora - nejdříve otvor, kterým dnes dopadá světlo, a postupným rozšiřováním vytesali dávní kameníci celý prostor chrámu. Ze skalního masivu jsou vytesány sloupy i klenba. Teprve když bylo dílo hotovo, prorazili z boku průchody.

Geghardský klášter leží relativně nedaleko Jerevanu, a tak je velmi frekventovaný. Zvláště v neděli přijde řada věřících na bohoslužby, obětovat beránka anebo pro štěstí přivázat kapesník na keře kolem kláštera.

Kamenické umění ve zdejším kraji sahá do hluboké minulosti. Chrám Slunce v pevnosti Garni začali stavět někdy kolem roku 77 našeho letopočtu. Neodbytně připomíná stavby typu aténského Partenonu, není však vystavěn ze snadno opracovatelného mramoru, nýbrž ze zdejšího tvrdého čediče.

A stavební materiál se nezměnil ani později. V době z geologického hlediska zcela nedávné to na Arménské vysočině vřelo desítkami, možná stovkami vulkánů. Odtud to nepřeberné množství kamenů. Každá z hornin má jiné vlastnosti, jinou barvu, jinou tvrdost. A Arméni se naučili kameni dokonale rozumět.

Zakladatelé kláštera Sanahin, král Sembata a Gurhen Bagratovci, se dali zvěčnit na kamenném reliéfu ve východním štítu chrámu Spasitele z 10. století. Klášter schovaný na skalní terase vysoko nad řekou Debed v arménských horách nenajdete ani na většině map. A přece je to pozoruhodná stavba. Nejstarší budovou je chrám Panny Marie postavený v letech 930 až 945, najdete zde také knihovnu, klenuté chodby, předsíně a množství nádherných "chačkarů", kamenných stél zdobených znamením kříže. Tyhle kamenné desky jsou zcela originálním dekorativním uměním typickým pro Arménii a naleznete je téměř všude. Výjimkou není ani klášter Hagpat ležící jen několik málo kilometrů od Sanahinu. Hagpatské chačkary pocházejí vesměs z 11. až 13. století, ale nejen kvůli nim byl klášter zařazen ke světovému dědictví UNESCO.

Klášter leží na okraji vesnice, na náhorní plošině vysoko nad údolím. Hradbami jsou chráněny všechny stavby - katedrála svatého Kříže, chrám svatého Řehoře, knihovna, třípodlažní zvonice. Knihovna a předsíň chrámu svatého Kříže pocházejí z 13. století a nesou typické křížící se oblouky. To je stavební forma, která se prostřednictvím Arabů rozšířila až do Španělska a Španělé ji přenesli do Ameriky.

Všem těmto památkám vtiskuje nenapodobitelný ráz nejen jejich stavitelský styl, ale také tmavý kámen. Návštěvníků je tu ale minimum. Jen málokdo se vydá po rozbitých cestách daleko do hor.

Nakonec i u jezera Sevan, chlouby Arménie, které bylo kdysi vyhlášeným turistickým centrem, se objeví na plážích jen pár místních. Válka s Ázerbájdžánem, vnitřní rozbroje, neshody s Tureckem a zanedbané hospodářství způsobilo, že Arménie po rozpadu Sovětského svazu nesmírně zchudla. A tak se sem turisté nehrnou.

Nabubřelé zotavovny postavené za sovětské éry jsou opuštěné a zdevastované. Malíři nemají komu prodat své obrázky a kamenné chrámy na břehu Sevanu z 9. století ožijí jen v okamžiku, kdy se některá z arménských rodin žijících v zahraničí rozhodne uspořádat zde svatbu.

Lumír Pecold