Velikonoce ve Španělsku

Okamžiky, kdy se ulicemi španělských měst rozezní bubny, zazní břeskné trubky a v ulicích se objeví lidé v dlouhých pláštích a s kuklami v rukou, to je neklamná předzvěst toho, že jsou Velikonoce doslova za dveřmi. Velikonoce jako nejvýznamnější svátek křesťanských církví jsou spojeny s připomínkou Ježíšova ukřižování a vzkříšení. V ulicích španělských měst se slaví zvláště barvitě. Velikonocím předchází pašijový - nebo také svatý týden - a to je období, kdy není dne, aby do ulic nevyšlo nějaké procesí.

Procesí organizují takzvaná bratrstva. Každé z bratrstev má svůj dlouhý a barvitý název - například Bratrstvo zahradní modlitby nebo Skutečné bratrstvo Ježíše na sloupu a Naší Paní Naděje - Cech Ježíše z Nazaretu a Marie nejsvětější z Rozaria, Rozarijské - Bratrstvo rytířů svatého hrobu a nejsvětějšího Krista lásky, a najdou se i delší a komplikovanější názvy.

Každé takové bratrstvo má i několik stovek členů, má své hudebníky, při procesí se všichni oblékají do stejných dlouhých plášťů a na hlavě nosí stejné kukly nebo kápě zakrývající obličej. Když je ve městě bratrstev víc, tak se setkáte i s několika procesími za den.

Oděv i rituál procesí budí dojem, že se zde dochovaly zvyky z dávného středověku, skutečností ale je, že většina z bratrstev byla založena až ve druhé polovině dvacátého století a nejsou žádnou výjimkou ani bratrstva mnohem mladší. Je to spíše jakási zrekonstruovaná tradice. Obyčej sdružování v bratrstva je skutečně hodně starý. Najdou se bratrstva, jejichž tradice sahá do století sedmnáctého, čtrnáctého případně i dál.

Ta tradice ale byla téměř zapomenuta a teprve v osmdesátých letech dvacátého století byla znovu obnovena a dosáhla nového rozmachu.

Zhruba uprostřed takového procesí je neseno takzvané paso. Paso, to je socha nebo sousoší s nějakým biblickým výjevem. Takovéto sousoší notné váhy je pak neseno na speciálních nosítkách. Být nosičem pasa v procesí si pokládá každý za čest. Zvláště velcí kajícníci pak jdou bosky.

Pokrok se ovšem ani tady nezastaví, a tak třeba v Santiagu de Compostela se paso veze na vozíku. To se pak ale hravě stane, že je problém těžký náklad ubrzdit a někdy i uřídit v úzkých uličkách starého města.

Obřady určené na každý den Svatého týdne se začaly vyvíjet někdy ve čtvrtém století v souvislosti s poutěmi do Jeruzaléma. Jednotlivé dny si připomínají poslední události ze života Ježíše. Zelený čtvrtek - poslední večeře, Velký pátek - vzpomínka na ukřižování, Bílá sobota - církev vzpomíná na pohřbeného Krista, neděle - oslava jeho zmrtvýchvstání.

Oslavy a procesí nepokazí déšť ani drobný technický zádrhel, když je potřeba odšroubovat svatozář, aby paso se sousoším mohlo vjet až do kostela.

Procesí se ovšem nekonají jen ve dne, celá řada z nich prochází ulicemi i večer a v noci. Přichystány jsou honosné praporce, paso se sochou Krista i bubeníci udávající tempo pochodu. A ani večer nebo v noci nechybí četní diváci.

Alcańiz je malé městečko asi s jedenácti tisíci obyvateli, křivolakými uličkami, kostelem, zajímavou radnicí a tradicí slavit Velikonoce jinak než v ostatních místech Španělska.

Na Velký pátek, přesně v poledne se koná "rompida de la hora" neboli "hodina, kdy vše vypukne". V ulicích městečka se sejde asi deset tisíc bubeníků, kteří se úderem dvanácté dají na pochod za doprovodu svých bubnů. V tu chvíli je jasno - kdo nemá modrý hábit, varhánkovanou čepici a buben, tak není odsud. Diváků je jen nemnoho, vůbec nejde o turistickou atrakci, pro těch pár cizinců, kteří se tu nějakou náhodou připletli, by jistě nestálo zato se tak angažovat. Jde o jakousi hlasitou modlitbu za Ježíše Krista.

Velcí, malí, muži i ženy, všichni bubnují na ulici v Alcańiz.

Lumír Pecold