Osmý div světa - na Luzonu

Největším z filipínských ostrovů je Luzon. Vyznačujíce se velmi vlhkým rovníkovým podnebím, krátkými, ale na vodu bohatými řekami a lateritickými, vulkanickými a aluviálními půdami.

Hlavní potravinovou kulturou je rýže. Zemědělské, hlavně rýžové terasy jsou časté v jihovýchodní Asii, v Jižní Americe a v některých částech Afriky. Zcela jedinečné jsou rýžové terasy na Filipínách: zde kryjí velkou část pohoří Cordillera, zejména v provincii Ifugao. Pohoří Cordillera Central má sice strmé svahy (o sklonu větším než 30°), zemědělce před stovkami let (dle některých archeologů dokonce již před 2 tisíci roky) to ale neodradilo. Na Luzon se totiž přestěhovali zemědělci z Indočíny (dnešního Thajska, Laosu, Kambodže a Vietnamu) a Indonésie (zejména z Bornea) a přinesli si s sebou zvyk pěstovat rýži jako teplomilnou a vlhkomilnou rostlinu na terasách.

Starověcí zemědělci vytesali do stěn dříve lesnatých hor tisíce teras. Každá jednotlivá terasa je obdělávaným a zaplaveným polem, které je obehnáno náspem ze zeminy; tyto náspy jsou podepírány kamennými zdmi. Terasy v hornatém kraji Luzonu kopíruji tvar svahů: jsou buď konkávní (v zahloubených svazích) nebo konvexní (na vypouklých částech svahů).

Proč se těmto početným terasám, připomínajícím doslova umělecká sochařská díla říká "schody do nebe" či proč jsou tyto terasy nazývány osmým divem světa? Protože jsou nejrozsáhlejším zemědělským projektem v dějinách lidstva! Proto byly také v prosinci 1995 zahrnuty organizací OSN UNESCO do seznamu světového přírodního a kulturního dědictví - tak jako jsou do něj zahrnuta jiná místa na Zemi, která mají velkou historickou, přírodní nebo kulturní hodnotu, např. ekvádorské Želví ostrovy (Galápagos), Velká čínská zeď nebo vrcholné dílo islámské architektury - indický Tádž Mahál atd. Avšak: na rozdíl např. od egyptských pyramid tyto terasy nebyly postaveny otroky, ale společným úsilím místních obyvatel, zemědělců, jimiž jsou stále aktivně obdělávány.

Ať přijde návštěvník k těmto terasám kdykoli, vždy se tu setká s pracujícími (bosými) zemědělci (převážně ženami): někteří třeba jen píchají holemi do půdy, aby do ní lépe zasakovala voda, jiní sázejí rýži, přesazují sazenice nebo už sklízejí úrodu. Přitom na části teras stojí různě vysoká vrstva vody, na dalších je rašící rýže, jinde různě vysoká zrající rýže, takže na svazích se setkáváme s překrásnou mozaikou různých odstínů modravo-zelených až zelených barev.

Voda k zavlažování (a je jí zapotřebí opravdu velké množství!) je na terasy zaváděna díky složitému zavlažovacímu systému. Je odváděna samospádem z horských potoků (nad svahy s terasami) složitým systémem kanálů a potrubí z bambusu.

Aby bylo zabráněno ubývání teras (i na Filipínách nemá mnoho mladých obyvatel hor chuť pěstovat rýži; odcházejí za zaměstnáním do rozvíjejících se průmyslových oblastí a do měst), je postupně zajišťována technická a finanční pomoc na ochranu a udržování rýžových teras a dostatku vody k jejich zavlažováni také pomocí projektů UNESCO. Důležitá je i pomoc dalších organizací (např.Výboru pro terasy v provincii Ifugao aj.), zejména po přírodních katastrofách, zemětřeseních, při nichž se mohou zřítit celé svahy, jak se to stalo ve velkém měřítku v roce 1990.

Jak se na výpravu k rýžovým terasám dostaneme? Jeden z příkladů: 9 hodin autobusem z Manily (její součástí je dnes hlavní město Filipín, Quezon City) do města Banaue (provincie Ifugao), odtud buď ve speciálně upraveném džípu (pro jízdy po nerovné horské silnici) nebo na motocyklu s postranním vozíkem 12 km (cesta však trvá déle než hodinu) do horské vesnice Batad - a dále už jen pěšími stezkami směrem k horskému hřebeni. Cestou můžeme spatřit jednotlivé nebo v malých skupinách postavené staré ifugaojské domečky s trávou pokrytými střechami.

Při návštěvě Filipín není možno vynechat shlédnutí velkolepé scenérie horských teras vzácné ukázky lidské stavby, zapadající do prostředí a doplňující je. Komu se podaří při návštěvě Luzonu tyto "schody do nebe" (vždyť teras bývá nad sebou ve svahu i několik desítek!) na vlastní oči uvidět, ten hned tak nezapomene.

Jiří Lazebníček
Zeměpisné sdružení