Litva po 20. letech

Poprvé jsem byl v Litvě v roce 1975, ještě jako student geografie na výměnné praxi a exkurzi sovětským Pobaltím. Pokud se tehdy použilo vůbec jméno Litva, pak jenom ve spojení s přívlastkem sovětská. Častěji se užívalo oficiálního názvu Litevská sovětská socialistická republika a jenom málokdo by byl připustil, že by tomu někdy mělo být jinak.

V našem programu jsme měli na Litvu vyhrazený pouze jeden den. Není divu, protože cizinci čili "inostranci" mohli v celé zemi navštívit jediné město, a sice Vilnius. Naši hostitelé z tamní starobylé univerzity nás tehdy vlastně načerno naložili do služebního mikrobusu a na půl dne nás zavezli také na prohlídku druhého největšího města Kaunasu.

Dodnes mi z ní utkvěla v paměti návštěva muzea jedné z největších osobností litevské kultury a umění, malíře Čiurlionise, jehož fantaskní, snové a monumentální obrazy s kosmickou, náboženskou a přírodní tematikou, doprovázené symfonickou hudbou, v nás zanechaly hluboký dojem.

Na litevské pobřeží Baltského moře nebylo tehdy ani pomyšlení, to bylo i pro Litevce přístupné jenom na zvláštní povolení. Jak ponižující pro občany vlastní země.

Podruhé jsem tu zajímavou baltickou zemi navštívil v září 1989. To už bylo na sklonku sovětské éry a těsně před naší domácí sametovou revolucí. Změny v Litvě byly znát doslova na každém kroku: v sebevědomí a nadšení lidí, i na domech vyzdobených vlajkami v národních barvách žluté, zelené a červené. Všechno to národnostní nadšení nám bylo sympatické a po tolika letech nesvobody docela pochopitelné, přesto jsme se s ním nemohli úplně ztotožnit. Jakoby nás vrhalo kamsi do minulého století, do časů národního obrození, které už máme zdárně za sebou.

Účastnil jsem se tehdy letní ekologické školy pro mladé vědecké pracovníky, snad poslední akce svého druhu, pořádané v rámci bývalé RVHP. Konala se v přímořském letovisku Palanga, které má v Litvě asi takový zvuk jako u nás Karlovy Vary. Bydleli jsme s kolegou v překvapivě luxusním, údajně ministerském apartmá tehdy zcela nového penzionu Rugelis patřícího litevským odborům. Jenom na poslední noc jsme se náhle museli přestěhovat do jiného, také pěkného, přesto o poznání skromněji zařízeného apartmá. Jestli náhodou přijel ministr, to jsme se nedozvěděli.

V krásném prostředí borového lesa na písečných dunách, pouhých 5 minut pěšky od moře, nás jenom v noci občas zneklidňovaly kulometné a dělostřelecké salvy z cvičných střeleb na nedaleké vojenské základně. S výjimkou prostorů sovětské armády byla už celá Litva včetně pobřeží volně přístupná. Jedna exkurze nás dokonce dovedla až na unikátní území Kuršské kosy, které bylo poprvé zpřístupněno právě v létě roku 1989.

Potřetí jsem přijel do Litvy na geografickou konferenci v červnu 1995. Litva se stala mezitím svobodnou zemí a s Prahou ji spojuje dokonce přímá letecká i autobusová linka. Konference se konala shodou okolností opět v Palanze a opět ve stejném penzionu Rugelis jako před šesti lety. Také odborná exkurze vedla na stejná místa - na území Kuršské kosy, která byla mezitím vyhlášena národním parkem. Vedle přímořské krajiny Landes v jihozápadní Francii u Biskajského zálivu je to v Evropě druhá největší oblast pohyblivých písečných přesypů, dosahujících úctyhodné výšky až 60 metrů. Písečné pustiny na Kuršské kose vznikly rozsáhlým odlesněním v sedmileté prusko - rakouské válce v polovině 18.století. V následujícím období zde masy pohyblivého písku postupně zasypaly 13 rybářských vesnic. Německý maršál Rommel, známý jako "liška pouště", tu dokonce nacvičoval pouštní operace před německou ofenzívou v severní Africe. Zůstalo pouze několik drobných sídel na východním pobřeží - Nida, Pervalka a Juodkrante - která jsou nyní vyhledávanými letovisky. Penziony postavené pro vládnoucí špičky sovětské moci dnes ožívají především německy mluvící klientelou a tomu odpovídají ceny za ubytování vyjádřené v desítkách německých marek. Nejžádanějším suvenýrem je pochopitelně jantar. Zatímco před 6 lety jsem v Palanze kromě jedinečného Muzea jantaru nalezl jediný obchůdek s tímto typicky litevským zbožím, dnes jsou v Palanze, Nidě i Vilniusu vedle obchodů i desítky pouličních obchodníků s jantarovými výrobky, nad nimiž zrak přechází.

Ze 110 km dlouhé a jenom 0,5-3 km široké Kurské kosy patří Litvě polovina, druhá polovina pokračuje na území Kaliningradské oblasti Ruska. Tato někdejší nejzápadnější výspa SSSR, situovaná na území dříve náležejícímu k německému Východnímu Prusku, se po osamostatnění Litvy stala územně oddělenou ruskou enklávou. Protože má značný strategický význam, je prošpikovaná vojenskou technikou a čtvrt milionem vojáků. V rozhovorech s Litevci a s Poláky jsem se nejednou setkal s názorem, že by bylo nejlepší rozdělit toto území mezi Polsko a Litvu, což je ovšem z mnoha důvodů nereálné. Na mapě současné Evropy představuje Kaliningradská oblast zajímavý geopolitický problém, o němž platí, že žádné řešení nebude nikdy dostatečně uspokojivé pro všechny.

Litva je v současné době důstojným samostatným státem. Na první pohled tu přežívá mnoho z bývalého Sovětského svazu - autobusový dopravní park, samoobslužné jídelny, vybavení úředních budov i liknavost úředníků. Vedle toho jsou okamžitě vidět dravé projevy celosvětového tržního hospodářství - kosmopolitní reklamy, ojeté i nové vozy světových značek, bohatý sortiment importovaného zboží v obchodech. A všude směnárny, snad v každém obchodě, na každé ulici, nádraží, kde bez problémů a obousměrně vymění jakoukoli konvertibilní i nekonvertibilní měnu. Včetně českých korun, což našince potěší, stejně jako občasný výskyt našeho spotřebního zboží v obchodech. Překvapením pro mě byly dost vysoké ceny, v průměru o něco vyšší než u nás, a to při několikanásobně nižším příjmu na hlavu. Průměrní Litevci mají rozhodně dost hluboko do kapsy, ale zdá se, že jsou trpěliví a věří v postupné zlepšování. Na stravování v restauracích to sice nestačí, ale hladem tu nikdo trpět nemusí. Potravin má Litva nadbytek. Je to zemědělská země, která v bývalém Sovětském svazu produkovala třikrát víc potravin, než sama spotřebovala. Nynější rozpad trhů a konkurence západních výrobků vedly ke krizi v zemědělství. Litevská krajina je rovinatá, zelená, vlhká, se spoustou pasoucích se krav a brodících se čápů.

Ve volném čase před a po konferenci jsem navštívil dvě největší litevská města - Kaunas a Vilnius. Zatímco Kaunas se mi zdál úplně klidný, tichý, ospale provinční a litevský s mnoha rusko-východoevropskými prvky, větší a rušný Vilnius s výraznějším polským vlivem, s mnoha katolickými barokními chrámy a množstvím polsky, německy i anglicky mluvících turistů působí jednoznačně evropským dojmem. Samotní Litevci však cizí řeči většinou moc neovládají, a tak jsem se po počátečních předsudcích o litevské averzi vůči ruštině nakonec nejlépe domlouval právě tímto jazykem.

Zdeněk Lipský
Zeměpisné sdružení